Nokturno.net / tvorba / dílko

Prozření zbožného mezi neznabohy

Daleko,ve vesnici Arneshire,žil jeden učitel.Věřil v  Pána a každou neděli chodil do kilometr vzdáleného kostela.Věděl sice,že ve vesnici kdysi kostel stál,ale nyní zde byly pouze zapečetěné trosky.
Učitel se nenarodil v  Arneshire,nýbrž v  dalekém Heavenbayportu­,městě velkých chrámů a přísných mravů.Proto jej také dosti štvalo,když přišel,jak laxně zacházejí vesničané s  vírou a jak málo jich vidí v  neděli procházet porostem nedalekého lesa,směrem ke kostelu.Kromě pár starých lidí zde také občas potkal neznámého muže,jehož dobře znal.Mnohokrát jej zde viděl a potkal,ale nikdy na něj nepromluvil a nikdy ani neviděl detailněji jeho tvář,neboť on nemířil do kostela,ale směrem téměř opačným,tam,kde počínal kilometry se táhnoucí les.Vždy jej bezpečně poznal už z  dálky,díky jeho temně fialovému kabátu.
Kromě toho,že učitel byl učitel,byl velký moralista a tak počal vždy, téměř jako kněz,kázat o  hříšnosti obyvatel vesnice.Jediné,co sklidil byly podivné pohledy od nejmladších a ustrašené pohledy od nejstarších.

Po nějáké době se mezi lidmi vůbec neobjevoval a dokonce několik týdnu nenavštívil kostel.Vikář,ve spravedlivé obavě,že je jistě churav,a nikdo z  těch beznabohů z  Arneshire mu křesťansky,jako bližnímu,nepo­mohou,vyslal dva mládence z  církevního sboru,oba silné,zdravé a zbožné chlapce ve věku dokončení základních studií,aby zašli do Arneshiru a vyhledali učitelův dům a zjistili,co se s  ním stalo.Oba,Arnold i  James,spěchali co nejrychleji k  vesnici,neboť se chtěli zavděčit faráři a získat zvláštní doporučení na církevní studium.Ve vesnici byli překvapeni,že se někdo na učitele ptal,většina z  nich si ani nevšimla,že se přestal objevovat,až na sedmdesátiletého učitele Revadonu,jež musel za kolegu zastupovat a nezapoměl,kdykoliv kolem někoho prošel,co nejsprostěji zaklít(když ho na to James(ten statečnější) upozornil,přetáhl ho holí a odebral se urazit pár lidí na druhý konec vesnice,neboť to byl už starý,ztrhaný a nevrlý muž a urážky byly jeho jedinou radostí).Dům učitele byl obrostlí neudržovanou trávou a vše nasvědčovalo tomu,že majitel nebyl venku už hodně dlouho.
James a Arnold se mentálně připravili na nález mouchami oblétávané mrtvoly a byli tuze překvapeni,když poté,co vstoupili otevřenými dveřmi, našli učitele tiše sedět ve svém křesle u  okna.James si nebyl úplně jistý,zda byl učitel na živu,ale když ztišil veškerou svou aktivitu,mohl,zcela nezřetelně, zaslechnout jakýsi zvuk,který oba přisoudili dechu.Když předstoupili před učitele,tu teprve si jich všiml a zvedl k  nim oči,tak nenuceně a plynule,bez jakéhokoliv jiného projevu,že oba chlapci jednohlasně vykřikli.
„Co chcete?“ zeptal se učitel,evidentně se nezajímající o  fakt,že dva cizí lidé mu nepozorovaně vešli do domu a teď na něj dělají ustrašené grimasi.
„Posílá nás Vikář Sthompley.Máme zjistit,co se s  vámi stalo.“.
„Co by se mělo stát?Ostatě,to tomu tlustýmu praseti může být jedno.“.
Oba mladíci byly těžce otřeseni,že takhle někdo mluvil o  jejich milovaném Vikáři a James už chtěl něco namítnout,ale Arnold ho potají praštil do zad,
jelikož učitel,jež měl krví podlité oči a pod nimi pytle cementu,nevypa­dal,že by se polemika o  jeho urážkách církevního představitele setkala s  přílišným pochopením.
Oba chlapci ještě něco pronesli a potom nejrychleji,jak dokázali utíkali skrz les zpět do kostela.Zpoza stromu je pozoroval muž ve fialovém kabátu,ale pak si řekl,že je už dost starý na to,aby běhal po lese maraton a raději zamířil tam,kam jeho kroky směřovali každý den.
V  kostele nebyli už schopni popsat učitelův stav tak,jako ještě před chvílí a jediné zvláštní,na co si dokázali,s  obtížemi vzpomenout bylo,že učitel měl na pravé ruce temně černou rukavici.V  srpnu­.Vikář byl z  toho celý nesvůj a tak v  pondělí zavřel kostel a na svém starém kole,obrněn biblí,se rozjel k  vesnici hříchu,Arneshiru.

Příjezd vikáře byla ve vesnici nevídanou událostí a tak se kolem něj brzy seběhlo tolik lidí,starých mužů i  dětí,z  nichž nikdo vikáře předtím neviděl, že za chvíli již nemohl jet dál,aniž by někoho přejel.A  ikdyž se mu při té představě sbíhali sliny do koutu úst,ovládl se a zastavil.Zbytek cesty ušel pěšky,kolo tlačíc vedle sebe.Dav se brzy rozpustil,když zjistil,že je vikář evidentně ignoruje.Když už byl skoro sám,zeptal se na učitelův dům a když k  němu zamířil,byl již docela sám.
Dům byl zvenku dost zanedbaný,ikdyž bylo vidět,že někdo před chvílí přistříhal trávu.Když vikář zaklepal na dveře,nedostalo se mu odpovědi,a jelikož skrze špinavá okna nedkázal určit,zdali uvnitř někdo je,pokusil se dveře otevří.Byly zamčené.Ještě chvíli s  nimi zápolil,když tu se ho někdo dotkl prstem na krku se slovy:
„Co si myslíte,že děláte?“.
Za vikářem stál učitel.Měl na sobě čisté šaty a vypadal,jakoby se zrovna vracel ze školy.Jediná závada na něm byla očividně špinavá černá rukavice na pravé ruce.
Vikář se na něj dlouho díval,protože,ikdyž obličej byl podoný,nedokázal stoprocentně určit,zdali tento muž je ten,kým by měl být.V  rysech jeho tváře,tak známé z  nedělních modliteb v  nejpřednější lavici,se něco neodvratně změnilo.
Dlouhé ticho vyprovokovalo učitele k  opakování otázky.
„Přišel jsem se na vás podívat,jelikžo jste nebyl dlouho v  kostele a navíc jsem o  vás dostal jisté znepokojivé zprávy.“.
Učitel dlouho mlčel,než vyslovil:
„Co…..bych dělal….….v  kos­tele?“.
Vikář,jež znal do morku kostí jdoucí zbožnost tohoto muže,nevěřil svým uším a pak,zcela potichu,řekl:
„Modlil se.“.
„Ke komu?“.Tato otázka vikáře definitivně odzbrojila.
„Snad….….….snad jste neztratil víru?!“ vykřikl pojednou.
Tato otázka vyvolala u  učitele úsměv.Dosti pokřivený.Pak pozval vikáře dál.
Posadil se,uvařil kávu a sám vytáhl pro sebe láhev cherry.
Pak se faráře zeptal,zcela bezděčně:
„Vy věříte,pane vikáři?“.
„Jistě.“.
„A  v co?“.
„V  Boha.“.
„A  viděl jste ho někdy?“.
„To jsou ateistické otázky!“.
„Viděl,nebo ne?“.
„To,že se takto ptáte,dokazuje,že už nemáte dostatek víry.“.
„V  co?“.
„V  Boha!“.
„A  jak víte,že existuje?“.
„Vím!!“.
„A  viděl jste ho někdy?“.
Vikář byl tímto kolotočem tak zmožený,že si vzal láhev cherry a část z  ní vypil.
„Poslyšte….…­..“řekl vikář po chvíli,„jíma se mě podezření,že vás svedl z  cesty jakýsi bezbožný prorok.Jakýsi “realista" či co.Povězte mi,
vyzpovídejte se mi,zda je to pravda,a jestli ano,rád vám pomohu opět se vrátit k  svaté stezce.„.
“Nikoliv,pane vikáři.„.Ono “pane" bylo velice ironické.
„Tak co tedy?“.
„Opravdu budete schopen to pochopit?“.
„Jako že je Bůh nade mnou….….“.
„A  viděl jste ho někdy?“.
„Nechte toho!“.
„Tak nezmiňujte Boha a já vám to povím.“.
„Hmph!Dobře“.
A  učitel vyprávěl toto:

Jednoho dne prošel opět kolem bývalého kostela a,přestože nebyl nezdravě zvědav,zašel za několika lidmi,kterým důvěřoval (jeden učitel,řezník a jeden nezaměstnaný vagabund,z  nichž všichni chodili do kostela) a počal se ptát,proč je kostel zavřený a co se vlastně stalo.Nikdo z  nich mu nebyl schopen odpovědět a bylo jasné,že se o  tom nemají sebemenší chuť bavit.A  tak se vydal za několika dalšími známými,kteří do kostela chodili jindy než v  neděli.Ani oni nic nevěděli.
Časem se stal učitel přímo posedlý kostelem a dokonce jej ani nedokázal vypudit ze svých snů.
A  tak se jednoho večera rozhodl,vzal si zapůjčené nářadí a v  noci se potají přikradl ke kostelu.
Kostel stál za nově vystavěnou budovou,do níž denně chodila část mužů z  vesnice,ale o  níž nikdo nevěděl co se v  ní děje,zvlášť proto,že budova neměla okna.Ale zastínila učitelovu noční práci a za to byl dostatečně vděčný,aby se o  budovu již nezajímal.
Po práci,trvající zhruba půl hodiny se mu podařilo přeřezat rezavý řetěz.Následovalo několk menších zámku,jež velice lehce odstranil.Pak ale přišel zámek poslední.Nebyl ani z  železa,ani z  jiného,učiteli známého kovu(a že jich znal hodně).Byl jako nový a ať dělal,co dělal,nedokázal přijít na to,jak jej otevřít z  prostého důvodu,že byl ze všech stran plný a neměl jediné místo,kde by bylo možno použít jakýkoliv nástroj.A  také si záhy všiml,že ač se v  něm vrtal již dobrou hodinu,neměl zámek na sobě jediné škrábnutí.Jen jedinou věc a to malou,zaschlou­,červenou skvrnu.Byla zpočátku malá,ale čím více se na ni díval,tím víc se zvětšovala,až nakonec získala tvar klíčové dírky.S  pomocí některých zapůjčených nástrojů jej nakonec dokázal,po celkové práci dvou a půl hodin,otemknout.
Když i  tato překážka ležela položena v  hustém plevelo pod jeho nohami,vzal učitel za kliku a pomalu otevřel.Zaskří­pání,které uslyšel bylo silnější než jakýkoliv zvuk,který kdy slyšel a rozhodně také mnohem podivnější.
Vešel dovnitř.Byla zde absolutní tma a tak rozžehl svíci,kterou si pro ten účel vzal.Šlo o  kostel,to jistě,
ale ne takový,jaký by jste uzřeli kdekoliv jinde.Dekorace na stěnách se honosily tvary,jež byly na samé hranici chápání,tvary přecházející tak volně mezi absolutní jednoduchostí a dechberoucí složitostí,že samotné tyto tvary by jistě zaujaly archeologa,či umělce po mnohé noci.Ale mezi symboli,jež vystupovali ze zdí,bylo i  mnoho vrytých.Ty vyzařovalo něco naprosto odlišného,od úchvatných a zvláštním způsobem uklidňujících symbolů,jež ho zaujaly prve.Tyto symboly,ač nebyli v  poli umění či úchvatnosti o  nic méně dokonalé,že ty,s  nimiž zdílely stěnu,vyzařovali hněv.Ano hněv,hněv nad věcmi které mysl člověka není schopna pojmout,hněv nad událotmi dávno předtím,než kdokoliv žil v  údolích Modežodárských či Mezopotámských,o událostech,jež se stali v  dobách,kdy Jericho i  Babylón nebyli ani sny v  myslích lidí,či jiných obyvatel Země.Mnohé z  těchto symbolů byly doplněné něčím,co mohlo být považováno za předchůdce klínového písma,ovšem s  tím rozdílem,že,i  přes nevivinutost,roz­hodně nepůsobily primitivně,ostatně jako vše ostatní.Při bližším zkoumání si učitel všiml,že mezi těmito znaky se některé opakují velice často a mnohokrát v  jedné jediné kombinaci.A  tu si povšiml,že stejné slovo (co jiného to mohlo být?) bylo popsáno i  u vystouplích symbolů a dokonce několik těchto symbolů tvořilo.
Toto pozorování mu trvalo značnou dobu.Z  tohoto poblouznění jej probudil horský vosk,jež skápl na jeho dlaň.Když byl takto probuzen,trvalo chvíli než si uvědomil,kde vlastně je a co tam dělá.
Pohlédl dále.V  oknech bylo ještě možné poznat jakési obrysy,jež kdysi jistě byli svatí mužové.Ikdyž už detail dávno pohltila doba,musel uznat že tyto mozaiky sem opravdu nepatří,že zde vypadají nanejvýš uměle.A  právě pohled na bližší okno svedl jeho pohled doprostřed místnosti.
Kolem nespočtu zpřelámaných,sem rovněž nepatřících a již tlejících židlí byla jakási vystouplá plošina,z  nej­hrubšího kamene.Na ní bylo vyryto ono slovo,spolu s  vyrytým slovem,jež bylo určitě jménem.
Vzdělanému člověku bylo hned patrno,že ono jméno zde nahradilo jiné,jež bylo kvůli tomu účelu násilně odstraněno.Počal si toho všímat i  na okolních zdech a symbolech a v  duchu proklínal barbaru,jež by takovou boží nádheru takto znesvětil.Rovněž v  duchu posvětil stavitele kostela,jako náboženského vizionáře,jež na zemi vystavěl chrám skutečně hodný Boha.
Když jeho zrak znovu zavítal na onu plošinu,řekl si,že zde mohl stát kříž,
ikdyž si uvědomoval,v  skrytu duše,že by zde opravdu neměl co dělat,že by zde pouze vyrušoval,ale sobě by to nikdy nepřiznal.Když došel blíže,zjistil,
že plošina,jež měla tvar tří schodů,má v  posledním jakousi díru.Vystoupal na plošinu a tu zjistil,že uvnitř kruhového otvoru jsou vepsané tytéž znaky jako na stěnách a kromě toho zde bylo i  ono tak často se vyskytující slovo, ve spojení s  jedním,jež předtím nikde neviděl.Když se na otvor dlouho díval,zdálo se mu,že matně svítí.Když byl sledoval domělé paprsky,jež nemohl vidět jinak,než hypotetickou dedukcí,zavadil jeho pohled o  zam za plošinou.
Tam ležel,roztopen,ale už dávno zchladnut,kus železa,o  němž si,díky notné dávce fantazie,byl schopen představit,že to býval kříž.Jak se mohl dostat do tohoto stavu,jenom Bůh věděl.
(„Heh“.Tak zněla učitelova poznámka poté,co řekl předešlou větu)
A  když se zrovna předkláněl,aby lépe viděl,ucítil nelidskou bolest v  dlani.
Rychle ji odtrhle a zjistil,že se zřejmě opřel o  vnitřní stranu otvoru.
I  před velkou bolest sebral veškeré nářadí,jelikož je slíbil vrátit a vyběhl ven.

Pak učitel přestal mluvit a pomalu sundal rukavici.Objevila se dlaň,v  odstínu krvavé červené.Na ní bylo doslova vypáleno(ne-li vyryto) jakési slovo,které vikář nestihl přečíst.
„Snažil jsem se to všemožně uzdravit,nebo převázat,ale vždycky to zůstalo viditlené.“.Pak vzal ze stolu pár kusů provazu a omotal je kolem ruky.Chvíli se nic nedělo,ale pak ruka počala červeně zářit skrz provazy a nejzřetelněji zářilo práve ono slovo.
Učitel shodil obvazy a zaťal červenou ruku v  pěst.
„Chápete?“.
Vikář nechápal,ale raději nic neřekl.
„Ono to něco znamená víte.To slovo.Ne,neříkejte mi,že nevíte o  čem mluvím,vím velice dobře že jste ho viděl,vidím vám to na očích.To slovo….…..V  prvních dnech jsem to nedokázal rozluštit,ale pak se to prostě
….…...změ­nilo.Teď to přečtu i  se zavřenýma očima.“.
„A  co to má společného,když se evidentně jedná o  zcela nepřirozený úkaz,s  vaším ignorování Boha?“.
„A  co vám dává právo rozhodovat,co je přirozené a co ne?Ne,nechme toho….…..Něco to znamená,pane vikáři.Něco,co je mnohem starší než váš Bůh,pokuď tedy je.Něco z  dávných časů.Včera jsem v  tom kostele zase byl.Našel jsme tam,pod lavicemi,hromady černého popela.Popela z  kostí.Už vím,proč se ten kostel zavřel.Vím to,sám nevím jak,do nejpřesnějších detailů.Jistý neopatrný vikář odstranil to,co zde bylo celé věky místo kříže a v  jeho tvaru a zasadil na jeho místo umělý kříž.A  co se stalo potom si můžete domy….…ne,vy ne,ale já ano.Zítra,pane vikáři,zajdu na sever a přinesu nazpět pravý Kříž.A  potom už se nikdy neuvidíme.“.

Po těchto slovech se už vikář na nic neptal a záhy poté vyšel z  domu.Měl v  úmyslu hned pozítří informovat úřady,že onen učitel,jakkoliv to bylo smutné,zešílel.Měli by ho odvézt do blázince,pro jeho vlastní bezpečí.

Pozítří ale nebylo již koho odvést.Jelikož dům učitele evidentně shořel a to by byla ještě maličkost,logicky vysvětlitelná.Ale pak vikář podotkl,že učitel se pravděpodobně zdržuje v  onom bývalém kostele.Vydali se ihned kolem obří,šedavě černé budovy bez oken,za níž stával kostel.Stával,je­likož když došli na ono místo,kostel byl pryč.Ale nebyl ani spálen,či strhnut,neb zde nebyla jediná cihla,jediný kus zdiva,nebyl zde ani patrný otisk budovy,
země a tráva tam,kde kostel dřív byl,vypadali,jakoby tu jaktěživ nestála ani chata,natož mohutný a jistě těžký kostel.

Od té doby nikdo nikdy neviděl onoho učitele,ani kostel a Vikář se raději nechal přeložit na jinou faru a nejbližšímu okolí Arneshire se zdaleka vyhýbal.
Když mnoho let poté ležel na posteli,jež měla být jeho smrtelným ložem,čím dál více si počal vzpomínat na onu událost,na níž za posledních dvacet let dočista zapoměl.A  nejvíce se mu do mysli vypalovalo slovo,které uzřel a počal si uvědomovat dvě věci.Za prvé,že by vůbec to slovo neměl znát,
když je uviděl před pětadvaceti lety a jen na letmý okamžik.A  za druhé,že to nebylo jedno slovo,ale dvě.A  s myšlenkou na tyto dvě slova jeho nesmrtelná duše odešla do míst,jež jí byla určena.
A  ona slova zněla:„Gawdoriya Dommeda“