ikona.png, 0 kB Nokturno.net / tvorba / dílko

  

+ přidej: dílko | obrázek» přihlásit | zaregistruj se

Barvy. Část XII

11.04.05 | Dr.Str., @, další tvorba | 1604 x | vypínač

Člověk mohl poznat šíré dálavy oceánu, mohl zchodit všechny pouště, mohl poznat kraj světa. Když ale neprošel skrz centrální hory, jakoby nebyl. Tak to alespoň tvrdili obyvatelé centrálních hor. A měli pravdu.
Majestátnost byla na každém kroku. Člověk měl u některých hor pocit, že se dotýkají nebe. Některé byly v takových výškách, že jen skrz opar nebyl vrchol vidět. Místy se i na úpatích ztrácela zeleň a časem zmizely i lišejníky. Z věčných ledovců na vrcholcích stékaly po svazích hor potůčky, které se spojovaly a spojovaly, až se vlily do řeky na dně kaňonu, který si sama vyřezala.
Dávno nebylo slyšet šumění údolních lesů a dunění řeky. Jen místy zpíval potůček, který se mrštně proplétal mezi kameny, aby se přelil přes stezku a padal do srázu pod ní. Dole dopadalo jen mžení, protože voda se rozbila o vzduch. Když místy slunce ozářilo takový vodopádek, rozlila se údolím duha, která z té výšky vytvářela překrásná mnohobarevná kola.
Na některých místech se už ledovcový potůček zařezával do útesu a sem tam urval kus stezky. Stále ale byla cesta schůdná natolik, že člověk mohl při troše opatrnosti projít kolem srázu, aniž by mu hrozilo, že by se zřítil.
Právě na jednom takovém místě, kde voda spadala přímo na silnici, se vytvořila malá prohlubeň, kde se usazoval prach vymletý ze skal, kterými potůček protékal. Zřejmě nějaké zvíře sem zaneslo semínka trávy, takže uprostřed cesty se jakoby zázrakem zjevila malá oáza zeleně.
Několik pampelišek zdobilo svým žlutým květem ten zelený koberec. Když však přišli blíž, Daser poklekl a sáhnul na trávník. Dal pokyn, aby zastavili.
„Trochu se nám to zkomplikovalo.“
Mana poklekla k němu.
„Proč? Co jsi našel?“
„V té trávě jsou stopy. Hodně stop a je trochu spasená. Projelo tudy mnoho lidí na koních. Kůň neodolá, když vidí takovou trávu, tak si něco utrhnul…“
„Jsou před námi?“ Zeptal se Edraco.
„Ano jsou.“ Odpověděl Daser. „Mělo mě to napadnout dřív. Jistě, že nás budou stíhat ze všech sil.“
„Nemusíme spěchat.“ Poznamenal Edraco. „Jenom si musíme dát pozor, kdy se budou vracet.“
„To je ten problém.“ Posteskla si Mana. „Kdyby spěchali, rozléhalo by se to celým kaňonem. Jenže až narazí na místo, které se jim nepodaří překonat, tak se vrátí zpět. A myslíš si, že budou spěchat? Půjdou potichu a my je uvidíme pár metrů před sebou.“
„Zapomenuli jste, že je vycítím?“ Ohradil se Daser.
Mana zavrtěla hlavou.
„Nemůžeme se spoléhat jenom na instinkty. Já musím vědět, kde je můj nepřítel.“
„Až je vycítím, zalezeme do první jeskyně, kterou uvidíme a tam se schováme. Až se budou vracet, tak nás přejdou a my budeme mít volnou cestu.“
„Doufám, Dasere, že to bude tak snadné, jak ty říkáš.“
Daser se zvednul a vyšel rázným krokem vpřed. Ostatní jej následovali a pokračovali v namáhavém výstupu kaňonem. Beze slova ušli několik mil. Edraco potom prohodil jenom tak do větru.
„Kde vlastně ta řeka pramení?“
„Přesně u sídla černého draka.“ Odpověděl Daser. „Teda pod sídlem, protože vyvěrá z podzemní tůně na úpatí hory. Až přejdeme hřeben, měli bychom ho zahlédnout. Někteří lidé prý sešplhali až dolů, ale je to nebezpečné. Mnoho lidí se zřítilo dolů do řeky a utopili se.“
„Dasere, neříkej, že toho tolik víš.“ Řekl zamračeně Edraco. „Je ti jenom dvacet dva, ale tolik knih jsi přečíst nemohl. Zatím jsi věděl odpověď na většinu věcí, na které jsem se ptal.“
„Je to zvláštní Edraco, ale jako bych se na tuhle cestu od mých jedenácti připravoval. … Něco je za touhle skalní stěnou.“ Daser přistoupil ke stěně a položil na ni ruce.
„Ti vojáci jsou na druhé straně.“ Prohlásil a ustoupil od stěny. „Musíme se vrátit a najít jeskyni, než se rozhodnou vrátit oni.“
Mana mávnula holí směrem nazpět. „Jdeme.“
Začali se vracet. K jejich smůle měla hora v tom místě vykrouhnutí široké několik mil. Než zašli za výběžek útesu, byli zpozorováni. Pronásledovatelé se rozběhli za nimi. Vpředu jeli jezdci a za nimi pěšáci. Bylo jich dost na to, aby porazili nějakou lupičskou bandu. Naše skupinka se dala na útěk. Po několika minutovém běhu našli jeskyni. Schovali se dovnitř. Jezdci projeli kolem, ale pěšáci zjevně postupovali pomaleji a prohledávali všecka zákoutí, která kde byla.
Začali se stahovat dozadu do jeskynního systému. Pomalu, ale jistě zacházeli stále hlouběji. Od vchodu se ozývaly hlasy. Museli postupovat dál. Když zmizelo poslední světlo a jen světélkující záře Maniny hole umožňovala postupovat, padla na všecky úzkost. Nevěděli, kde jsou a jak uniknou.

Pocit děsu mu vstoupil do hlavy a nechtěl ven. Vědomí něčeho strašného jakoby bylo za ním a on z toho všeho cítil děs a hrůzu. Přesto věděl, že jen v tom zlém musí být jeho spása. Ale viděl spásu jinou. Sice blíž, ale nedosažitelnou. Pochopil, že se jednou bude muset rozhodnout a zatím neví jak. Věděl však, že se rozhodne správně.
„Je ti dobře Hypodane?“ Zeptal se nějaký hlas. Teprve teď otevřel oči. Jakoby z něj něco spadlo a on si uvědomil, že nic nezná a neví. Netuší, kdo je sám a kdo je ten stařec před ním. Nicméně mu rozuměl. Kývnul hlavou a napřímil se. Tiché zalupání v plotýnkách mu prozradilo, že tu stojí dlouho.
„Je dobře, že ses probudil. Už jsem myslel, že jsi zemřel…“ Stařec se k němu přiblížil a chytnul mu za ruku. Hypodan ucítil příjemné teplo, vycházející ze starcova těla. Uvědomil si, že je mu zima. Načež mu došlo, že je nahý. Pocítil stud a začal se rozhlížet po něčem, do čeho by se oblékl. Stařec zřejmě vytušil, co Hypodan potřebuje a podal mu jakýsi zelený plášť.
„Kdo jste?“ Zeptal se. „Proč si nic nepamatuju, a proč jste měl strach, že umřu?“
„To ti vysvětlím. Jaká bytost, si myslíš, že jsi?“
„Já? Nevím. Nejspíš ta samá, co vy.“
Stařec se dotknul skály holí, kterou zvednul ze země a ta se slila v zrcadlo. Hypodan se podíval na odraz a zhluboka se nadechnul. Překvapilo ho to. Jakoby to nikdy nedělal. Okamžitě však tu myšlenku zahnal. Nebyl stejný jako ten stařec. Byl mnohem vyšší a silnější. Kromě toho měl i jinou hlavu. Ale taky by mohl říct, že má jinou hlavu stařec. Cítil se z toho zmatený. Nevědomost je krutá.
V ten okamžik si uvědomil, že nějakým zázrakem si pamatuje něco, co mu připadá přirozené. Zvednul ruku a lehkým pohybem vykouzlil něco ve vzduchu. Uprostřed toho obrazce se objevilo světlo, které svou září zalilo celou místnost. Stařec si dal před oči ruce a zrcadlo zmizelo. Zůstala tam jenom stěna. Potom ruce zase sundal a potichu se na něj díval. Potom znova promluvil.
„Pojď. Asi budeš hrozně zmatený. Vše ti vysvětlím…“


 Přidat komentář 




› Online 5


O nokturnu

Nokturno je místem pro všechny milovníky fantasie, dobrého počtení a rozumné rozpravy.

©1999-2022 Skaven

Shrnutí

komentářů: 14762
článků: 557
obrázků: 3652
dílek: 6391
autorů: 862