ikona.png, 0 kB Nokturno.net / tvorba / dílko

  

+ přidej: dílko | obrázek» přihlásit | zaregistruj se

Barvy. Část XI

06.04.05 | Dr.Str., @, další tvorba | 1402 x | vypínač

Ta největší stavba světa stála na východě od centrálních hor v písečné poušti věčného bezvodí. Ta nejvyšší a nejstrašnější ze všech. Lidé sem mířili jen pro jednu věc. Daň z vesnice měla vykoupit další rok života. Nutno říct, že temní páni si cenili života vysoko.
Věž vytesaná z jediného kusu kamene, tam ve středu, kde byl dříve kráter sopky, než byla s obrovským úsilím odstraněna a zarovnána, se zvedala do výšky, aby ukázala cestu nevolníkům a rolníkům, kteří šli platit. Zlo ukázalo světu, jak se má sjednotit a tato stavba demonstrovala sílu lidu, který ji svou krví draze zaplatil.
Příval neměl konce a bezedné sýpky se plnily, aby v případě hladu byly otevřeny. Přes krutost, jakou mocní mágové vládli, bylo jasné, že je lid třeba zajistit, protože můžete porazit a podrobit jednoho vládce po druhém. Nemůžete však porazit lidstvo. Teď však lidstvo sloužilo temnotě a temnota si lidstvo
držela blízko. Tak blízko, aby jej kontrolovala.
Tam v té věži, která byla vidět od dvou ze tří oceánů, tam sídlil hlavní kněží. Kněží moci obrovské. Muž … či žena – irelevantní – který ovládal davy. On sám neměl valné práce, ale přesto bez vůdce by se rozsypal základní princip, ve kterém jsou živé bytosti zvyklé žít. Přesto teď musel zakročit proti vzepření se několika málo lidí, kteří se snažili zničit meč Sjednotitele, který on teď nutně potřeboval.
Na jižní polovině kontinentu totiž leží dvě malé provincie. Jsou dost důležité, protože právě odtud pochází většina vojáků mocné lidské armády, kterou temný duch vládne. Nejmocnější armáda všech dob, kterou Sjednotitel vládnul, byla právě odtud. Armády tak mocné, že ztratit ji se báli i temní kněží. Rodiny těchto vojáků trpěly v místní potyčce a vojáci dávali hlasitě najevo, že je třeba vyřešit svízelnou situaci jejich bližních. Bylo třeba jednat.
Už tehdy, když vyslal Dasera, věděl, že bude potřebovat meč, který dával sílu jeho slavnému předchůdci. Daser byl mrtev, už nebyl nikdo, kdo by našel meč.
Tedy byl a ten stále hledal. Nyní ale nebylo času nazbyt.
Hlavní kněží věděl, že každá jednotka musí mít svého hrdinu. To dává vojákům sebedůvěru. Když dáte někomu hrdinu nejlepších kvalit, je téměř neporazitelný.
Tehdy se rozhodl, že odvolá jednotlivá stvoření, jež měla vojenské nadání nebo schopnosti, z úkolů, do kterých byli posláni, a dá jim za úkol vést vojsko na uřízení stability v těch knížectvích.
Tehdy se rozhodl, že zavolá i Hypodana, jeho nejnovější výtvor, na kterého byl z principu nejvíc pyšný. Stvoření jemu nejvíc věrné a silné. Navíc znalo sílu magie. Kněží se rozhodl, že jej postaví do čela jízdy – nejmocnějšího a nejsilnějšího ze všech pozemních vojsk.
Volal ho soustředěním. Volal ho vyvoláváním. Volal ho nadprostorovou prosbou. Ničeho nedosáhnul. Neozval se mu. Ale kněží věděl, že je živý. Proč s ním tedy nechce mluvit? Uchýlil se tedy do klatby, která jej měla vyčerpat na mnoho dní. Vtělil se na chvíli do všeobecnosti. Chvíli byl vším, co se stalo a stane.
Uviděl mnoho, ale jeho zajímalo, co se stalo s Hypodanem. Potom ho našel.
Stál v jeskyni a tiše dýchal. Nehýbal se a jen hleděl na muže, který stál vedle krápníku a tiše předčítal ze svitku, který držel v ruce. Bylo vidět, že Hypodan neví o sobě. Hypodan ale už ani neměl ty vlastnosti, které mu daroval. Hypodan byl někým jiným. Hypodan mu už nebyl věrný. Zhroutil se na oltář a
nechal se nadnášet kouzlem pentagramu. Tak zůstal několik dní.

Vyšli z hostince za svítání. Daser, Edraco a Mana. Vyšli směrem k hlavní bráně. Došli k ní a zatloukli na ni. Z dveří se vysunul klín, který zakrýval
průhled.
„Kdo jste?“ Vyhrkl muž, který se podíval skrz dveře z druhé strany.
„Obchodníci pane.“ Řekl Edraco. „Jsme rodina potulných obchodníků, co obchází kraj. Tuhle nakoupíme pár maličkostí, přejdeme, prodáme, koupíme něco jiného… a tak dál.“
„Co vezete?“ Zeptal se muž. „Musíte zaplatit clo a mýto.“
„Vezeme několik skel, co vypadají jako drahokamy, aby je bižuteriéři v jižních krajích přebrousili a my je mohli prodat pro potěšení chudších vrstev.“
Odpověděl Edraco.
„Pojďte dovnitř.“ Řekl muž a otevřel vrátka ve vratech. Vešli tedy dovnitř.
V ten okamžik se ke každému vrhli tři muži a začali je šacovat. Našli několik malých kamenů, které vyloupli ze stěny v obřím dómu. Byly však zaprášené a tak poškrábané, že vůbec nevypadaly jako drahé kameny. Muž zpoza dveří si vše prohlédnul a zvednul ruku. Stráže ustoupili.
„Zaplatíte dvacátek ceny toho skla a můžete dále.“ Řekl.
Daser ani nepromluvil a dal mu z měšce u pasu deset mincí. Každému strážnému potom jednu do dlaně. Strážný je převedl přes nádvoří k druhé bráně. To ale přišel jakýsi muž v černé zbroji.
„Zadrž strážný. Kolik ti zaplatili?“ Zeptal se.
„Dal deset belhárů pane.“ Odpověděl strážný.
Muž však ukázal na Manu.
„A co ta žena. Viděl jsi její hůl? Ta hůl má cenu tisíce belhárů. Možná deseti tisíc. Už jsi snad viděl takové dřevo? Navíc je okované stříbrem a platinou s nějakým malým krystalem nahoře. Nevšimnul sis, jak tlumeně fosforeskuje?“
Všichni se otočili na Manu. Její hůl už tlumeně nefosforeskovala. Zářila zeleným svitem a platina se leskla jako vyleštěná. Ona sama se lehce pokrčila a nachystala se k boji. To byl pokyn i k ostatním. Všichni tasili meče. Strážných však byla přesila a stále přibíhali další.
Mana si sundala kápi, aby lépe viděla kolem sebe.
„Vidíte, je to čarodějka. Temní páni budou potěšeni, když jim přineseme její hlavu.“
V tu chvíli Daser vytáhnul kuš a zastřelil ho. Než však stačil kuši znovu natáhnout, všechny stráže se na ně vrhly. Snažili se dostat k bráně, ale tam se nashromáždilo nejvíc vojáků. Snažili se odrážet, ale bylo to stále obtížnější. Edraca už několikrát nehezky škrábli a ostatním během těch několika minut došly síly. Odrážet několikanásobnou přesilu bylo stále obtížnější.
Mana se svou holí něco křičela, ale nikdo ji zdá se neslyšel. V hluku bitky nikdo nereagoval. Jenom pokrčila rameny. Silou hole odhodila několik vojáků a vyhodila ji do vzduchu a zavřela oči. Nejbližší vojáci sice stále bojovali, ale většina, která se k nim snažila dostat se podívala na hůl.
Záblesk, který následoval byl jasnější, než cokoli, co kdy kdo na tomto místě zažil. Vše proběhlo za úplného ticha. Ti, kteří se dívali přímo na hůl byli odmrštěni a svírali se na zemi v křečích. Ti co byli pod holí, byli přitlačeni k zemi. Všichni kromě Many v ten okamžik oslepli.
Mana chytla hůl a zvedla všecky tři ze země a donutila je chytnout se hole. Potom je rychle vedla k bráně. Plnou silou zatlačila na dveře a vyvedla je ven.
Pak přidala do kroku a svěžím tempem šli co největší rychlostí kam je Mana vedla.
Teprve po půl hodině se vrátil všem zrak. Hned po té se všichni rozběhli a běželi tak rychle, jak jim jen síly stačily. Když se na sklonku večera zastavili u rozcestí před mostem, zalezli do nějaké jeskyně a rozdělali oheň.
„Cos to udělala?“ Zeptal se Daser. „Proč jsi nás nevarovala?“
„Já jsem vás varovala, ale vy jste dosáhli vřavy. Vůbec jste mě nevnímali. Přitom jsem vám chtěla jenom říct, aby jste zavřeli oči, až vám řeknu. Buďte rádi, že jste zachytili jen to, co se odrazilo na zdích. Ti ubožáci, kteří se dívali přímo, oslepli natrvalo.“
„Budiž.“ Pokračoval Edraco. „Ale jak to, že tvoje hůl pořád pulsuje? Nemůžeš ji donutit, aby prostě nesvítila?“
„Nemůže.“ Vmísil se do řeči Daser.
„Co ty o tom víš?“ Zeptal se Edraco.
„Ukazuje to její pocity. Každá barva znamená jeden pocit. Mohl sis toho všimnout už dřív. Jediná šance, jak donutit tu hůl aby nepulsovala je zabít ji.“
Viliam se zasmál. „Tak to by mě zajímalo, co znamená modrá. Zelená je jasná nenávist a bojovnost. To jsem pochopil. Ale modrá mi vrtá hlavou.“
Mana se usmála a její hůl změnila barvu na červenou.
„Možná vám to bude připadat jako drzost, ale do mých pocitů vám nic není. Já se ovládnu. Sice nedokážu ovládnout barvu, ale navenek budu taková, jak u mě bude třeba.“
„Věnujme se trochu jinému problému.“ Vpadl do hovoru Daser. „Máme poslední možnost vybrat si cestu, kterou půjdeme.“
„Jak poslední?“ Zeptala se Mana.
„Doteď jsme měli problémy jen před sebou a mohli jsme se vrátit, ale teď budeme mít pronásledovatele. Jakmile si vybereme, budeme muset pokračovat za každou cenu.“ Odvětil Daser.
„To je pravda.“ Navázal Edraco. „Máme o důvod víc pokračovat po staré cestě. Po té nás budou sledovat jen do té doby, dokud cesta dovolí jízdu na koních. Potom to nejspíš vzdají.“
Daserovi zazářily v očích plamínky.
„Edraco, daňových úředníků se jen tak nezbavíš.“
Všichni se zasmáli.
„Musíme starou cestou.“ Řekl Edraco. „Jinou cestu nevidím.“
Daser pokýval hlavou.
„Zítra ráno vyrazíme a zmizíme v horách. Nemají šanci nás najít.“
Postupně ulehali ke spánku, až tmavý klid kolem nich nerušilo nic kromě tichého oddechování.


Pokud najdete nesrovnalosti, budu vám neskonale vděčný. Tentokrát jsem to přepisoval ve spěchu..


 Přidat komentář 




› Online 10


O nokturnu

Nokturno je místem pro všechny milovníky fantasie, dobrého počtení a rozumné rozpravy.

©1999-2024 Skaven

Shrnutí

komentářů: 14769
článků: 557
obrázků: 3653
dílek: 6441
autorů: 866