ikona.png, 0 kB Nokturno.net / tvorba / dílko

  

+ přidej: dílko | obrázek» přihlásit | zaregistruj se

Barvy. Část XVI

18.04.05 | Dr.Str., @, další tvorba | 1227 x | vypínač

Cítila se pořád nesvá. Nebylo zvykem, aby se původní velitel armády nechával na živu. Aspoň ne u východní armády. Možná to byla chyba. Každopádně, on byl zatím její jediné spojení s muži tam venku, mimo stan a ona nehodlala udělat právě takovou chybu, jakou udělal její předchůdce. Všechno má svůj čas. Dokonce i velení. A snad i lidská důvěra.
Mark ji vhodnou zbroj sehnal až někdy odpoledne na druhý den. Je docela možné, že ji muži celou noc šili a kovali. Mnoho žen nemá skoro šest loket výšky. Když si ji oblékla, musela sama udělat ještě mnoho úprav, než ji uznala za dostatečně pohodlnou. Když se jí podařilo odstranit ty nejhorší otlaky a nejzávažnější nedostatky na estetickém jevu, vyšla ven ze stanu a začala hledat zbrojní sklad.
To vše kolem ní, ty reakce, to nebyla zbytečná pozornost. Cítila, jak kolem ní kráčí děs. Viděla ho v očích svých vojáků. Kdysi slyšela, že voják musí mít ze svého velitele větší strach než z nebezpečí, do kterého jde. Ale ona podvědomě cítila, že určitě to nemá být panický děs.
Vešla do zbrojnice. Starý skladník se přišoural tak pomalu, jak jen dovedl. Uctivě se uklonil a díval se jí do očí.
„Čím to, že ty se mě nebojíš?“ Zeptala se.
„Má paní, za svoji dlouhou službu jsem viděl příchod a pád mnoha pololidí a poloelfů. Ti muži, co jsou tady kolem, slouží pět, někteří i deset let. Za tu dobu neviděli nic než lidskou tvář. Ale já, já jsem u armády již padesát sedm let. Byl jsem v bitvě u Lastedasu a vím, čeho jsme schopni.“
„My?“
„Viděl jsem nekonečné bitvy, kdy naši nejlepší cvičení vojáci nebyli schopní odolat několika pirátům a padali po stovkách na jeden život nepřítele. Každý pirát mohl být v naší mytologii hrdina. Pro nás ale symbolizovali smrt. Tehdy se kněží rozhodly v posledním zoufalství stvořit sto bojovníků, sto mocných Ničitelů, kteří zvrátili bitvu na naši stranu.“
„Byli jako já?“ Zeptala se Elevea.
„Byli víc než vy. Byli to nejhorší, co kdy temné stvořilo. Než se je podařilo svázat, zabili téměř všechny plodné muže. Protože sami nemohli mít potomky, nechtěli to dovolit ani ostatním. Trvalo celý rok, než se speciálně vycvičeným ženám povedlo zabít posledního.“ Probral se z vypravěčského transu. „Ale vy asi nechcete poslouchat staré pověsti, že?“
„Chceš říct, že jsem neplodná?“
„Je to docela možné, paní. Jak by se kněží mohli dlouhodoběji pojistit, že když se ve vás něco zvrtne, že ta kontrarevoluce jednou skončí. Ale u vás může jít o zcela jiný případ. Vy nejste jako Ničitelé.“ Nervózně se usmál. „A já upřímně doufám, že nezažiji druhý Lastedas. Jaký chcete meč?“
„Meč?“ Zeptala se nepřítomně. Byla to jako rána. Nemít děti. „Kde byli nesmrtelní elfové v době Lastedasu? Museli přece zasáhnout...“
„Nezasáhli.“ Zastavil ji. „Ještě v té době se modlili za svého modrého draka. A divíte se, že nikdo nic neví? Ti muži venku neví nic o Lastedasu. A když, tak jen to nejhorší. Mýty o Ničitelích.“ Teď už mu hlas přešel do hloubky baritonu. „Nemůžeme si vybrat, co chceme vědět. Jaký chcete meč?“
„Meč?“ Podívala se na něj s děsem. „Ty nejsi člověk.“
„Vypadám tak. Jaký chcete meč?“
„Dej mi ten, se kterým jsi zabil posledního piráta.“
Stařec jí podal šavli z nějakého lehkého, ale zároveň pevného kovu. „Toto je ta nejlepší zbraň, jakou vám mohu dát. Ale nikdy s ním nečiňte to, co kdysi já.“ Upřel na ni své lidské, ale zároveň nelidské oči a pak zašeptal. „Prosím.“

Poslední zápis – Ničitelé
Kolem kráčela smrt, jak v hrobě přisátá na věky věků, než bílá zvítězí a ničila vše, co mohlo plodit a pokračovat. Neskutečné zástupy hledaly způsob, jak zničit to, co se obrátilo proti svým stvořitelům. Devadesát jich zhynulo v bitvě a dva se vzdali a sloužili. Osm však nechtělo se podvolit a roznášeli smrt po kontinentě. Co nedokázali lidské smrti pirátské, to oni sami dokonávali a nepřestávali.
Jejich vzpoura byla vytrvalá a táhlá. Již sto tisíc mužů, žen, ba i dětí se obětovalo, aby některé z nich zastavili. V těch chvílích, kdy Ničitel byl obestoupen davy, kdy mrtvoly obklopovaly jeho tělo do výše hor, tehdy byl často zabit, ne proto, že by zeslábl, ale proto, že se nemohl hýbat.
Nakonec zbyl jediný.
Jediný, který se nepoddal a nebyl poddán.
Ten jediný, co nechtěl být zničen. Jeho smrt nebyla jeho cíl a jeho nenávist nebyla tak nekonečná, jak u jeho druhů. Ale nechtěl se vzdát svému osudu a tak zmizel, nikdo neví kam. Jeho mrtvola se nikdy nenašla. Byla by poznána, ať by byla jakkoli znetvořena. Stigma ničitele nešlo odstranit nijak. Jakákoli bytost, která k němu přijde a chvíli setrvá v jeho přítomnosti prostě bude vědět, že stojí před ním, nebo před tím, co z něj zbylo.
Nezbývá než doufat, že ta chyba, které se kněží v těch smutných dobách dopustili, nebude nikdy zopakována. Že člověk už nikdy nebude zneužit takovým způsobem. Doufejme tedy.

Přítomnost
„Výpad, kryt, úskok, výpad, kryt, úskok, výpad, kryt, úskok, výpad, kryt, výpad, úskok, výpad.“ Učitel procházel mezi svými žáky. „Pamatujte, že zdánlivá pravidelnost nepřítele zmate. Ale má to smysl jen tehdy, když s ním bojujete v potyčkách. V bitvě se budete modlit, abyste nebyli v první řadě. A když v ní budete, budete se muset bít jak lvi, instinktivně a soustředit se do všech směrů, protože smrt vás může překvapit odkudkoli.“
„Spíš jako tygři.“ Ozval se hlas.
„Tygři? Proč tygři?“ Osopil se učitel za hlasem. Potom ale poznal, kdo s ním mluví. „Plukovníku, odpusťte.“
„Už nejsem plukovník seržante. Teď už jen vojín.“
„Takže nový velitel už přišel. Proč jste jej nezabil?“
„Jednoduše proto, že je to nemožné.“ Zasmál se trpce Genichus. „Jsem ale její poradce. Mám pro tebe vzkaz.“
„Její?“ Užasl seržant. „Jak mohli dosadit na generálův post ženu?“
„Uvidíš dnes k večeru. Bude mít proslov k vojákům. I k nováčkům. Říkal jsem jí, že nováčci nesmí vidět velitele, až po první bitvě, ale ona na tom trvala.“
„Zavádějí se tu nové věci. Špatné věci Genichusi. Jak se má u žáků vyvolat náležitá úcta, když si mohou s velitelem téměř promluvit? Když na něj mohou zařvat?“ Ušklíbnul se na cvičící kadety.
Mark jen pokrčil rameny. „Asi ten ženský přístup. Vše berou osobněji.“
„Ještě mi na něco odpověz. Jak tě ta žena porazila? Ovládá snad tajné bojové umění stříbrného draka, o kterém jsem se doslechl? Slyšel jsem, že kněžky z té doby byly nepřekonatelné.“
„Vůbec ne, příteli. Její schopnosti jsou tak nějak naturální. Můj nejlepší zvěd ji chtěl zabít, ale nedostal se ani k tomu, aby pořádně tasil meč.“ Kývnul k němu hlavou. „Přiveď je před západem slunce.“
Slunečnice na nedalekém poli se již odkláněly od jihu, když se před bludným balvanem, který sem byl před mnoha tisíci lety donesen, začali scházet muži. Ne pár, ne desítky, ne stovky. Tisíce mužů. Když téměř celé pole slunečnic zmizelo pod nohama vojáků a slunce bylo těsně před západem, vyskočila Elevea na onen balvan. Dav ztichnul. Málokdo by se odvážil skočit dolů a ona vyskočila nahoru. Jen vítr tiše šustil mezi větvemi nedalekého lesa.
„Vojáci!“ Zařvala. Sama byla udivena silou jejího hlasu. To nebyl hlas. To byl Hlas. „Sedíte tady a cvičíte. Vaše oddanost je nekonečná a nevybíravá. Ale jste nespokojeni. Přes to, že vám dáváme peníze, víno a ženy, přes mnoho vyhraných bitev, jste nespokojeni. My ale o tom víme.
Kněz z věže na východě mě sem poslal, abych vás připravila, abych vás vedla a abyste se mnou zvítězili nad tím, co je původem vaší nespokojenosti. Ve vašich domovech zuří válka. Zlá a nelidská. My ale těm vzpurným knížatům ukážeme, že válka je špatná, že jedině mír je důležitý. Dost bylo cvičení, dost bylo čekání. Zítra ráno před východem slunce už budeme připraveni a vyrazíme do vašich domovů, abychom je ochránili před těmi vzpurnými knížaty, která si myslí, že jsou středem světa. Je váš čas. A zítra se začne naplňovat.“
Rozhlédla se po davu. Stál tiše a nehnutě. Ano lidé jsou dobrými vojáky.
„Ale doslechla jsem se, že někdo z vás je nespokojený s tím, že vás povede nečlověk, navíc žena. Je docela možné, že si nejste jisti, zda budete pod mým velením vítězit.“
Samozřejmě, že nikde takové řeči neslyšela. Šlo jen o to, aby zdůraznila dominanci.
„Pokud se tedy někdo chce se mnou utkat, má na to právo podle kodexu.“ A čekala. Věděla, že se někdo najde. Mezi těmi tisíci se prostě musí najít blázen, který bude chtít zkusit stát se velitelem armády. Dav se rozhýbal. Ke skále přišlo několik lidí, co doufali, že jdou za vůdcovstvím, nebo za smrtí.
„Jen čtyři?“ Usmála se. „Zaútočte najednou prosím. Ať se pobavím.“
Oni však na nic nečekali. Vyrazili vpřed a už v běhu tasili meče. Byli to zkušení vojáci a věděli, že moment překvapení je vždy na straně toho, kdo jej použije. Elevea vytasila meč a zahodila jej za sebe. Moment překvapení byl pryč. Útočníci zaváhali.
Ukročila a chytla drápy prvního za meč. Vyrazila mu jej z ruky a zarazila ho do skály. Smýkla se po zemi a druhý přes ni přepadl. Postavila se. Ucítila, jak se jí postavily chlupy na zádech. Vyskočila do otočky a roztáhla nohy, takže třetí útočník jen neškodně proběhnul pod ní. Čtvrtého srazila ještě za letu kopem do hrudi.
Dav vydechnul.
Mezitím první zvedl meč který ona zahodila a kotoulem se k ní přiblížil. Byl však překvapen lehkostí její zbraně a švihnul příliš velkou silou. Políčkem mu dodala vektor a on klesnul omráčený k zemi. Zbývali dva.
Třetí útočník byl velice opatrný po tom, co uviděl, jak jej přeskočila. Uklidnil se, vyběhl a s přesným naplánováním vedl rychlými záseky meč v podivných křivkách. Elevea si uvědomila, že tento muž určitě bojoval v arénách. Nikde jinde se tyhle techniky nemohl naučit. Jeho plánování bylo téměř dokonalejší, než její reakce. Tento muž bude jejím učitelem.
Po několika úhybných manévrech byla donucena odvést jeho meč z nebezpečného směru proti ramenu. Zaplatila za to v půli useknutými drápy. Vřískla. Udělala úkrok vzad a svezla se do otočky z pokleku, takže meč druhého útočníka jí prolétnul nad hlavou a jen těsně minul hruď gladiátora. V plynulé otočce oba srazila k zemi a postavila se do stojky ze které hvězdicovitě přešla do obranného postoje.
Oba se rychle zvedli. Celý souboj ještě netrval ani minutu a nebyli unaveni. Elevea rychlým skokem do strany přešla do kotoulu a vyrvala omráčenému útočníkovi z rukou svůj meč. Zase se postavila, teď ale do útočné figury. Soupeři zaváhali. Věděli, že teď zcela jistě zemřou. Začali se přesouvat tak, aby kolem ní mohli kroužit. Ona však tento pohyb ignorovala a vyrazila k druhému vojákovi. Jedním sekem mu zničila meč a hlavičkou jej poslala k zemi.
Třetí útočník se k ní rozběhnul a s divokým řevem vedl meč tak, aby nešel s ostřím její šavle do přímého konfliktu. Několikrát ji svedl do odkrytí a pokusil se ji aspoň kopnout, ale jí se vždy podařilo uskočil. Nakonec s přemetem vzad jej kopla do brady a zatímco sama spadla na nohy, on se rozplácnul na zemi a ztratil zbraň. Omráčeně se postavil a čekal. Elevea však nic nedělala.
„Tak mě zabij!“ Zařval.
„Proč?“ Vřískla a udělala krok vpřed. „Jsi mi cennější, když budeš živý.“
„Ale já musím zemřít. Jde o moji čest. Jinak se musím zabít sám.“
„Udělej to. Ale já tě nechám oživit. Chci tě pro sebe.“ Pak ale tiše dodala. „Chci se od tebe učit. Jako proklej sám sebe tak, aby si lidé dole mysleli, že jsi mrtvý.“ Pak ale zase zesílila hlas. „A teď mi řekni své jméno, než zemřeš.“
„Glad! A je to moje čest zemřít proti tomu nejlepšímu!“ A skutečně se zabil.
„Blázne!“ Zařvala zlostí.


 Přidat komentář 




› Online 6


O nokturnu

Nokturno je místem pro všechny milovníky fantasie, dobrého počtení a rozumné rozpravy.

©1999-2022 Skaven

Shrnutí

komentářů: 14762
článků: 557
obrázků: 3652
dílek: 6391
autorů: 862