ikona.png, 0 kB Nokturno.net / tvorba / dílko

  

+ přidej: dílko | obrázek» přihlásit | zaregistruj se

Londýn

06.04.07 | David Kartaš, @, další tvorba | 2617 x | vypínač

Londýn

Prolog
Londýn už dávno nebyl Londýnem.Od Mongolské invaze roku 1614  se jmenuje Löndün-Džandz.A  jména Edward, John i  Frederic se stala zakázanými a místo nich užívali se Edu-khan,Jo-khan,Fhed-khen-ik.Poslední patrioté s  mocí padly 6.června(1.Ösubeje podle nového kalendáře)1915 podle starého kalendáře,ale 301  podle novo-mongolského. Šlo o  vládu Britského prezidenta Herberta Henryho Asquitha.Nacházela se na území Dartfordu.Dar­tfordská armáda sestávala z  89  sadistických parchantů.Jen jediný z  nich nebyl bývalí masový vrah.Po šest let republika existovala,ale pak byl proti nim poslán 478.pluk.Jeho velitelem byl Generál-poručík Özog Basagö,známý jako „Mameluk S  Krvavou sekerou,zakrvácenou lidmi“.Přezdívka sice dlouhá,ale výstižná.Roku 1912  na oslavu konce 3.století vyvraždil Co-Vä a Khan Lön. Dartfordské pluky bojovali do posledního s  totálním nasazením proti nepřeberné přesile(89 proti 560) a každý zabil,i  se smrtelným zraněním aspoň 30  vojáků (jakkoli to odporuje vší logice),ve jménu zachování britské Británie a větší vážnosti prezidenta Asquitha,nevědíc,že ten si ocelí polechtal vnitřní stranu svého podvěsku mozkového hodinu před příchodem Mongolsých vojáků.Toto byl výsledek neutuchajícího patriotismu.

Kapitola I. Osvětlo
A  vyšel toho dne Arcimbödus Man-khan z  domu slohu bezdomoveckého­,zbitého ze zpráchnivělého dřeva a ohnutého plechu.A  ikdyž se bránil celým svým,opiem omámeným JÁ,pohlédl na nebe.A  opět se cítil hůř,pokuď se pocit nikdy nekončící salmonelózi mohl nějkak zhoršit. Neboť po celém,odporném nebi se vznášely otřískané rachotiny,velikosti auta,ve kterých se,jako kdysi v  autech, mizerní,odporní a nepodstatní lidé vydávali na cesty k  dalšímu otročení.Neboť toto byl následek něčeho,co by i  nejtechničtěji perverzní Japonce přivedlo do extáze.Osvětlo .Nepopsatelně odporný technický rozvoj.Začal roku 1987, když při případu Bris-Khanských vražd bylo spáleno v podivném dieselovém motoru pět těl,všechna náležící nejméně 70-ti letým lidem.Při pokusu odstranění těl se motor najednou nebývalou silou rozjel.A  od té doby se místo paliva používají staří,a většinou mrtví lidé.

Kapitola II. Bä a Mözögëj
Arcimbödus nenáviděl lidi.A  nenáviděl hlavně Britské „Podmongolce­“.Zapálené,ná­rodností Britské „Mongoly“, kteří se chtěli za každou cenu svým moci pánům zavděčit.A  proto také při oné invazi z  1614  upustili of křestanství a založili dualistický pohanský kult.Dvojbožství­.Víra v  dva stejně zbytečné bohy.Bä a Mözögëj.Nic a všechno.Zde výňatek z  Bä-Mözögëjské Bible:„
Verš I. Ni skývy chleba pro křesťana
I  kdož by se dal na zcestí a osud ho přivedl k  hříchu z  nejvyšších,tím že bude sdílet přízeň s  pohanským psem křesťanským,ten bude po věčné věky odsouzen k  mrznutí v Mözär-Üdagu Bazäj,jež jest to,čemu pohaní říkají “Peklo„.
Verš XIII. Utrpení blahoslavené
Kdykoli jest k  stání,že jeden z  bratrského rodu Mongolů má k  vůli,že zabije,tak se stane i  musí být za tuto vraždu,líp bestiálnější než milosrdnou,po věčné časy odměněn a nikdy ni napomenut.
Verš XXXVIII. Vše co jest naše je Mongolské
To,co všechno patřilo kdysi nám musí být a bude navždy v  rukou Mongolských,i  kdo se opováží i  myšlenkou pochybovat nad touto neoddiskutovatelnou pravdou musí být zaživa upálen a jeho rodina ukřižována.“
Proto byl Arcimbödus rád že byl satanista.

Kapitola III. Ti co milují Satana
Arcimbödus se narodil v  rodině dementího dělníka a nesnesitelné prostitutky.Jeho otec,Hypogriff Man-Khan miloval divná jména a tak se Arcimbödus jmenoval Arcimbödus.Nesnášel své rodiče,a tak se v  každé volné chvíli utíkal skrýt.Jeho rodičům to bylo jedno.Schovával se všude,kde mohl a pak jednou vešel do Černé Fary.Jedné z  mnoha.V  Černých Farách se scházeli potomci uctívačů satana.V  té,do které přišel Arcimbödus omylem byl farářem Vavad Omeneriskjirj XXXVIII.Tlustý­,holohlavý muž bez jakýchkoliv vlasů na celém telě,s  placatým nosem a čtyřma rukama.Jeho předci pocházeli z  území u  Černobylu,tam kde Caristickým vědcům bouchla ta elektrárna.Jeho otec,Vavad Omeneriskjirj XXXVII. Öcö mě tři tváře a jedno oko a často se v  Černé faře modlil.Bylo mu sto padesát tři.Zde vám nyní zprostředkujeme záhrobní cestou vzpomínky Arcimböda:„Tehdy, v  tom roce 2468(podle starého kalendáře)kdy jsem poprvé do fary vstoupil se na mě obrátil její farář a okřikl mě:“A‚th‘övövvu­!!!„,což byl lokální váznam pro:“Odejdi z  naší svatyně,ty bezvěřící pse„.Od té chvíle jsem byl Satanistou.“.

Kapitola IV. Zhoubnost myšlení
A  zde opustíme Arcimbödovi neobjektivní názory a budeme pokračovat v  rekapitulaci­,což?Poté,co ho Vavad Omeneriskjirj objevil,odmítal odejít a jako důkaz toho,že je hoden stát se satanistou ukousl soše Budhy dva palce na levé noze(?).Vavad chlapce utěsnil v  sudu s  okurkami a začal po dlouhých letech přemýšlet.Byl to hrozný,opravdu zhoubný zvyk.Přesto musel.A  dokonce něco vymyslel.
Nechá chlapce přihlásit k  Dvaadvaceti kadetům.

Kapitola V. Dvaadvacet Kadetů
I  vytrhl Vavad Omeneriskjirj víko ze sudu a vytáhl smrdícího hocha.Umyl jej,oblékl a předal mu zapečetěný dopis,který nesměl nikdy otevřít.Měl ho předat Gregorymu Husajnovi,tajnému Mistru Kadidla v  Täu-Thönn.Měl se tam vydat a jako první zkouška mu bylo zakázáno použít jediného dopravního prostředku.Po čytřech dnech dorazil Arcimbödus před opevněný,starý zámek s  padacím mostem ,vybudovaný mezi lety 2008–2037.Byl to celkem příjemně nepríjemný zámek až na fakt,že se zevnitř neustále ozýval křik a nářky.To byl jeho nový domov.

Kapitola VI. Koberce z  Lidské kůže-milovník(degustor) srdcí
Zaklepal na dveře.A  uskočil­.Neboť dveře bolestivě zasténaly.Po chvíli otevřel dveře komorník.Již vytahoval revolver,když mu stačil Arcimbödus ukázat dopis.
Komorník chytil Arcimböda za ruku a vtáhl jej do zámku.
Koberce byly z  usušené lidské kůže a nelidsky ječeli,když po nich někdo chodil.Zavedl jej před ohromné dubové dveře,ze kterých,jakoby trčela lidská tvář.Při otvírání vrzali jako tisíce koček,kterým někdo najednou přejede přes ocas.
Za temným,dubovým stolem,potaženým malým zeleným kobercem seděl muž,jehož plationová destička na stole pojmenovávala Rektor Aloha Bander,jež byl velmi dlouhý, člověk,který by i  mohl vzbuzovat respekt,kdyby mu uprostřed žaludku nevyčnívala obrovská koule,vyhlížející jako nádrž,jež se nemůže dočkat,až polkne svět.Rektor dýchal nesnesitelně dlouze a nesnesitelně přitom syčel.
Najednou něco promluvilo-hlasem tak tichým a zároveň hrubým,že to ani nepoznáš.A  teprv po chvíli si Arcimbödus uvědomil,že to mluvil Rektor.„Kdo jsi chlapče?“.Ar­cimbödus ukázal dopis,ale odmítl jej vydat.Ptal se po Gregory Husajnovi,ale rektor jej neznal.Řekl,že pokuď je tajným mistrem kadidla, tak ho bude znát jen oblastní Satanistický daňový poradce.
Poté vytáhl ze zásuvky stolu sklenici naplněnou vodou.Ve vodě plavaly tři lidská srdce.Rektor onu sklenici položil na stůl,hned vedle sesušené lidské hlavy,odšrouboval víko a vytáhl spojeným ukazováčkem a palcem jedno,malé lidské srdce a poté si jej dal mezi zuby,podobné měsíčním kráterům a počal kousat.Poté jej sluha odvedl od milovníka lidksých srdcí v  rektorském křesle.

Kapitola VII. Odporný les
Arcimbödus byl neslušně vyhozen ze zámku a vydal se směrem,který mu byl nakázán.Procházel skrz bahno a smetí ,jež bylo již v  tak obludném stádiu degenreace,že nebylo možno nijak určit předchozí účel.Pod patami mu praskali kostřičky krys a shnilé větve.Nakonec byl nucen projít zbytky kdysi majestátného lesa,nyní obsahujíc jen několik mrtvých,černých seschlích stromů,pár živořících keříků, desítky pařezů,trčíc jako náhrobky a jeden jediný živý strom,jehož koruna se na vrcholku stáčela a vytvářela tvar slepičího vejce,obrovsky narostlého.To byl bývalý Tauntonský les.Krátký a hnusný.A  přece­,nějákým divným způsobem jej do sebe vtahoval a bránil mu jej opustit.
Nechal se polapit symfonií hnusných větví a mrtvé kůry.

Kapitola VIII. Šedé oko v  zemi
Nakonec přece jen prošel ten krátký les a stanul před ohromnou,lesklou­,stříbrnou kopulí vyčnívající z  hlíny jako letadlo sestřelené nepřítelem.Nebylo vchodu a nebylo východu.Celá tato kopule vyznívala jako padlé,mrvté slunce,jehož rozmařilý bůh strhl z  pouhého rozmaru z  nebes .Arcimbödus nejprve obešel celou kopuli v  marném pokusu najít dveří.Poté začal klepat.A  poté,co počtvrté zaklepal,se kopule zachvěla.A  nyní již stoupá ono šedé oko v  zemi-Ne- nestoupá,jen se rozevírá a odkrývá díru.Temnou,nic neobsahující a jakoby nekonečnou.Jen nezřetelně,jakoby mimochodem z  něj stoupá stříbrný žebřík,vedoucí do dálky a ztrácící se v  ničem.

Kapitola IX. Bezbřehá tma
I  klesal do útrob země Arcimbödus po hliněném hadu,
zvoucím se žebřík.Nejprve ještě matně viděl sebe a svět nahoře.Ale najednou-kopule se zavírá-oko se mhouří-světlo umírá.A  najednou je Arcimbödus úplně sám v  absolutní tmě .Vysí zde,jako hruška na slepém stromu,nikdo ji nevidí a nikdo ji nemůže utrhnout.Teprve po chvíli,co adrenalin již klesl a rozum znovu počal se drát do jeho mysli,rozhodl se ve svém sestupu pokračovat.Takto strávil hodinu.Bezbřeze neohraničenou­,zdánlivě nekonečnou.Již počal myslet na návrat,ale tu počala se mu do mozku drát myšlenka,kterou měl radši enchat vyrašit.„Jak onu kopuli o…...“.Tu ho oslepilo světlo.

Kapitola X. První okamžik po pádu
Oslepl,ale jen na chvíli.Potom,co si oko zviklo,uviděl pod sebou dlouhý červený koberec.Neuvě­domoval si to,ale žebřík zpod jeho rukou začal vyklouzávat.A  již-již ležel na zemi.Rukama se dotýkal koberce.A  pak myšlenka.Koberec bolí.Ruce se třepou.A  pojednou začalo Arcimbödem třást nevídané elektrické napětí.Až po notné chvíli byl uvolněn.
Potom se zvedl a uviděl starého,seschlého a odporně vyhlížejícího muže s  šedým vousem až ke kolenům,se skobovitým nosem,jež je ukončen kroužkem na němž je stříbrná rolnička,v  dlou­hém,červeném kabátě jak odporným,křivým prstem drží vápnovitě bílý spínač,jež vysí na vyhlazené,hně­dožluté stěne,hned vedle obrazu Jidáše se svatozáří.

Kapitola XI. Daňový palác
A  právě,když si Arcimbödus myslel,že tento muž mu nemůže být více odporný,otevřel ústa.V  nich bylo pouze pět zubů na horní čelišti,tak černých,že politické aféry byli proti nim průhledné,jako socialistické „osvobození“ tibetu od svobody,národní hrdosti a svobodné vůle.Z  huby mu šel pach tak intenzivní,že byl cítit velmi zřetelně i  na několikametrovou vzdálenost.Po chvilce promluvil žoviálním tónem,jakým se oslovuje nepříliš známá osoba v  dlouhé řadě u  pokladny.„Co tu sakra pohledáváš chlapče?“.
„Jste Satanistický daňový poradce?“,„Julius Crempe, daňový expert III. řádu,oranžový diplom na Baöské univerzitě.“,„Pot­řebuju jednu informaci.“,„Vě­dět-to je základní lidská potřeba už od dob Sokrata.Ale ani tehdy to nebylo tak jednoduché.Vědomí něco stojí.Kolik máš zubů? “.Arcimbödus,zvy­klán touto nezvyklou otázkou zarazeně zíral.A  tu se blíží ruka-skoro ji ani nevidíš-a už drží mladou hlavu-a už násilím rozevírá vzpurná ústa.A  už se počítá-jedna,dva,pět,os­m,deset,jedenác­t….…V  této krátké chvíli si Arcimbödus stihne prohlédnout okolí.Na renesančních sekretářích stojí obrovské,až směšně veliké antické sochy(či jejich napodobeniny),jež jsou tak hrubé,že na všech stranách přesahují a přetékají přes hrany stolků.Na stěnách vysí obrazy ve zlatých,neuvě­řitelně složitě ornamentovaných rámech,zpodobňující panteon starořeckých bohů,za tlustým sklem,obrazy rádoby umělecké,více či méně vydařené,či absolutně nepochopitelné(je zde kříž,jež trčí z  oka mrtvého faráře,jež leží na tisících malých lebek ze skla,to vše na lodi a ta loď na vlnách moře uprostřed pouště,pod měsícem ze železa,s  obřími nýty a od prostředka mírně nalevo perfektně kruhový otvor a za ním tvář slavného surrealisty 23tího století),u  stropu vysí lustry,jež jsou stejně velké a tvarované jako lodě starých vikingů(a možná to jsou ony),jež vysí na zlatých řetězech a světlo z  nich vyzařuje volnými místy, mezi pryčnamy.A  toto všechno si uvědomil za takovou chvilku všímaví rebel.A  to už ale cítí cosi jiného,cosi divného a strašného-bolest drážděných nervů a chuť hnusné oceli v  hubě.A  poté si toho všiml-staroch mu kleštemi trhá zub.A  již to nelze snášet,již se chce vysmeknout,ale najednou to přestane a daňový poradce vítězoslavně drží zub,s  trochou krve,skrze kleště.„Dobré zboží.Dobrá,co chceš věděti?“.

Kapitola XII. Bitva s  neexistujícím
„Potřebuji najít Tajného Mistra kadidla,Gregoryho Husajna. “,„Vá-ážně?Hahahaha­ha!!“.„Co je tak směšný?“,„Gregory Husajn neexistuje.Je to jen kód,pro přijetí k  dvaadvaceti kadetům.“.A  dří­ve,než se Arcimbödus stačil vzpamatovat, už třepetal odporný staroch v  ruce dopisem představeného černé fary.A  už rozbíjí pečet.A  už drží v  ruce dlouhý,černý list papíru.A  už čte.Ale to už vrzá podlaha a je slyšet hysterický,vy­soký,chraplavý hlas.„Já že neexistuju?“.Zpoza rohu se vynořil chlap s  dlouhýma,šedýma vlasama ve fialovém županu.Na čele má vytetované „NH“.Na nohách má králičý pantofle a kolem krku mu vysí zlatý křížek a na jedné ruce má obří,červený prsten,narostolý jako neošetřený nádor.A  už se hádají,pěsti se noří do měkých svalů obličejových partií a břicha se natřásají kopanci.A  najednou-se zaleskne ve vzduchu dlouhá,stříbrná trubka.A  už to křupe.

Kapitola XIII. Tajný mistr kadidla
A  teď se tlustý chlap tyčí na seschlém daňovém poradci a tlustým prstem si stírá krůpěj potu z  čela.„Chtěl jsi se mnou mluvit,chlapče­?“.Arcimbödus mu podává dopis,na zem spadlý.„K  dva­advaceti kadetům se mu zachtělo?Nuže,co bych pro lidi neudělal?“.Jeli dlouho.Jeli ve starém voze a nad nimi prolétaly první auta s  motory Jumbo jetů.Cesta byla stará a opuštěná.Asflat byl popraskaný a očividně zde celá staletí nic nejezdilo.Kolem silnice ležely zrezlé dopravní značky,z  nichž mnohé se již proměnily v  prach ze rzy.Odporně nazelenalé světlo reflektorů matně osvětlovalo silnici.Najednou auto hrozivě nadskočilo,div se nesrazilo s  nízko letícím,předělaným kadilakem,řízeným člověkem s  imitovaným,gu­movým kuřetem kolem krku,dlouhým,
černým cylindrem a medailonem kolem krku.A  pojednou Arcimböda trefila slina do zátylku.Ten člověk uměl plivat.

Kapitola XIV. Prach v  jídle
Dojeli až po dvou hodinách.Až dojeli,začal Arcimbödus trénovat.Trénoval mnoho měsíců a tak usilovně,že brzy uzurpoval post velitele a zorganizoval menší revoluci.„Prach v  Jídle“,to bylo cíleně nesmyslné heslo.Bojoval jako partyzáni,ale Arcimbödus se brzy unavil a všechny své podřízené zradil.Pak se vrátil do rodného města a počal pracovat na vybudování nové mocenské základny.Stal se Satanistickým farářem.Zrovna mířil ke své černé faře a přemýšlel,jaké lži bude servívovat svým „ovečkám“ aby jim ukázal to,co chtějí vědět.
Odlišná náboženství se od sebe až tak neliší,nemyslíte?


 Přidat komentář 




› Online 8


O nokturnu

Nokturno je místem pro všechny milovníky fantasie, dobrého počtení a rozumné rozpravy.

©1999-2024 Skaven

Shrnutí

komentářů: 14769
článků: 557
obrázků: 3653
dílek: 6441
autorů: 866