Nokturno.net / tvorba / dílko

Daser sledoval, jak postupují vojska. Rachot brnění doléhal až sem. Bylo jich mnoho. Opravdu mnoho.
„Asi čtyřicet tisíc.“ Spočítala odhadem Elevea.
„Jistě si všimnul nedostavěných míst.“ Daser ukázal na několik nedokončených zdí.
„Toho si všimnou i velitelé, jakkoli hloupí.“ Opravila jej. „Je možné, abych toho člověka někdy viděla?“
Ochránce se podíval velitelovým směrem. „Určitě.“ Kývnul. „Je to Dastadan.“
„To není dobré.“ Řekla mu.
„Nikdy nemohlo být. Mělo mě napadnout, že pokud by se Sjednotitel vrátil, povolá svého hlavního vojevůdce. Měl jsem jej zabít, když jsem měl příležitost. Jenže tehdy nám pomáhal.“ Ukázal na místo, kde se sjednotila velká skupina legií. „Podívej. Dělá na nás hon.“
Jednotky se seřadily a postupovaly tak, aby je obklíčily. Daser pozvednul pravou ruku před oči. Narostly jí drápy.
„Proč se měníš?“ Elevea se na něj podívala a spatřila v jeho očích absolutní bělobu.
„Ty zástupy.“ Ukázal Daser a vydechnul. „Vidíš je? Tisíce jich zemřou a já se musím o ně postarat.“
Na vnější opevnění narazili první řady vojáků. Někde prorazili, jinde se zastavili a pokoušeli se couvat. Byli však nemilosrdně tlačeni vpřed těmi vzadu. Ozvaly se první výkřiky bolesti.
„Nemůžu tu stát.“ Zavrčela Elevea. „Tohle je můj boj.“ Vyrazila s řevem vpřed.
Co je tvůj boj? Daser, nyní změněný k nepoznání se ohlédnul po hlase. Neviděl však nic. Ani zemi, ani nebe, ani vojáky. Nic. Jen osobu, která se dotýkala času. Co je tvůj boj, Dasere?
Nevím.
Proč tu jsi? Chceš odvádět mrtvé? Ten kdo dělá práci Bílého, bílým se stává...
Neslyšíš jejich křik Tacvšd! Mluvíš z nadhledu. Nemůžeš mě soudit.
Naopak! Já tu jsem, abych tě soudila, Dasere! Vyber si. Buď budeš bojovat za sebe a nebo za něj. Vyber si. Nebo budeš obětován.
Není mocnější síly na tomto světě, než draků. Nemůžeš mě přinutit. Daser vyplivnul oheň, který jí prošel skrz na skrz.
Mýlíš se. Jako tolikrát. Na tomto světě je mnohem mocnější síla, než draci. Dokonce než barvy. A ty ji ani netušíš...
Co?
Svět.
Svět... Daser zastavil své počínání.
Ale ještě něco ti řeknu, Dasere. Tělo draka není jeho duše. Můžeš být jeho ochráncem a nemusíš být jeho otrokem. V tom je možnost volby.
Vše zmizelo.
Daser, stále v nelidské kůži vykročil před. Svět se zase změnil. Vojáci se pohybovali pomalu. Tak pomalu, že jejich nejhorší řev se stal jen tichým bručením. Zastavil se a poslouchal.
Slyšel něčí jméno?
Elevea.
„Elevea!“ Čas se zase vrátil do vlastních kolejí.
„Paní se vrátila! Elevea!“
Odehnal od sebe duše, které se jej chtěly dotknout. S křikem se rozprchly kolem.
Změní-li se ale její duše, jak má lid poznat, co se stalo, když má stejné tělo?
„Elevea! Ať žije Elevea!“
Nekonečno hlasů dunělo vzduchem. To Daser nečekal. Dosedl na všecky čtyři a vzlétnul nad bojiště. Kochal se strachem. Líbil se mu strach. Živil se jím. A pak spatřil Dastadana. Dosedl vedle něj.
Kůň se pod ním vzepjal a shodil jej. Dastadan se zvednul z prachu a pozvednul svoji hůl. „Nemůžeš jej porazit.“
„Proč ne?“
Dastadan ukázal na něj. „Jsi jen obraz, nic víc. Máš jeho tělo, neneseš však jeho vůli. Zradil jsi jej v momentě zřeknutí se jeho síly. Necítím v tobě nic, než toho člověka, kterého jsem potkal před mnoha dny v jeskyni. Ano, jsi imunní, ale to je vše. Naleznu dost vojáků. Stokrát nic umoří i polodraka!“
Daser se ohlédnul za sebe. Nastal trojstranný boj. Všichni bojovali proti všem. Piráti, poznamenaní i nepoznamenaní. Mužů bez stigmatu však bylo stále v přesile. „Je tu ještě jedna věc, která může zvrátit boj na naši stranu.“ Zaduněl.
Dastadan již neváhal a zaútočil. „Co?“
„Já.“ Ozvalo se.
Oba se otočili za zdrojem zvuku. Čas se opět zpomalil. Stála tam Mana. Měla zase zelené oči.
„Cos to udělal, otče?“
Dastadan zalapal po dechu. Mana a nepatří Jemu...
Přišla až k němu svírající svoji hůl. „Proč?“
Nejstarší se dotknul její šíje. Jeho ruka prošla skrz. Vrátil ji zpět a spatřil kapičky vody, které mu stékaly po kůži. „Elementál.“
„To nic neřeší, otče. Proč jsi nás zradil?“
Otočil se na osobu za ní. „Blázne!“ Zařval na Edraca, který tiše sledoval, co se děje. „Cos to udělal? Vrátil jsi jí její moc. Elementálovi! Byla to ta největší šílenost, jaké jsi byl schopen!“
Edraco zavrtěl hlavou. „Musel jsem.“
„Nemusel.“ Obořil se na něj Dastadan. „Kdo to po tobě žádal.“
Ale to už mluvil k draku. Edraco i Daser na něj začali dorážet. Dastadan začal ustupovat a vzduchem se zase tetelily obranné runy. Zatlačili jej zpět.
Mana jen tiše sledovala, co se dělo. Na čí straně vlastně byla Tacvšd? Sledovala otce svým chladným zrakem a z její pokožky se zvedaly krůpěje páry. Proč Tacvšd obětovala draka?
Za ní se zkřivil prostor a z něj vystoupil Sjednotitel. Dotknul se jejího ramene.
„Patříš mi, víš to?“
Přikývla. Už pochopila. Svět.
„Edraco se nesmí dožít zítřejšího rána. Je mi jedno, jak to uděláš. Daser je neporazitelný, ale spoutatelný. Spoutá se sám ve smyčkách času, stejně jak to udělal kdysi. Dozví se, kdo je. A Elevea...“ Podíval se směrem do bitevního pole, kde zuřil největší boj. „Ta je moje.“ Vytáhnul meč. Položil Maně ruku na rameno a pohleděl do jejích očí, které zase zářily temnotou. „Řekni Daserovi, že bílý drak nikdy neměl ochránce.“
Pevně sevřel meč. Vzduchem se mihla runa stvořená mečem a vytrhnul Elevee duši.

Epilog
Každý drak jde zabít, kromě jednoho. Tacvšd se dívala na sochu bílého draka. Proč jsi se stal člověkem?
Byl jsem jím vždy. Víš, že rozdávám smrt. Bylo to jen jiné tělo.
Člověk, který ovládnul draka. Tacvšd se zasmála. O Střepa nikdy nešlo. Bylo to zoufalství jednoho stát se mnohým. Ale chtíč mnohého být jediným... Měl jsi mi to říct. Spoutal ses nesmyslně.
Řekni mi, Tacvšd, jak se dá spoutat bílý drak?
Nijak. Smrti je třeba. Kdyby nebylo smrti, nemohlo by být ani života a jeho oběť by byla zbytečná.
Ostatní budou vybiti.
Ano. Sjednotitel mi říkal, že nebude jiného draka, kromě bílého. Možná je to tak správně. I Rudý a Stříbrný s tím souhlasili. Už se nechtěli neustále ovládat a brzdit.
A ostatní nemají na výběr. Je to vznik nového světa?
Ne. Odpověděla Tacvšd. Vždy tady budou kráčet jejich střepy. Bude vždycky cesty zpět. Ale kromě toho, vznikla nová barva.
Temná...
Ano. Sjednotitel se již jednou obětoval a vrátil se. To je důkaz, že vše jde vrátit zpět. Svět se ale díky jemu stal více diverzní. Už neexistují přírodní barvy. Vznikla barva z lidské duše. Možná budou i další. Třeba světlá. Zasmála se.
Zapomenou na nás.
Nezapomenou. Jen se o nás bude povídat, jako bychom tu nikdy nebyli. Slib mi něco...
Co?
Svět.
Dobře. Drak se usmál. Už nikdy nebudu zasahovat. Ale ty mi taky něco slib.
Co?
Svět.
Nyní se usmála ona. Vytvořím tedy protiváhu temnoty. Slibuji ti to.
Díky. Musí být možnost volby. Drak zmizel.
Tacvšd se podívala k nebi, odkud přišel a kam odešel. Ale jednou budeš zase povolán, abys nastolil rovnováhu. Tomu se nevyhneš. Svět potřebuje smrt...