ikona.png, 0 kB Nokturno.net / tvorba / dílko

  

+ přidej: dílko | obrázek» přihlásit | zaregistruj se

Elevea II.

21.09.05 | Dr.Str., @, další tvorba | 1353 x | vypínač

Milá sestro, stalo se něco, čemu budeš těžko věřit. Když mě Omnigus dovedl do tábora, nejdřív jsem se bála. Ani nevím vlastně čeho. Ale život farmářů je život ubožáků. Teď už to vím. Zalíbilo se mi zde a asi zůstanu ve službách celých třicet let. Možná déle. Aleidané.

Lodertan se díval na sedící Eleveu a mlčel. Ten dopis byl krátký a výstižný. Psaný rukou vojáka. Ano, písmo bylo její, jenže je písmo a písmo...
„Nikdy bych neřekl, že život farmářů je ubohý.“ Sklonil hlavu. „Nevěřím, že to psala ona. Byl jsem v armádě šest let a přesto všechno si poklidného života cením nade vše.“
„Pak to nenapsala ona.“ Elevea se postavila. „Mohli přijít na to, že umí magii?“
„Samozřejmě.“ Odpověděl. „Je snadné si toho všimnout, když si nedáš pozor. A magii je třeba se stále učit a opakovat si ji, jinak vyprchá jako voda v horkém dni.“
„Půjdu pro ni.“
„Kam?“ Zeptal se.
„Najdu ji.“ Odporovala.
„Kontinent je veliký a ty bys musela být stejně velký pán.“
„Zeptám se vody.“
Povzdechl si. „Ani voda nemusí vědět vše. Zvlášť, když se jim vzdala. Její krev nemusela ani vtéct do řeky. Když chtějí, aby někdo zmizel, zmizí a nikdo jej nikdy nenajde. Živého, či mrtvého.“
„Zeptám se jiných elementů.“
„Neodpoví ti.“
„Proč?“
„Nevím. Mlčí. Neznám odpovědi. Možná nám nepřísluší se jich ptát. Napadlo tě to?“
Zase se posadila. „Kde jsou doby, kdy jsme se mohli ptát?“
Posadil se vedle ní. „Nikdy nebyly. Lidé se můžou ptát a dostávají odpovědi. My jen odpovídáme.“ Objal ji a políbil. „Jestli chceš odejít, můžeš. Jsi dost stará a chytrá. Chytřejší než tvá sestra. Jedno ale pamatuj. Kdo sklouzne k přetvářce a tajům, stává se tím, za co se vydává.“
Elevea nečekala na další den. Proč taky? Nebylo třeba se složitě chystat. Ti, kteří se připravují, jsou odsouzenci opozdilosti. Oblékla si jen koženou vestu a vzala do ruky hůl. Zbraně nejsou třeba. Nejlepší zbraň je vždy ta protivníkova. Jde jen o to, jak ji získat.
Otec ji mnoho naučil. Přitáhnout si věc, která má v sobě vodu, běhat po hladině, plavat v hloubce. A vodní runy. Var. Led. Vlnu. Mnoho dalších. Za rok, který s ní žil, jí předal téměř vše. Bylo málo toho, co nevěděla.
Díval se za ní a bledl ve tváři. Byl již starý. Samozřejmě, elfové nejsou nesmrtelní, i když se tak může zdát. Staří jen zmizí a noví se rodí nepozorovaně. Tiše. Z vody povstanou a ve vodu se promění, až přijde jejich čas. Pak, těsně před smrtí, mají vize, které musí předat svým bližním. Když umřou sami, obchází je děs. Jenže Elevea musela odejít, protože tady by neměla potomky. Nechtěl, aby on zemřel před ní a ona neměla dítě, které by se v onen okamžik o ni postaralo. Radši ten osud vzal na sebe.
Oko tygra.
Bylo to jako sen, do kterého se probudil. Dotknul se vyhaslého a deformovaného těla zvířete. Mrtvá samice téměř lidského těla. Otřásl se. Jen jedno umění tohle umí. Podíval se na ni, jak odchází pryč. Má ji varovat? Má jí říct, že se její život stane něčím jiným, než hledáním? Zděsil se. Co vlastně skutečně hledat jde? Sestru? A nebo jiné elementy? Je to její sestra, která je prokleta...?
Elevea neslyšela ten křik v jeho hlavě a pokračovala dál. Pohrávala si s kapkou vody na dlani a bránila jí, aby se rozpila. Tohle základní cvičení vyžadovalo soustředění a nic nesmělo rušit jeho průběh. Chůze se stala automatickou a mysl obklopovala vodu. Dokud slunce neodpaří poslední trošku, nesmí se cvičení skončit. Mysl se pak dotkne sebe sama a spojí se v jeden celek. Nastane klid.
Stalo se. Rozhlédla se kolem sebe. Byla noc. Přes to všechno v dálce spatřila černou věž, jež se na východě pnula k nebi. Spíš ji vycítila, než viděla. Taková v ní byla síla. Kondenzovala v sobě beznaděj a absolutní poslušnost. Proto byla tím, čím byla.
Přišla ke keři, který rostl poblíž a utrhnula jeden jeho list. Rozmáčkla jej a vysála z něj vlhkost. Rukou pak kolem sebe vykreslila runu. Svět kolem ní se stal průhledný a ona taky. Ulehla bez starosti ke kořenům. Dnes v noci ji nikdo nespatří. Křoví si chrání svou vodu.

Nalezený záznam z Nastézské učební kroniky
Je málo ochránců. Někteří draci ani žádné nemají. Aspoň se to povídá. Jiní jsou jejich vtělením. Střepy. Mocné tělo svého silného pána. Snad největší záhadou je ochránce rudý. Nikdy nikdo jej nespatřil, ani o něm nečetl. Nepovídá se o něm, že je, nepovídá se o něm, že není. Je záhadnější, jak jeho pán.

Probudil ji příchod rána. Pomalu otevřela oči a v ranním slunci spatřila obrys postavy. Než však stačila zaostřit zrak, bylo to pryč. Jakoby každý pohyb, který udělala, zaháněl ten okamžik. Posadila se.
„Kdo jsi?“
Snad vítr ve větvích odpověděl svým duněním, kterému nerozuměla. Elevea se zvednula a vyrazila na východ k té černé věci, kam odešla i její sestra.
Celý den byl neobvyklý. Ptáci nezpívali. Krajina se měnila. Nestávala se spálenou, to ne. Neměnila se v pustinu. Rostlo tu obilí, kukuřice. Dotkla se ještě zeleného klasu. Voda v něm byla zkažená. Otřásla se. Kdyby ji měla do sebe nasát, netušila, co by to s ní udělalo. S odporem odhodila tu otravu a podívala se k věži. Bude se muset změnit. Musí vypadat lačná boje. Tak jako vše tady okolo. Musí vypadat procítěná zlem.
Klekla do trávy a svázala si vlasy do copu. Musí mít opálený krk. Musí vypadat, jako by přišla z jižních plání. Musí z ní být cítit temperament. Světlých vlasů se nezbaví, ale může změnit chování. Nesmí mít plynulé pohyby. Musí sebou trhat. Když z ní bude cítit nespoutanost, zaměří se na ni a nebudou se snažit zničit jiné věci. Mysl musí zůstat nedotčena. Cokoli jiného je nepodstatné.
Začala okamžitě. Trénink je podstatná část přetvářky. Mrštila pohledem nelogicky do náhodných míst. A tam to znovu spatřila. Zmizelo to dřív, než si to stačila uvědomit. Chvíli civěla na to místo a nehýbala se. Ale cit ji zradil. Nenašla ve svém okolí nic, co by ji ohrožovalo. Propátrávala kolem sebe každý strom, každé stéblo. Nic neobjevila.
Byl to duch? O tom pochybovala. Duchové se svých obětí drží a časem je dostanou k šílenství. Tohle bylo něco jiného. Zkoušelo ji to. Chovalo se to podle ní. Přizpůsobovalo se jí to. V momentě, kdy se začala chovat nelogicky, ztratilo to na chvíli oporu, ale určitě je schopné to brzy nahradit. Nelogické chování je jen složitější verze logiky. Vše má své zákonitosti. Jen jsou pozvednuté nad nelogicky se chovající bytost. Zákony ukryté v jejím nitru, schované před sebou samým.
Pokračovala dál. Musí ujít ještě dlouhou cestu. Podle výšky věže odhadovala mnoho dní. Pak narazila na muže, který vezl potraviny. Vezl u sebe mnoho jídla. Jel je zcela jistě prodat. Nebo odevzdat.
„Svezete mě?“
Vozka kývnul hlavou a ukázal jí na místo vedle sebe. Vyšvihla se nahoru a usedla. Cítila v něm stáří. Byl to téměř nepotřebný člověk, ale rozuměl zvířatům. Nechali jej tedy, aby vozil potraviny. Ale kam?
„Jedu k černé věži.“ Odpověděl jí na otázku. „Tohle je tribut.“
„Tribut.“ Povzdechla si. „Hrozná daň.“
„Ne.“ Zavrtěl hlavou stařec. „Vidíš tu cestu?“
Přikývnula.
„Je hladká.“ Řekl. „Pamatuji se na doby, kdy ta cesta byla samý výmol a kamení. Do černé věže jsme tehdy z mé vesnice dorazili za dvojnásobnou dobu. Musel jsem opravovat kola téměř každý den. Dnes už to dělat nemusím. Ano, tehdy jsem si říkal, že tribut je daň pro otroky, ale doba se mění. Lidé se mění. A cesty vlastně taky.“
Elevea jen tiše přikyvovala. Životní zkušenosti se nedalo odporovat. Jednoduše proto, že málokdo se dokáže vcítit do kůže druhého. A platí jedno pravidlo. Nikdy se nesnaž sklonit hlavu někomu, kdo ti pomáhá.
„Kde žijete?“
„V bezejmenné osadě tam vzadu. Kdysi tam byl hrad jednoho ze starých pánů. Ale to je strašně dávno. Ještě před Sjednotitelem. Možná i za vlády těch potvor.
„Potvor.“ Povzdechla si Elevea. „Proč potvor?“
„Jejich boj vnesl do lidského srdce válku, kterou nedokážeme vymýtit. Za posledních šest let jsem viděl tolik mrtvých, jako za zbytek života. Poslední výpad byl u Lastedasu. Zůstalo tam mnoho krve a mnoho vojáků bylo nemilosrdně povražděno, i když se vzdali. Teď se šíří děs, protože páni vyvolali příliš velikou sílu na svou ochranu. Víc nevím. Snad se nám ji podaří zase spoutat...“
Stařec se díval k černé věži. Byla to snad naděje, která k ní pnula jeho zrak? Těžko říct. Pokřivený život sebou nesl pokřivený smysl pro spravedlnost. Tedy Lastedas. Co skrýval? Co sebou nesl? Co kněží z černé věže použili na svou obranu?
Elevea trhla hlavou a zase to spatřila. Teď to už viděla jasněji a ostřeji. Ale čím to bylo ostřejší, tím víc byla zmatena. Stále nic nebylo vidět. Jen ten stín, který se míhal. Kdo ji sledoval?


 Přidat komentář 




› Online 6


O nokturnu

Nokturno je místem pro všechny milovníky fantasie, dobrého počtení a rozumné rozpravy.

©1999-2022 Skaven

Shrnutí

komentářů: 14762
článků: 557
obrázků: 3652
dílek: 6391
autorů: 862