ikona.png, 0 kB Nokturno.net / tvorba / dílko

  

+ přidej: dílko | obrázek» přihlásit | zaregistruj se

Můj Nástup

16.04.07 | David Kartaš, @, další tvorba | 1931 x | vypínač

Můj Nástup

Mé jméno je Louis Hade-Simpson.Celý život jsem se musel vyrovnat se stínem svého prastrýce,Algernona Hadea,jež na počátku tohoto století objevil onu záhadnou pyramidu u  tureckých břehů.Učinilo to z  něj slavného muže a nikomu nevadilo to,že se ke konci svého života zešílel,protože nedokázal její tajemství rozluštit.
A  tak jsem se stal archeologem.

Nalezl jsem mnoho,ale neustále mě porovnávali s  oním,jež byl mým prastrýcem.Odešel jsem na pětiletý odpočinek,jak mi to bylo nabídnuto.
Minulý rok navštívil Sir Gerald Funhorte,prasynovec Alberta Funhortea,jež s  mým prastrýcem podniknul onu expedici.Nejprve jsem ho chtěl vyhodit,
ale poté mi řekl,že odjakživa míval stejné problémy,jako já.A  taky mi nabídl něco,za co bych zabíjel.Expedi­ci,jež by plně zastínila oba naše prastrýce.

Loď,kterou pronajal Gerald Funhorte,na nás čekala v  přístavu.Byla to velká loď,ale strašně stará.Mohl bych odpřísáhnout,že jí požehnala sama Viktorie.
Na lodi s  námi byl jen kapitán a podivný muž v  modrém saku.Za celou plavbu si je ani jednou nevyměnil.Vídali jsme ho celkem zřídka a když už ano,moc se mu nechtělo mluvit.Jen se vždycky díval do sklenéné koule,v  níž něco bylo,to věděl každý,ale nikomu se přesně nepodařilo uzřít,co.
Po nějákém čase jsem se odvážil položit otázku,o  níž jsem přemítal nespočetněkrát ve své kajutě,ale kterou jsem nikdy,z  nějákého neznámého důvodu nedokázal vyslovit.Proč vlastně ten muž jel s  námi?Nikdo nevěděl.
Ani kapitán ho neznal.
Jednou ke mě přišel,za dvacáté noci cesty.Přinesl láhev,v  níž by člověk čekal pití pro vyšší společnost,byla tekutina barvy nosorožce.Když jsem to přiložil k  ústům,projelo mnou něco jako elektrický šok.Před očima mi vyvstali obrazy,jež byli starší,než cokoliv,co bych v  zemi Albionově kdy mohl spatřit.Albion…­.…..to jméno mi něco říká,ale nechápu….…..
Když jsem přišel k  sobě,uviděl jsem ho,jak se dívá tím stejným pohledem, jaký jsem určitě měl před chvílí já.Napil se o  mnoho víc.Když přišel k  sobě, řekl mi:
„Lituji tě,nebude to jednoduché.Ale my králové musíme držet pohromadě.“.
Pak mi podal onu skleněnou kouli a zmizel.Nevím proč,ale neměl jsem odvahu na ní pohlédnout a tak jsem ji radši schoval do kapsy.

Po několika dnech jsme konečně dorazily k  malému ostrovu,jehož jedíná dominanta byla spirálově klesající díra v  zemi o  průměru Londýnského předměstí.Lidé toho ostrova se odmítali k  ní po staletí přiblížit a my jsme museli holt jít sami.
Cesta to byla jako utvořena pro sestup,byla jakoby vydřena mnoha těly.
Šli jsme celkem dlouho a mnoho nám nevadilo,že jsme byli sami dva,neboť kapitán nevěřil obyvatelům a bál se,že by mu ukradli loď a uprchli směrem k  civilizaci.

Po několika hodinách se museli zastavit a nakonec se rozhodli,že se vyspí přímo na cestě.

Když se o  pár hodin později probudili,zjis­tili,že se neslyšně sesuli o  mnoho kilometrů dále,poznali to podle toho,že obloha teď vypadala jen jako menší kruh.Rozhodli jsme se pokračovat.Po asi třech hodinách mě opravdu začali bolet nohu a tu mě napadlo zkusit zopakovat to,co jsme učinily už ve spánku.
Šlo to celkem dobře.Za chvíli již máme za sebou to,co by nám trvalo hodinu.Brzy jsme se řítily rychlostí,jež byla dost znepokojující­.Jestli před námi vyvstane nějáká překážka,je po nás.Ale najednou jako když blesk uhodí počneme zpomalovat.Pak úplně zastavíme.Před námi se tyčí dveře, vytesané z  kamene,na nichž byli podivné znaky a tvary a jež byly větší,než dva dvoumetrový zápasníci v  ilegálních arénách na severu.
Sir Gerald vytáhl pojednou jakýsi klíč,jež byl rovněž utvořen z  kamene.
Nyní mě napadla otázka,na kterou jsem dosud nikdy nepřišel.
Jak vůbec věděl o  tomto místě?A  jak se dostal k  onomu klíči.
Když jsem se zeptal,nechtěl mi odpovědět,jen cosi mumlal a byl naštván,že se ho vůbec opovažuji ptát.Jediné,co mi řekl bylo,že jej dostal jeho prastrýc od bratra své ženy.Nic se o  něm nebyl schopen dozvědět ani jeho prastrýc, natož on,za ta celá léta.Ale to nebylo důležité,protože v  rodině zůstali jeho zápisky.Pravda­,většinu z  nich jistá stará semetrika,jež byla z  jejich krve,je počala pálit,ale jemu se přesto podařila získat několik knih a uschovat je.
V  nich nalezl popisy míst,jež nedokázal popsat ani vzdáleně a vedle nich i  popis….….…
Nemusel mluvit dál,neboť když otevřel žulové dveře,uviděl jsem,čeho vlastně.Pod námi byla pláň tak rozsáhlá,že by ji člověk nepřešel ani za deset let.Z  prachu barvy kůže mrtvol vyvstávala města,s  hradbami z  kvádrů tak masivních,že ve dvou by se dalo celkem pohodlně bydlet.Ať jsem počítal, jak počítal,nedokázal jsem se zorientovat.Počítal jsem a počítal a s  údivem jsem zjistil,že jsem už u  300  a že se nejedná ani o  nepatrný zlomek.Z  nekonečné řady čísel mě vyrušilo až panické ječení mého kolegy.
Seděl na zemi a byl evidentně v  šoku.U  jeho nohou se plazilo na deset hadů všech rúzných barev,někteří barvy krve,jiní barvy míchy,jiní barvy mozku a jiní barev,jež nebyly barvy,ani zde,ani nikde jinde.A  ještě více jsem byl znepokojen,když na nás ani jeden nezaůtočil.Dokonce to vypadalo,že se mezi sebou baví.Pak se odplazí a jeden na nás udělá takoví zláštní pohyb, že šílený člověk by je považoval za gesto,abychom je sledovali.Hrdě jsem se ke svému šílenství přihlásil a následoval jsem.Sir Gerald asi také nebyl sám sebou,protože za námi šel absolutně bezstarostně,jako by se šel oběsit.
Prošli jsme hlavní branou nejbližšího města a uviděli jsme něco,co bych si nikdy nedovedl představit.To,co se ukázalo,jako tržiště vypadalo,jako sběr starého šrotu,s  tím rozdílem,že starý vůbec nebyl.Skrze nespočetné trubky a díry se proplétali hadi,ty nejmenší vysílali ti největší,aby prověřili něco,co chtěli jistě draze koupit a co by tedy nemělo mít chyby.Někteří se vraceli a neměli,co by nahlásili,ale jiným nestačil jeden jazyk (neboť zde se nehovořilo artikulací,ale syčením jazyka),aby vše vypověděli.Men­ší,zavalitější hadi,
kteří zřejmě byli prodavači,raději zmizeli ze zorného pole svých bývalích skoro-zákazníků.
Dále už ovšem nebyli žádné roury,ale obří bílé kvádry,do nichž byli lajcky vryty jakési runy a že by jich bylo mnoho,to se říct nedalo.A  přitom z  těchto sněhově bílých čtyřstěnů mohli vyvstát sochy,jež by klidně mohli zdobit Panův dvůr v  sladké Arkádii.
Kolem obří fontány bylo několik tří až čtyřmetrových hadů,jež se vzájemně proplétali.Ve fontáně ale nebyla voda,nýbrž z  kohoutků vybíhali bílé myši.
Ve fontáně bylo přímo moře myší a hadi si občas ocasem pár odebrali.
Zde jsem potkal hada,jež vypadal mnohem starší,než nejstarší muž na světě.
Jeho pohled byl plný vápna a prachu a když syčel,(což bylo málokdy,jen když evidentně musel),připomínal tento zvuk nářek muže uzavřeného v  hrobě kvůli svým letům.Po chvíli jsem si všiml,že se s  ním ostatní hadové baví a i  analfabet by ihned zjistil,že před ním mají úctu Plebejců k  Senátorům Velké Republiky.
Nejstarší had se pojednou pozvedl a zavolal něco do dálky.Po chvíli se ozývalo dunění,jež otřásalo celým městem.Z  dálky přicházel,….…..ne nešálí mě zrak….…..obr.Nebyl to ovšem potomek Gogmagogův.Jeho celé tělo bylo ze zlata.A  jeho jediné oko bylo neživé,mrtvé,jako vyřezané mnoha zručnými prsty klenotníků.Zastavil se a brzy sklonil svou ruku k  fontáně.
Starý had,spolu s  několika dalšími na ni vylezli.Po chvíli jsem pochopil,že se po mě očekává,abych vylezl na dlaň,jež zde vysela ve vzduchu a na níž by mohli stát tři Buckinghamské paláce a bylo by ještě dost místa pro šibenici,aby rádci je(jí)ho veličenstva měli vždy na očích alternativu k  jejich kariéře.
Obr,jež se spíše podobal soše,než živému stvoření se pohyboval pomalu, ale každý jeho krok bylo několik tisíc kroků lidských.Vítr,který tu val byl teď ještě ostřejší a neskušený člověk,který se neprocházel po skalách nejvyšších pohoří,by spadl dolů směrem k  svému osudu po prvních vteřinách.Já jsem ale zkušený byl.
Po pár minutách jsme prošli takovou dálku,že by mě samotnému trvalo dvacet dní,než bych sem došel.Ale my jsme šli dál.Trvalo to hodinu.
Najednou se obr zastavil a spustil nás na zem.Před námi bylo město,větší a starší než všechna kolem.Skrze bránu z  jakéhosi kovu,jež zářil i  v naprosté tmě,uviděli jsme něco naprosto odlišného.Uvi­děli,protože Sir Gerald šel s  námi.
V  ulicích byli v  zemi zapuštěné roury,jež se tyčily až do nebes.Nebyli zde žádné trhy.Zdejší hadi buď byli velmi chudí (čemuž by člověk při pohledu na tyhle věže nechtělo věřit),nebo prostě vyhnali staré šejdíře daleko a za horizont.Ani mi to nevadilo.
Procházeli jsme se po dost dlouho dobu,než nás upozornilo ono duté syčení nejstaršího z  hadů.
Had nás vedl dál a dál,kolem stovek a stovek identických rour až k  malému palácy z  mramoru,jež byl evidentně nedodělán.Skrze dlouhé,nízké komnaty jsme procházeli celkem obtížně,takže hadové na nás věčně museli čekat.
V  trůním sále seděl muž,jež byl zřejmě Ind.Byl poměrně vysoký a vlasy mu sahaly až na zem.Když mě uviděl,v  očích se mu rozzářilo nepoměrné štěstí.
Starý had vyzvedl svou hlavu a něco začal syčet,ale onen muž se rychle zvedl z  trůnu a donutil mě,abych se na něj usadil.Pak zmizel.

Od té doby žiji zde,jsou to už dvě stovky let a já jsem pořád zde,jejich „mesiáš“,jež je měl vyvézt z  temnoty,kam byli uvrženi po pádu jejich otce Wauhaeho.Nechá­pou,že jsem jen člověk,neustále poukazují (neboť jsem se již naučil jejich jazyku) na to,že je mi před dvě stě let.Na to nemohu nic namítnout.
Nemám celé dny s  kým mluvit,Sir Gerald zemřel už dávno.Už vím proč byl můj předchůdce,Antibůh Bali,jež byl poslán vládnout sedmi tisícovkám hadím měst pod zemí,tak rád,že mohl odejít.Ta samota je nesnesitelná.
Bali je nenáviděl a oni jeho a kdyby jsem brzo nedorazil,nějak by mi pomohli.Mě ale milují.Kvádry,které měli mít Baliho podobu,byli nedotčené po tisíce let,ale moji podobu do nich vytesali během dvou týdnů.
Nudím se.Ale je to lepší,než jejich neustálé pochlebování.Proto je vždycky vyhodím.
Ale nudím se,to je pravda.Moje jediná záliba je sledování dalekých světů v  broušeném skle,jež mi zanechal onen muž v  modrém,o  němž dodnes nevím nic.Ale je to taky král,sám to řekl.A  někdo takový by nebyl schopen lhát.
Nudím se.A  venku jsou zase oni a chtějí se mi opět klanět.Ale já je nepustím.

----------------------------------


 Přidat komentář 




› Online 3


O nokturnu

Nokturno je místem pro všechny milovníky fantasie, dobrého počtení a rozumné rozpravy.

©1999-2022 Skaven

Shrnutí

komentářů: 14762
článků: 557
obrázků: 3652
dílek: 6391
autorů: 862