Nokturno.net / tvorba / dílko

Heroické svitky
Život je žal
a boj a neskutečná víra.
Ač věříš ve zlo, v jiné se obrátí.
Piedestal
postav, ať každý člověk zírá.
Sochu čas změní, ale on se neztratí.
Teď leží sám
zničen a v půli přetnut dýkou,
zabit ochráncem snad jen poprvé.
Teď leží tam,
čeká. A až si pro něj přijdou,
snad smrt jí dají, bytosti nebohé.

Celý druhý den strávili odpočinkem, nakupováním zásob a vyzvídáním informací, o co v tomto městě vlastně jde. Když si večer při svíčce vyměňovali informace, dohodli se, že už zítra půjdou nahoru za Nejstarším. Čím dříve, tím lépe.
Když se Edraco ráno vzbudil, byl zvenčí slyšet křik, nářek a pláč. Daser už dávno balil věci.Podíval se ven a ztuhnul. Na okraji města byl požár a rychle se blížil. Vzburcovali celý hostinec a vyběhli ven.
Na ulici křičela jedna žena, která běžela od požáru.
„Je tam monstrum. Příšera. Člověk s koňskou hlavou.“
Oba se na sebe podívali. Že by ten cizinec? Daser ukázal na východní horu. Vyrazili.
Když vyjeli na svah oné hory, otočili se zpátky a viděli příšernou podívanou. Skoro polovina města byla v plamenech. Lidé se snažili oheň hasit, ale dařilo
se jim jen chránit střed města, kterým protékala řeka. Jinak všude, kde nebyla voda, se oheň postupně rozlil, jako voda nalitá na stůl. I na takovou dálku
byl slyšet nářek a ston.
Nicméně město neumře. Má příliš dobrou polohu, aby se pro pár plamínků vzdalo svého žití.
Všichni tři se otočili a vyrazili do svahu. Koně za sotva půl hodiny potřebovali odpočinout. Sesedli a hledali nad sebou místo, kam by se mohli schovat.
Nalezli ho o míli výše, těsně pod začátkem skal. Vzali tedy koně za uzdy a šli vedle nich pěšky do kopce.

Když Hypodan vjel do města, byl ohromen jeho velikostí. Nikdy v tak velkém městě nebyl a byl si jistý, že dlouho ani nebude. Jak ale poznal, velikost města
byla vykoupena bídou. Na okraji byly chatrče, a i když se obyvatelé snažili dosáhnout dobrého vzhledu, přece jenom bylo znát, že jsou zasaženi nedostatkem
čehokoli, peněz nejvíce.
Byl celý v černém. Už jenom ta barva vzbuzovala pozornost. Lidé se na něj dívali, jako by byl jejich nepřítel. Nechápal proč. Pořádek, který byl zavedený je přece správný, tak, jak byl v hloubi duše přesvědčen. Procházel chudinskými čtvrtěmi a pomalu se učil jednotlivé dialekty zdejšího jazyka. Po chvíli se naučil mluvit alespoň podobně.
Přistoupil k jednomu muži, který se na ulici rozhlížel.
„Dobrý muži.“ Pronesl temným zvučným basem. „Mohl byste mi říci, kde bych našel centrum tohoto města? Chtěl bych mluvit se správcem.“
Dobrý muž byl nejspíš dost rozzloben tím, že byl osloven on. Kopnul Hypodanovi na botu trochu písku.
„Jděte stále hlavní ulicí, cizinče.“ Pronesl a otočil se.
Hypodan tedy pokračoval. Netušil však, že lidé z tohoto kraje mnichy nemají v lásce. Muž, který byl dotázán se k němu potichu zezadu připlížil a strhnul mu
kápi.
Na rušné ulici, která ještě před vteřinou byla ještě v pohybu bylo najednou slyšet hlasy ozývající se ze stanů. Ozval se výkřik. Hypodan si rychle nasadil
kápi zpět, ale tušil, že bude muset udělat mnohem víc. Z těch pohledů si uvědomil, že strach skrytý uvnitř těchto lidí vyvolá děs a ten se změní na agresi.
Kdesi vzadu se objevily nad davem vidle. Lidé začali ustupovat a muži si vytahovali meče. Hypodan se pokusil soustředit a vyvolat pomocí run nějaké obranné kouzlo. Pak si uvědomil, že to nejde. Poprvé v životě byl natolik nervózní.
Nechtěl žádnému člověku ublížit. Rozhodl se tedy využít své nadlidské síly a rozběhl se směrem k centru města. Tam se ale nahrnul dav, který ho rozhodně nechtěl pustit skrz. Prudce zabočil do uličky a snažil se zmizet mezi stany. Neuvědomil si však, že stany mají kolíky. Jemu to bylo jedno, protože svou silou byl schopen prorazit, ale strhnul mnoho stanů, které táhnul kus za sebou. Ohně mezi stany už vykonaly své. Za chvíli byl za ním obrovský požár, který se rychle šířil.
S temnou vytrvalostí doběhl k hradbám a během chvilky je přelezl. Slyšel za svými zády křik a nářek, ale ignoroval ho. Na druhé straně si přitáhnul kutnu a běžel k hlavní budově, kde sídlil správce. Prosmýkal se bočními uličkami a snažil se, aby si ho nikdo nevšímal. Celkem se mu to dařilo. Když se dostal k budově, vylezl po stěně, která byla tvořená jen z hrubého cihloví, na střechu a prolezl horním vikýřem do podkroví.
Našel dveře a sešel po schodech do dolních pater správního komplexu. Našel tmavé místo, odkud byl dobrý výhled do zasedací síně. Sednul si tam a čekal.
Správce sešel do hlavní síně. Byl to hrozný den. Zemřelo dvě stě lidí, aspoň tisíc nemělo přístřeší. Téměř celý den se snažil organizovat hašení tak, aby se oheň vyhnul centru města. Nakonec se podařilo zabránit nebezpečí a centrum města zůstalo nedotčené. Ovšem za jakou cenu. Hrozily hladové bouře. Bylo mu jasné, že musí otevřít sýpky.
Sednul si do křesla na vrcholku schodiště, které se vzhledem velmi blížilo trůnu. Dal si hlavu do dlaní. Nejdřív mu utekla ona a potom ještě tohle. To se na něm někdo mstí? Poslal pryč stráže. Chtěl být chvíli sám.
Díval se do země snad hodinu, když se u stropu pohnul stín. Všimnul si něčeho, ale sotva vzhlédnul, nic se nedělo. Na římsách nad síní byl sochařský výjev, jak několik temných kněží vraždí na oltáři panu. Zadíval se pozorněji a uvědomil si, že jedné z postav mírně vlaje plášť. Než stačil jakkoli zareagovat, postava seskočila celých těch pět metrů na podlahu a doběhla k trůnu. Dala mu ruku na ústa a promluvila.
„Jsem vyslanec hlavního kněžího.“ Jeho hlas byl temný a hluboký. „Potřebuji informace. Mnoho informací. Pokud se zprotivíš, budeš pikat.“
Místodržící si uvědomil, že má před sebou něco, s čím se ještě nesetkal. Rozhodl se zcela podřídit.
„Nelekni se správce.“ Řekla postava a sundala si kápi, kterou měla celou dobu přes obličej až na prsa.
Místodržící se zděsil, ale většinu překvapení vypustil v jednom vydechnutí. Mohl přece očekávat mnohem horší věci. Ne jen člověka s koňským obličejem. Aspoň, že umí mluvit.
„Čeho žádáš pane?“
Ta bytost se napřímila a sešla ze schůdků před trůn.
„Znáš člověka jménem Dastadan?“
„Myslíš Nejstaršího pane?“
„Tak.“
„Ano. Většina zdejších lidí ho zná. Proč se na něj ptáš?“
„Má informace, které může znát jen on. Je tak důležitý, že tvá smrt je vedle jeho informací bezvýznamná. Kde se nachází?“ Kreatura se zadívala na
místodržícího a on si najednou s naléhavostí uvědomil, že není jen pozemských sil, které zabijí člověka pomalu a bolestivě.
„Dám ti co žádáš pane. Chtěl bych ale zase něco od tebe.“
„Vše, co budu moct splnit a co nebude křížit plány temného boha.“
„S Nejstarším je dívka. Není důležité jméno, protože žádné nemá. Je to moje oběť temnému bohu, co mi uprchla. Chci ji obětovat, ale ten Dastadan, jak ty ho nazýváš, je velmi zkušený a daří se mu ji ukrývat. Když ho zabiješ a ji mi přivedeš, potěšíš svého boha. Bude obětována.“
Ačkoli by, co se koní týče místodržící přísahal, že není možné se usmát jako člověk, kreatura se usmála až příliš lidsky.
„Staniž se správče. Ať je po tvém přání. Teď však chci znát jeho úkryt.“
Kreatura přistoupila blíž k trůnu a správce si uvědomil, že je docela mohutná.
„Je někde na východní hoře pane. Nevím přesně kde, ale je tam dost jeskyň, aby ho nikdo celé věky nenašel.“
Bytost sestoupila dolů a rozběhla se proti stěně. Vyskočila na římsu a zmizela.
„Tvá loajálnost nebude zapomenuta…“
Ještě dlouho do noci mu zněly v uších poslední zvuky ozvěny. Potom se začal usmívat, když si uvědomil, jak mu pěkně vychází. Obětuje tu holku – no a co? – a ještě se zbaví jejího otce.