Nokturno.net / tvorba / dílko

Bylo jich devadesát osm. Devadesát osm mrtvých Ničitelů. Jeden se vzdal, jeden nebyl k nalezení. Hledali po celé zemi. Dvacet čtyři přeživších kněžek, Elevea a tři sta zbývajících mužů. Armáda již byla spřátelená. Nikdo ani neuvažoval o tom, že by uprchnul nebo zradil. Měli před sebou jediný cíl. Hlava posledního z Ničitelů musí být donesena na stůl hlavního mága.
Už rok po něm pátrali a nenalézali jej. Nakonec dostali rozkaz, který ukončil důvod jejich soudržnosti. Smrti patří smrt, temnotě temnota. Tak bylo řečeno. Armáda se pustila přes hory zpět k východu, k věži temnější jak noc. K centru moci na kontinentě.
Zastavili se u centrálního města, Greenstentu. Města vybudovaného vprostřed hor. Tam se armáda usadila a měla několik dní čerpat síly, než vyrazí k poslední části pochodu. Elevea se tehdy sešla s Tritosem, aby probrala zásobování. Přestože měl hodnost vojína, měl neuvěřitelné znalosti o logistice. Nemohla si dovolit vynechat několik otázek ohledně zásobování a přípravu na další část pochodu.
Tritos se tehdy zpozdil. Nedělala nic, seděla zapřená v křesle a vnímala vánek. Byla teplá noc a ohně uvnitř stanu nebylo potřeba. Nepřekvapil ji. Věděla o něm dřív, než odhalil klopu stanu. Bez řečí zasedl za stůl a prohlédnul soupis zásob. Učila se rychle. Sám to uznával. Nebylo mnoho částí války, kterým nerozuměla. Byla rozený velitel.
„Vše je v pořádku.“ Řekl. „Snad jen bude dobré vyslat předoddíl deseti mužů, kteří by zjišťovali stav vody na odpočívadlech. Přece jenom půjdeme i přes poušť a bylo by nemoudré nezjistit případné problémy.“
„Obstarám to hned zítra.“ Řekla. „Ale taky jsem si tě zavolala kvůli jiné věci.“
„A to?“ Nadzvednul obočí.
„Muži jsou neklidní, že?
„Ano.“ Potvrdil jí. „Povídá se mezi nimi, že jsme to neměli vzdát. Že jsme měli pokračovat.“
„Nemůžeme neuposlechnout rozkaz.“
„Vím.“ Povzdechl si. „Ale je tu stále ta hrozba. Možná, že si to rozmyslel, možná se jen na čas ukryl.“
„Ale to není náš problém. Co navrhuješ? Je mi jasné, že jde spíš o nevybitý vztek, než touhu bojovat.“
Tritos si to uvědomoval. Muži byli skutečně rozčilení nad tou věcí. Viděli příliš mnoho padlých druhů na to, aby jim připadalo správné nyní uhnout. „Jsou tu taky pověsti.“ Řekl. „Pověsti o jedné ženě. Máme o tom zakázáno mluvit, ale jestli paní dovolí...“
„Mluv.“
„Prý jedna žena pod vlivem blahodárné síly temna a zhoubnosti jedné z dřívějších mocí, barev, změnila se k nepoznání. Město nesužuje, přesto je v ní hrozba. Svým zjevem podobá se prý Ničitelům a snadno přemůže nejsilnější bojovníky. Vychází jen v noci a občas zabloudí do města a straší lidi.“
„Kde žije?“ Zeptala se.
„Nahoře ve skalách.“ Odpověděl. „V jeskynním systému nejvyšší hraniční hory.“
Vyšla s ním ze stanu a nechala si v měsíčním přísvitu ukázat horu, o které mluvil.
„Je tam ještě něco?“
„Možná.“ Začal vyhýbavě voják. „Lidé nechtějí moc mluvit. Je tu nejliberálnější obyvatelstvo, které si uvědomuje, že nemohou být jen tak pobiti. Páni z věže je potřebují. Nicméně, někteří jsou povolnější více než ostatní. Některým rozváže jazyk alkohol, jiným peníze. Chudina nic neví, ale střední vrstva je mnohem bohatší a má více rozmarů a zájmů.“
„Zítra se vypravíš do města s několika muži vychovanými ve vyzvědačství a zjistíš mi víc o tomto místě.“
„Ano paní.“ Tritos se uklonil a vyrazil ke svému stanu. Bude se muset hodně vyspat.
Elevea se taky vrátila do svého stanu a zavřela klopu. Stoprvní Ničitel? Budiž. Když její zabití uklidní muže před poslední částí cesty, bude to mít dobrý zvuk. Nemusí jim říkat, že nejde o toho, kterého hledají. Vojáci tady nejsou od toho, aby byli naštvaní a je právě úkolem velitele krotit je. Viditelně, či skrytě.
Na druhý den vyrazila s ozbrojenou gardou a dvěma kněžkami do centra města, aby se setkala s protektorem. Radnice byla přísně střežená a ona se tomu nedivila. Není radno dávat v těchto nejistých časech lidem příliš velký pocit svobody. Vede to k populismu a nakonec k rozštěpení názorů. To je nežádoucí.
Stráže však uhnuli před ní a jejím doprovodem a nechali je projít. Její obličej znát nemohli, ale Tritosův znali stoprocentně. Byl jedním z velitelů, kteří pokořili toto město, když se několik revolucionářů pokusilo svrhnout režim ve městě.
Dlouhými kroky prošli vstupní chodbou, až vešli do haly bez oken s přísvitem ze svíček. Byla zdobena plastickými freskami obětování Sjednotiteli. Těžko říct, jestli to bylo umění. Určitě to ale mělo důvod.
Ve strohém křesle protektora seděl na první pohled vysoký, ale nemohutný muž. Vedle měl meč s označením svého rodu a dalšími rytbami. Dostal se sem nejspíš přes službu ve stráži. Temní pánové měli občas zajímavé úchylky. Každopádně tento člověk musel mít přinejmenším velké znalosti šermu.
Teď se však věnoval něčemu zcela jinému. Vypisoval pergameny a ukládal je do dřevěného katalogu. Když si všimnul její přítomnosti, zpozorněl, ale nepřestával se věnovat své činnosti.
Zastavila se. Nedala nijak najevo slušnost a nepozdravila. Její postavení jí to umožňovalo. Rozkročená stála tři metry od prvního schodu.
„Jsem Elevea.“ Pronesla a chvíli počkala, než se ozvěna vytratí do ztracena. „Vracím se z lovu pro pány a požaduji dávky pro mou armádu.“
„Skutečně.“ Muž odložil pero a pergamen a zvednul se ze svého křesla. Pomalu k ní došel. „Tady je ta slavná lovkyně.“ Pousmál se. „Mnoho pověstí o vás dorazilo až do tohoto...“ Pomlčel. „...města. Občas jistě i pravdivé. Zcela jistě ale nedrtíte Ničitele pohledem...“
Zúžily se jí oči. Byla to jasná provokace. Ještě trochu víc. Prosila jej o to v duchu.
On však přesně odhadnul hranice jejího rozhořčení. „Jmenuji se Brenberton. Gratuluji k ukončení válek. Byl to výkon, jež mohu, žel mé funkci, jen obdivovat.“ Vrátil se ke křeslu a vytáhnul z pochvy svoji zbraň. „Víte co je toto?“ Chlubil se s ní. „To je meč, na kterém jsou jména mých mrtvých nepřátel.“ Pousmál se. „Většinou příbuzní. Pokrevní. Smutné, že?“ Odmlčel se.
Stála a sledovala výlev z jeho duše. Viditelně ji žádal, aby jej vzala s sebou.
„Udělám pro vás, co budu moci.“ Přerušila ticho, které na chvíli zavládnulo ponurou halou. „Teď bych chtěla váš rozkaz pro vydání potřebných zásob.“
Přikývnul a vyrazil ke svému znaku moci, až zavlál jeho plášť. Několika rychlými črty vykreslil na pergamenu rozkaz a smotal jej do ruličky. Přišel k ní a dal jí ho. „Pozval bych vás na banket, ale na mém meči je vyryto i jméno mého posledního kuchaře. Mohu tedy pro vás udělat i něco jiného?“
Kývnula hlavou. „Hodilo by se mi pár informací. O jedné bytosti, která snad kdysi mohla být ženou.“
Brenberton se usmál a ukázal rukou kolem sebe. Nejdřív nechápala, co tím myslí. Pak si uvědomila fresku. Ty výjevy. Obětování. Na některých místech byly postavy zakryté plátnem.
„Odpovědi jsou kolem nás.“ Řekl. „Jen je občas potřeba odkrýt skutečnost do své naturality, protože realita je velice často děsivá.“ Přišel k jednomu z provazů u stěny, zatáhnul za něj a strhnul plátno z jedné značně veliké sochy na konci výjevu. „Měla to být cesta mučení. Nemohl jsem se na to ale dívat.“
Zírala na hmyzí postavu. Něco mezi člověkem a démonem. Nebyla schopná od ní odtrhnout pohled. Pomalu se přiblížila ke stěně. Pak do ní jakoby šlehnul blesk a ona se utrhla. Prošla kolem celého obvodu haly a strhávala plátna.
Láska k bohu, zrada, mučení, proměna.
Podívala se na poslední výjev. Měla to být pomsta. Neskutečná realističnost zvířete v ní probudila odpor. Skupina, která ji doprovázela, stála nehybně uprostřed. Ani Tritos se nehýbal.
„Kde ji najdeme?“ Zeptala se Elevea konečně, když se jakoby probudila z mrákot.
„Nevím.“ Odpověděl správce. „A ani to nechci vědět. Poptejte se lidí tady venku, možná vám pomohou. Možná vám pomůže i ten starý blázen, co sídlí nahoře v horách.“
„Máte tady pentagram?“ Zeptala se.
„Jistě.“ Odpověděl. „Jsme náležitě vybaveni.“ Ukázal do temného kouta. „Tam.“
Během chůze vytáhnula ze záňadří přívěsek a vešla do středu. „Khadr.“
Odpověď přišla téměř okamžitě.
„Zdravím tě.“ Řekl. „Copak se děje? Proč jsi rozrušena?“
„Jsem v Grenstentu a rozhodla jsem se tu pár dní zastavit, než vyrazím s armádou na poslední část cesty. Víš, co se tady děje?“
„Samozřejmě.“ Odpověděl. „Nebyl bych zvědem, kdybych to nevěděl.“
„Co?“
„Ta můra není nebezpečná. Nech ji na pokoji. Příliš mnoho sil se tam střetává a o narušení rovnováhy zrovna tam páni moc nestojí.“
„Co se tu děje?“
„Jsi neoblomná.“ Usmál se Khadr. „Budiž. Povím ti jen to nejnutnější. Dcera artefaktu moci se zvrhla a propadla špatnému myšlení. V momentě jejího navrácení však se opoziční síla rozhodla vytrhnout ji z našeho vlivu a teď se ji snažíme dostat do stavu, který by byl uspokojivý. Potřebuje kontakt s lidmi. Stačí to?“
„Ne.“ Odpověděla. „Chci ji zabít.“
„To ti nedovolím.“ Obořil se na ni. „Tvůj úkol je vrátit se s armádou zpět a ne lovit kdejakou zhovadilost, která se pánům přihodila.“
„To jsem až doteď dělala.“ Odsekla.
Khadr se výhružně postavil. Kolem něj zaplály plameny. „Chceš se se mnou utkat?“
Svěsila hlavu. „Ne.“
„Pak se navrať v co nejkratší době a budeš hrdinou.“
„Mohu ji jen vidět?“
„Ne.“ Odpověděl příkře. „Máš něco jiného?“
Zavrtěla hlavou.
„Pak tuto zbytečnou seanci ukončíme a každý se budeme věnovat důležitějším věcem.“ Ukončil spojení.
Chvíli hluboce dýchala. Pak vyšla ven z pentagramu a ignorovala tázavé pohledy jejího doprovodu i Brenbertona. Vrazila Tritosi do ruky pergamen.
„Postarej se o to. Za tři dny vyrážíme.“ Prudce vyšla z haly ven.
Brenberton se s otázkou v pohledu podíval na Tritose, ale ten jen pokrčil rameny.