Nokturno.net / tvorba / dílko

Danes držel v ruce podnos s jídlem, ve druhé potom pivo. Měřil si toho cizince. Měřil si jeho duši. Věděl jak na to. Jeho předci jej to naučili. A cizinec se díval na něj. Přestože se jejich pohledy setkaly, neuhnul ani jeden. Nešlo o to, kdo je silnější, ale kdo z druhého dostane víc informací.
Postavil pohoštění na stůl.
Návštěvník se chopil nože a rozkrojil chléb. Pak nůž zase odložil.
„Omlouvám se, pane.“
„Vskutku.“ Bez hnutí brvy odpověděl Danes. „Za co?“
„Za mé nevybíravé chování. Neuvědomil jsem si, co dělám.“
„Vskutku.“ Pokračoval Danes. „A co jste dělal?“
Cizinec svezl zrak na podlahu a díval se na špičky bot hostinského. „Člověk vašeho významu by neměl chodit ustrojen jako sprostý lid. Měl by nosit brnění a meč.“
„Mám meč.“ Odsekl Danes.
„A též jméno jste si pozměnil.“ Pokračoval cizinec. „Spíše by vás měli nazývat D’Aves. Bylo těžké vás najít.“
„Proč jste mě hledal?“
„Věřící Zářivého boha se konečně dočkali.“ Řekl. „Jako jeden z jeho rytířů to vím. Nejsem ale jen Jeho rytíř.“ Muž se zvedl od stolu a poklekl před ním. „Pane, váš lid vás potřebuje.“
Danes zavřel oči. „Víš, že jsem se vždycky bál, že se to stane během mého života? Jakou moc může mít potomek čtyřtisíciletého rodu větru?“
„To ať určí Ochránce.“
Danes jen přikývl. „Má ale cenu rušit řád zavedený Sjednotitelem?“
„Dobře víte, pane, že Sjednotitel nás vrhnul téměř do záhuby.“
„Vezmu si meč.“ Prohodil Danes a měl se k odchodu.
„Nesmí o tom vědět.“ Řekl rytíř. „Její element je čas.“
Danes přikývnul a potichu odešel dveřmi do síně. Muž se rozhlédnul, sebral plášť do deště, rychle si jej obléknul a bez hlesu šel jeho směrem. Oba se setkali na chodbě a vyšli do deště. Rytíř vyvedl koně ze stáje a nasedl na něj. Napřáhl ruku k Danesovi.
„Unese nás oba?“ Zeptal se Princ.
Muž se zasmál. „Pohání jej bouřka, pane. Poletíme jako vítr.“
D’Aves na nic nečekal a vyhoupnul se za šlechtice. Kůň nezaržál, ale poskočil a tryskem se rozjel na sever.

Jediné, co chci najít, je hledání.
Svitky větru

Symbol sjednocení. To je osm barev. Spletené do opasku, jež mohou nosit jen vyvolení. Ti, co si zaslouží sloužit. Ti, jež čekají na svého spasitele. Pána světla. Jak pokrytecké. Každý, kdo sebe kdy nazval pánem, stává se otrokem někoho jiného. Hlavně svého chtíče. Svých zájmů. Protože zájmy… to je to, co hýbe kontinentem. To je to, co dává život. Chtíč dosáhnout výše, dohodit dále, spoutat více sluhů pod sebou.
Jediná síla vývoje.
Vše, co je jiné, co posiluje soudržnost, zabíjí. Sjednotitel to věděl. A přesto kontinent svázal. Do jediné smyčky. Dovolil osudu pozabíjet a spoutat všechny draky, rozbít jejich moc, na tisíce střepů. Rozmělnil je jako zrno v mouku. A i kdyby se našel někdo, kdo by je kdy spojil a vyvolal z nich původní silné bytosti, nebudou už takoví, jako kdysi. Chléb není zrno, stejně jako draci nemohou být barvami, kterými kdysi byli.
Ale může jich být mnoho. Stovky. Tisíce.
Lidé chodí kolem sebe a netuší, jak jsou rozdělení. Myšlenka na mír vytyčila hranice a spolupráce je jediným stvolem kolektivu. Mír, volají všichni, Mír. Na něco se však zapomenulo. Po míru vždycky nastane válka.
A smrt…
Adreina hleděla na město, jež kdysi bývalo středem kontinentu, než si moc opět převzal Greenstent, jako prapůvodní dědic křižovatky obchodních cest. Stále tu do vzduchu čnělo torzo největší budovy, kterou kdy člověk postavil. Zdála se jako ulitá z jednoho kusu kamene. Na neudržovaných místech však již čas nahlodal čedičové bloky a hora stojící na potu a krvi se začínala bortit do svých základů. Několik starostů se snažilo nechat zničit tuto připomínku jedné z temných částí historie, ale málokterý dělník se odvážil vejít do ruin plných magie a smrti. A ti, co se odvážili, se často nevraceli.
Kolem ní však stále žilo město svým vlastním životem, jež nevyprchal, ani když poslední z mágů vyšel ven a rozpadl se na prach. Než byl rozfoukán větrem, proklel tento svět a boha, jemuž sloužil. Nikdo se mu nedivil. Nikdo jej nechápal.
Ani jeho, ani boha, ani svět. Lidé prostě žili. Rutina obyčejnosti, ve které se pohybovali, jim nedovolila spočinout rukou na jeho ostatcích. Neměl tedy následníka a neměl ani hrob. Lidé se tomu místu vyhýbali. Nakonec zapomenuli, že se tu kdysi něco stalo. Historie se stala bájemi a vlastně se ani nestala.
Adreina si povzdechla.
Otreg se za povzdechem automaticky otočil. Tehdy, když ji potkal na té louce, jak čenichá a slídí, prostě by nevěřil, že se v něm něco zvláštně pohne. To děvče v sobě skutečně něco mělo, navzdory lžím, kterými ho krmila. Střepem nebyla. Tím si byl jist. Ale s bílou něco společného měla. Trochu jej to děsilo. Moc, která z ní kapala, vždy, když se jí dotknul, jej tak trochu udivovala.
Uvažoval nad tím, jaká by to byla láska s takovou osobou. Ale zároveň věděl, že z jejích lží ční výhružka. Jasná a ostrá. Pro tebe chci být střep. A třeba střep bílého draka.
Ale byla to výhrůžka? Provokovala jej. Natáčela se a dívala se vždy jinam. Dovolila mu kochat se jejím tělem. A on se jí rád věnoval. Přesto vždy s mrazivou přesností věděl, kdy se otočí a kdy je čas dívat se na druhou stranu, na les v dálce, na orla na obloze. Tahle hra se mu zamlouvala i nezamlouvala.
Teď se zase na ni díval. Díval se, jak ona pozoruje věž. Temnou věž.
„Měli bychom najít nějaký nocleh.“ Řekla. „Brzy se začne stmívat a zítra musíme být čerství na cestu do hor.“
Když se jí ptal, kam vlastně jdou, řekla mu, že do centra světa. Prý hledá manžela a tam je chrám světla, kde jsou služebníci schopní a ochotní jí pomoci. Znělo to logicky. Nebránil se tomu. Vlastně taky něco hledal a taky se to nacházelo v Greenstentu. Neměl v úmyslu zamlžovat cíl vlastní cesty. Když už, tak aspoň pro možnost brzkého odloučení v případě nepříjemností.
Pokoje budou dva. V jednom ona, v druhém on. Tak jak poslední dva dny. Podíval se radši na město. Žilo to tu. Navzdory vší minulosti. Bylo mu z toho až špatně. Lidé si vybírají své životy v tanci a zpěvu. Válka jim už nic neříká. Ať si tedy pijí.
Brána města nebyla ani stará, jako krásná. Hold smrtelníkům, tak jí říkali. Zrak se v ní ztrácel. Nebyla to černá. Ne, černá nepohlcuje oči. Ta brána byla jako oči lidí z jihu. Byla to čerň hloubky bez světla. Temná brána. Ukovaná celá z podivného kovu, který neztrácí svěžest ani po staletích na vzduchu. Snad veškerý kov toho druhu z celého kontinentu byl tady použit. Jinde ho již nenašli. Možná je i z jiného světa. Kdo ví.
Prošli jí a minuli stráže. Jejich brnění bylo černé v marné snaze napodobit zjevení brány. Byla čest stát tady. Určitě to bylo namáhavé. Nestřídali se často. Přesto stáli pevně jako skály. Rozkročeni s píkami v ruce, s mečem u pasu.
Ulice poloprázdné. Blížil se večer a život se pomalu zastavoval. Trhovci už měli dávno sbaleno. Nad město se snášelo šero. To ale neplatilo o hostincích. Z ulic se vše stáhlo do podniků všemožných kvalit a kategorií. Zastavili se před jednou hospodou. Na vývěsním štítu byl nakreslený bílý kůň. Tedy asi hostinec pod bílým koněm. Někdo mu však z žertu dodatečně přikreslil roh.
Možná dítě, možná dospělý.
Zvláštní zvíře, jednorožec… Symbol nového věku, poklidu, spravedlnosti a dobré vlády. Působí majestátně na obrazech, kde vítězí v souboji s drakem, ať již jakýmkoli. Nikdo jej nikdy neviděl. Umělé zvíře. Možná magií stvořené. Kdysi byla jediná bytost, která by je dokázala stvořit, ale ta se nechala zabít.
Adreina Otregovi naznačila, že by bylo dobré, aby vkročil dovnitř. Ten bez rozmyslu levou rukou otevřel dveře a rozhlédl se po šenku. To byla jeho doména. On měl působit jako přirozená bariéra proti přirozeným věcem a ona bude jeho ochranou proti nebezpečím na cestách. Tak to alespoň sám pochopil.
Vše vypadalo bezpečně. Vešel tedy dovnitř. Puch alkoholových výparů mu vrazil do nosu a on si uvědomil, že dlouho neměl nic k pití. Zavedl tedy Adreinu k volnému stolu a sám zašel za hostinským. Vrátil se s nádobou medoviny.
„A já?“ Zeptala se.
Chvíli se na ni nechápavě díval. Pak položil pintu na stůl a šel pro její pití. Když byl zpátky, setkal se s do dna vypitou nádobou.
„Žízeň.“ Pokýval hlavou a postavil na stůl hrnek s vodou.
„Ano.“ Pokývala taky. „Ale neboj se. Nejsem tak žíznivá celý večer. Ptal ses na pokoje?“
Řekl jí, že hostinský má pouze jeden volný pokoj s jedinou postelí. Ani se nemusel ptát, aby věděl, že bude spát na zemi. Oznámila mu to okamžitě.
„V jedné posteli spát nebudeme a já na zemi spát nebudu.“
„Je tu ještě jeden malý problém.“ Řekl Otreg. „Hostinský chce zaplatit předem a já nemám dost peněz.“
Chvíli se dívala jako bez ducha do jednoho místa a v ruce mnula hrnek. „Asi si na chvíli odběhnu.“ Řekla nepřítomně.
„Dobře.“
Zvedla se a obešla stůl k východu. Dnes bude po dlouhé době její noc.
Když se vrátila, tvářila se zkoprněle a nepřítomně. Otreg nevěděl, co venku dělala. Když mu ale zakrvácenou rukou podala hrst peněz, zděsil se.
„Zítra vyrazíme brzy.“ Upozornila jej.
„Cos dělala?“
„Krev se do mě vsakuje pomaleji, než dříve. Musím víc cvičit a ty si musíš odpustit otázky, na které nemáš právo.“
„Krev se do kůže nevsakuje.“ Odporoval.
„Do lidské kůže ne.“ Potvrdila mu a ukázala ruku znova. Zářila jí bílou barvou jako kost obraná od masa mrchožroutem. Pomalu se jí začala vracet barva.
Otreg poprvé dokázal věřit tomu, co mu řekla.
Chvíli tam ještě seděli a nemluvili. Nakonec se oba zvedli. Otreg zaplatil hostinskému pokoj a nechali se do něj zavést. Sám si hned rozložil na zemi kůže, které mu šenkýř nachystal a zalehnul do nich. S přivřenýma očima však sledoval, jak se ona vysvléká a ulehá. Nešlo mu na mysli, že si na jeho pohledy nedává pozor. Pak mu došlo, co vlastně o něm už dávno ví.
On si k ní nikdy nic nedovolí.
Svým způsobem se mu ulevilo. Zavřel oči a propadnul se do tmy.