ikona.png, 0 kB Nokturno.net / tvorba / dílko

  

+ přidej: dílko | obrázek» přihlásit | zaregistruj se

Barvy. Část XIII

12.04.05 | Dr.Str., @, další tvorba | 1517 x | vypínač

Zacházeli stále hlouběji do skalního systému, až narazili na nějaké dveře. Daser se do nich opřel, ale nepohnuly se ani o kousek. Mana k nim přikročila,
vykreslila ve vzduchu nějakou runu a políbila je. Dveře se tiše pohnuly a bez zavrzání uvolnily cestu. Edraco nevěřil svým očím. Neříkal ale nic. Mohl toho
čekat přece víc.
Když prošli, zase se zavřely. Daser ovšem nechtěl mlčet jako Edraco.
„Mano. Ty dveře, ty jsi je otevřela polibkem draka, že?“
Mana lehce kývla, ale dívala se do tmy před nimi.
„Znamená to, že jsme vstoupili do paláce černého draka?“
Kněžka neřekla nic a vykročila dál. Bylo tu něco, co na ni muselo působit.
„Ale ty jsi služka zelené. Jak to, že jsi otevřela dveře k černému draku?“ Naléhal Daser.
„Už stovky let tu nebyl.“ Odpověděla Mana. „Přesto cítím, jak mě jeho bývalá přítomnost fascinuje. Ty to necítíš?“
Daser napnul všecky smysly, ale jediné co cítil, bylo nepříjemné svrbění a svědění.
„Radši bych odtud odešel.“ Odpověděl. „Není mi tu zrovna příjemně.“
„Může tu být něco zajímavého.“ Řekl Edraco. „Mohlo by se nám hodit něco ze zbrojnice.“
„Ale jak tu chceš najít zbrojnici?“ Zeptal se Daser.
„Je kousek odtud.“ Prohlásila Mana. „Za rohem.“
Zabočila a za chvíli přišli do sálu tak velkého, že by se do něj vešlo pohodlně deset tisíc mužů. Všude, ale všude byla zbroj, štíty, zbraně a různá těžká
mechanika. Často naskládané v hromadách až po strop. Od praků po katapulty.
Daser přistoupil k jedné hromadě a vytáhnul meč, který se lesknul, zatímco ostatní byly rezavé.
„O tomhle jsem slyšel.“ Řekl. „Je to prý materiál pevnější, než jakákoli ocel na světě. Nerezaví a je tvrdý a pružný. Prý se vyrábí pomocí kouzla z hlíny.
Někteří mu tedy říkají hliník.“
Daser vzal štít z bronzu a pověsil ho na stěnu. Potom se rozběhl a s mečem ho přeťal vejpůl. „Nikdo takové meče nemá. A jakmile nás s nimi uvidí, tak uteče.“
Daser začal běhat a postupně vybíral z hromad meče, dýky, kuše, šípy, luky… Vše kovové a lesklé. Podával ostatním zbraně a oni si je vyměňovali za staré.
Potom rozdal toulce a šípy.
Když rozdal, co unesli, Edraco se rozhlédnul.
„Možná, že bysme měli hledat východ. Přece jenom je nám to všecko nanic, když odsud neodejdeme.“
Daser se zasmál.
„Vidíš ty obléhací stroje Edraco? Stačí sledovat ty největší dveře a najdeme východ. Nějak se přece museli dostat dovnitř.“
Zamířili tedy na druhou stranu sálu. Přišli k obřím vratům, které se zdvihaly až ke stropu. Daser už ani nezkoušel sílu. Mana k nim přistoupila a oním
polibkem je opět otevřela.
Před nimi se objevil sál mnohem větší než ten, ve kterém stáli. Přesně ve středu stál portál, ze kterého vyzařovalo něco, co ucítili všichni. Nebylo to nic
děsivého ani uklidňujícího. Prostě další silný vjem. Přiblížili k portálu. A když Edraco šlápnul do kruhu z temné horniny, který obepínal portál, tak se ve
vzduchu nad ním objevil lehký obláček černé páry.
Postupně v místnosti přibývalo světla. S tím kontrastoval onen rostoucí oblak černé páry nad portálem. Ten se zaostřoval a zhmotňoval, až nabyl podoby
ještěra velkého jak několik slonů. Majestátní zvíře mělo matné šupiny, což umocňovalo jeho černou barvu takovou měrou, že bylo těžké rozeznat detaily. Byl to jakoby stín.
Daser couvnul a tasil kuš. Přestože věděl, že mu asi nanic nebude. Proti tomu zvířeti by moc nezmohl.
„Tohle je drak? Takhle vypadá?“ Zvolal Edraco.
„Není důvod k obavám.“ Řekl Daser. „Je to jen obraz.“
Byl to opravdu jen obraz. To, že to byl drak si byli všichni jistí. To, že to byl obraz potřebovali potvrdit. Přece jen byl dost veliký.
Drak se z výšky snesl skoro až na zem a dosednul. Podíval se na Manu.
„Co dělá kněžka zeleného na půdě černého?“ Zahřměl. Ze stropu se začal sypat prach.
„Mana se uklonila. Přišla jsem tě jménem světa požádat o pomoc pane černa. Je třeba zničit věc, jež by mohla tomuto světu přinést neštěstí. Hledáme jeho stvořitele, rudého, aby zničil to, co stvořil a pohltil sílu, která ohrožuje naše bytí.“
Obří ještěr chvíli stál bez pohybu.
„O jakou věc jde?“
„Svět se po odchodu draků změnil k nepoznání. Není již barev. Svět se omezil na temné a světlé dojmy. Jeden z temných našel červeného a spolu stvořili meč, který má příliš silnou moc. S ním sjednotil kontinent. Meč však byl tak mocný, že i on sám se bál, aby nebyl zneužit. Schoval ho tedy. My ho našli a jdeme ho zničit. Musíme však nalézt jeho stvořitele.“
„Já vám nepomůžu lidé. Jsem uzavřen, ani nevím kde. Nevím ani, kde je červený, ani bílý ani jiní. Jen dvě barvy říkáte? Svět se zjednodušil. Lidi vidím poprvé od času, kdy jsem byl uvězněn. Jak dlouho jsem již polapen?“
„Bezmála dvacet tisíc let černý pane.“
„Dvacet tisíc let? Jako bych tu byl stokrát déle. Můžu vám však pomoct. Vyjdete bránou ven a zavoláte své pronásledovatele. O zbytek se postarám.“
Když to řekl, otevřela se brána, ke které původně mířili. Dovnitř vniknulo světlo zvenčí s takovou intenzitou, že si museli zaclonit oči. Pak zmizel.
„Jak věděl o tom, že nás někdo pronásleduje?“ Zeptal se Edraco.
„Protože je to drak.“ Odpověděl Daser. „Přesto, že je uvězněný, dokáže se, jak vidíš, objevit na portále, který je mu zasvěcen. Myslíš, že nemá moc, aby nenašel v blízkosti portálu cokoli, co se hýbe? Možná nám i prošel myšlenky, i když jsme nic necítili.“
„Myšlenky nám neprocházel.“ Řekla Mana. „Spíš bych se přikláněla k té první možnosti. Půjdeme?“
„Jak se můžeš být tak jistá?“ Zeptal se jí Edraco. „Jak můžeš vědět, co ten drak dělal a nedělal?“
„Prostě to vím.“ Odpověděla.
Vykročil k bráně.
„Zůstaňte za dveřmi. Já je sem nalákám a jak sem vejdou, tak vyběhnete ven.“
Daser vyběhnul ven. Ostatní zalehli za veřej a schovali se tam. Chvíli čekali a pak dovnitř vběhl ochránce. Schoval se za dveře a čekal. Pak vběhli jejich pronásledovatelé.
Ti, kteří byli na koni přiběhli až k onomu prstenci z černého kamene. Koně se však na místě zastavili a nechtěli dál. Jezdci jim přepadli přes hlavu a spadli dovnitř kruhu. Zatímco se jezdci zvedali, vběhli dovnitř pěšáci a zastavili se napůl cesty k portálu. Skupinka se pomalu vyplížila ven a zaběhla za roh.
Vojáci jim ovšem nevěnovali pozornost. Ve středu místnosti se totiž začal zhmotňovat drak.
Sotva vyběhli ven, brána se zavřela s tlumeným zaduněním. Potom se zevnitř ozval nelidský řev a křik. Skupinka ale běžela dál. Teprve po několika minutách se otočili. Uviděli obrovský palác, který se vypínal na útesu napůl na něj nalepený, napůl na něm majestátně sedící. Když se zastavili, Edraco zadýchaně pravil:
„Co se jim stalo? To byl křik, jako by někoho na nože brali. On je zabil?“
Mana jen mávla rukou.
„Obraz je nemůže zabít ani kouzlem, ani silou. Ale on jistě ví, jak je zabít strachem. Nestarej se už o ně. Pokud někteří odejdou, tak určitě nebudou pokračovat za námi. Musíme jít dál.“
Všichni se tedy otočili a vykročili do západu slunce, aby našli vhodný úkryt.

Když se temný kněz probral z několikadenního spánku, pocítil úlevu a vztek zároveň. Vyspal se ze spánku mrtvých a opět díky svému vyznání unikl hrobu, ale to bylo jenom kvůli tomu, aby zjistil, že je zrazen. Zradil ho ten sluha, z kterého věrnost jenom sálala. Nevěděl proč, ale zjistí to.
Otevřel oči a vstal. Okamžitě se mu podlomila kolena a on spadnul na zem. Opět vstal, tentokrát opatrněji, a zavolal si sluhu. Ten mu pomohl přejít do jeho cely. Tam ulehnul na palandu a přemýšlel.
Jeho sluha ho nemusel zradit. Mohl být oklamán, či nějak zmaten. Pokud je to tak, potom jej mohl získat na svoji stranu. Musel jenom vybrat někoho, kdo mohl přemoct sílu takového bojovníka a mága a zmást toho, kdo jej dokázal oklamat. Kdo ale může být natolik schopný?
Temný mág si chytnul hlavu do dlaní. Asi bude muset stvořit novou bytost. Bytost schopnou rychlého přesunu. Bytost chytrou a věrnou.
Do místnosti vešla dívka oblečená do černé kůže, která mu přinesla pergamen se seznamem jednotek a jejich velitelů.
„Pane kněží, maršál severských vojsk je připraven přijmout rozkazy ohledně přesunu do povstaleckých oblastí. Čeká na odpověď na nádvoří.“
„Kdo jste?“ Zeptal se mág.
Dívka se uklonila vojenským stylem.
„Elevea pane. V severských vojscích mám hodnost útočné kněžky třetí kategorie.“
Mág se podivil.
„Jakže? Odkdy mají severská vojska povoleno využívat magie? Přece vždy vynikali fyzickou odolností a vytrvalostí.“
„To ale mluvíte o lidských vojscích. Já jsem temný elf. Byla jsem převelena jako styčný důstojník, abych mohla po návratu naučit naše vojáky kontaktní strategii a zároveň mám v severských vojscích zavést úspěšnou strategii odstupného útoku.“
Mág se usmál.
„Vyřiďte maršálovi, aby se přesunul na jihozápadní stranu centrálních hor. Potom přijďte sem. Maršálovi řekněte, že jste byla převelena. Bude za vás poslána náhrada.“
Dívka odešla a on pocítil úlevu. Bylo načase zvrátit nepoměr štěstěny. Vyklonil se z okna a uviděl vojáka se severským tygrem, který se často využíval k útoku mezi stromy v pralesích. Byla to báječná zvířata. A on věděl, že jedno nikomu nebude chybět. Nechal zavolat vojáka, který jej vedl. Za chvíli tady byli jak tygr, tak Elevea.
„Myslím, že je čas vás dva seznámit.“ Řekl tichým hlasem a položil oběma na čelo své ruce.


 Přidat komentář 




› Online 6


O nokturnu

Nokturno je místem pro všechny milovníky fantasie, dobrého počtení a rozumné rozpravy.

©1999-2022 Skaven

Shrnutí

komentářů: 14762
článků: 557
obrázků: 3652
dílek: 6391
autorů: 862