ikona.png, 0 kB Nokturno.net / tvorba / dílko

  

+ přidej: dílko | obrázek» přihlásit | zaregistruj se

Barvy. Část XXVIII

18.05.05 | Dr.Str., @, další tvorba | 1607 x | vypínač

Zpěvy futury
Údery chrámových zvonú
donutí uvěřit tomu,
že přišel čas.
Že přišel čas.
Z písní dunivých hromú
a veršú zelených stromú
slyšíš, že přišlo to.
Že přišel zas.
Legenda v lidské kůži ožívá
bezběrce zřírá vize tríznivá,
že jejich čas nadešel.
Nadešel.
Prastará síla z hlubin se navrátí,
síla co znají svatí, proklatí,
kterou se něco zmnění.
Něco se zmnění.
A svět se zabarví- to spatří jenom oči slepé.
A svět se změní- síla barev se v jedno splete.

Elevea se probrala s noční můry smrti. Otevřela oči a rozpomenula se na nádech. Byl mocný. S překvapením si rukou přejela po břiše, kde ještě tuto noc byly smrtelné rány. Jen zaschlá krev ukazovala na zranění. Jako by se probudila z hlubokého spánku. Než ji uchopil... Teď si uvědomila, jak asi Bílý mocný je.
„Glade.“ Zavrčela. Otevřela oči. „Kde je Glad?“
„Je mrtvý.“ Edraco vystoupil vpřed. „Obětoval se.“
„Pro co?“ Zeptala se.
„Pro mě.“ Odpověděl mág. „Teď je důležitá jen jedna věc. Musíme najít tvou armádu a vydat se k černé věži, než bude pozdě.“
Postavila se a zhluboka dýchala. „To už není moje armáda. Kdysi možná ano, ale teď už mi nepatří.“ V jejím proraženém brnění byl průvan. Ohnutý plech ji škrábal a trhal srst. Sundala si jej. Zvedla svůj meč. „Budeme muset udělat to, co se nepovedlo Ničitelům.“
„Ne.“ Daser na ni ukázal. „Ty jsi Ničitel.“
„A sloužím Modrému draku.“ Zamračila se.
„Kontinent je už jiný, než tomu bylo před několika dny.“ Řekl Edraco. „Ani my jsme nevěděli, co se s námi stane. Teď tě zavedeme k tvému pánu.“
„Mému pánu...“ Zamračila se Elevea. „Můj pán je mrtvý. Kdo jsi, že jsi se ho dovolil použít jako oběti?“
Edraco přišel až k ní. „Střep.“
Ustoupila. Ty básně elfů, které mluvily o historii... Ale střepem se nikdy neměl stát člověk. Rozhodně ne obyčejný. „Ta hůl.“ Ukázala na Manin pozůstatek. „Kdes ji vzal?“
„Není moje.“ Řekl Edraco. „Převzal jsem ji.“
„Pak si musíš dát pozor. Dokud jí nepropadneš, budeš moct selhat. Původní majitel zemřel právě kvůli tomu, že si myslel, že je dost silný. Jeho nebyla taky. Jistě, máš v sobě něco, co ti dává právo sloužit Zelenému, ale než s tím zcela splyneš, bude to trvat dlouho.“ Přistoupila blíže. „Ani ještě nemáš zakalené oči.“
„Jak dlouho?“ Zeptal se Daser.
„Staletí.“ Odpověděla. „Ta hůl ale stále může být navrácena původnímu majiteli.“
„Umím oživovat a měním se.“ Oponoval jí Edraco.
Usmála se. „To já kdysi uměla taky. To že umíš pár triků... I kdyby ses teď dokázal proměnit v draka, nedokážeš skoro nic jiného. Zelená magie není jen o ničení.“ Ukázala na obzor, kde vycházelo slunce.
Edraco pochopil.
„Jde o moc stvoření.“ Řekla.
Z pláně začala růst tráva tam, kde bylo nekonečné spáleniště. Rány lidí se začaly hojit a život se vracel tam, odkud byl kdysi vyhnán. Mág se ohnul k zemi a nabral do ruky zem.
„Teď mě zaveďte za tím, komu sloužím.“ Vycenila zuby bílé jako Daserova zbroj. „Je čas zničit věž.“

Slyšíš mě?
Ano.
Dobře... Patříš mi, víš to?
Nemůžu se rozhodnout.
To mi nevadí. Důležité je, že tvé tělo bude konat mé rozkazy, mluvit mé myšlenky... Hádej, kdo je tady s námi. Dastadan.
Ne...
Ale ano. Přišel zase jeho čas. Přísahal na můj meč. Musel přijít. Byl pro to vyvolen a kdyby se vzepřel, ztratil by poslední část sebe, kterou nechal tady. Jeho život by byl bezvýznamný.
„Mano...“
Otočila hlavu a podívala se na něj. Její oči zářily zelenou barvou. Sice ne tolik jako dřív, ale stále zářily.
„Brzo tvé oči dostanou zcela jiný odstín.“ Sjednotitel přestal meditovat. „Pak budeš celá moje jako on.“
Dastadan stál bez hnutí.
„Je to voják. Nic víc. Znalost magie z něj nedělá nic vynímečného.“ Sjednotitel se podíval ven z okna, kde se ve větru kymácelo kopí s hlavou Marka Genichuse. „Je čas udělat pořádek na jihu, než se tam vytvoří centrum odporu.“
A co já?
„Ty?“ Zeptal se Sjednotitel. „Ty se budeš dívat, jak hyne rakovina nesourodosti. Až budou tvé oči vrhat temnotu, tak to pochopíš.“
To ale nebudu já.
„To po tobě nikdo nikdy nežádal.“

Elevea procházela městem a děsila lidi. Zalézali do domů jak štěnice a jen pootevřené okenice dávaly znát, že zvědavost ze světa nezmizela. Zatím. Proto jsou lidé tak mocní. A ani to sami netuší. Kdysi byli silní elfové, ale jejich uzavřenost a neochota dělit se o znalosti způsobila téměř jejich smrt. Tohle město jim kdysi taky patřilo, ale kde jsou teď?
Už dávno si vybrala jeden obchod se zbrojí. Bylo těžké najít nějakou vhodnou. Ženy nenosí zbroj a nedorůstají její výšky. Uviděla vchod do podzemí a vešla. Byl stále na tom místě, kde si jej pamatovala. Proč jenom utekli do lesů?
Daser s Edracem ji následovali. Daser sice nechtěl, ale oba jej donutili. Bylo by zlé, kdyby se spojenci nenavštívili. Nebo jejich zástupci. Procházeli chodbami a nakonec zůstali v hlavním amfiteátru, kde se od poslední Edracovy návštěvy jakoby nic nezměnilo. Stále onen kněz, stále ti samí lidé.
A ve středu nad portálem se vznášel drak. Celý blankytný, jakoby tvořený vodou. Všichni tři přistoupili. Elevea poklekla.
Drak se přestal věnovat knězi. „Hleďme, neplodná...“
„Pane...“ Vydechla.
„Můj dráp přišel. A dovedl s sebou smrt a život.“
Daser se mračil. Proč tak mluví? „Děje se něco, co my nevíme?“
Drak se podíval na Ochránce. „Jistě. Vždy. Mluvil jsi s Tacvšd?“ Nečekal na odpověď. „Řekla ti, že je čas obětovat draka, ale musíš najít toho správného. Moudrá slova. Od člověka. Ty nevíš, co to znamená.“
„Ne.“ Potvrdil mu Daser.
„Nechtěj to vědět. Něco ti ale řeknu. Drak je tím, co sám napodobuje. Bílý je ten, kdo vykonává bílou práci.“
Edraco vykročil vpřed. „Modrý, potřebujeme armádu, která zničí temnotu. Pomůžeš nám?“
Drak přestal levitovat a pomalu dosednul na zem. „Už je na cestě. Ti co byli ochotni se obětovat. Ale něco vám povím... Nemůžete vyhrát.“ Otočil se na Eleveu. „Dávám ti první a poslední rozkazy. Převezmeš armádu z moře a rozestavíš ji tak, aby během bitvy neproniklo do města nic, co by mohlo narušit mír uvnitř. Nechci žádné drancování.“
Elevea kývnula. Nyní se drak otočil k Edracovi.
„Nevšímej si toho, co ti řekla. Existence Zeleného nikdy nebyla skutečná, jako naše. Udělal jen to, co bylo nutné a ty to uděláš taky, protože jsi jeho součást. Jsi jeho sémě. Střep. Ale měla pravdu.“ Kývnul na hůl. „Musí se vrátit ke svému právoplatnému majiteli, než bude pozdě. Jedna věc je prohrát bitvu kvůli převaze. Druhá prohrát válku k vůli zradě. Vyhneš se bitvě a půjdeš na sever do Lastedasu. Tam najdeš její tělo a pokusíš se jej vytrhnout ze spárů Nesmrtelného. Pokud se ti to nepovede, vytrhni její auru a vlož ji do tohoto.“
Drak se podíval na kněze. Ten dosud mlčící, vytáhnul z rukávu lahvičku, která svítila modrým světlem. Edraco ji přijmul.
„Co je to?“
„Ta nejsilnější magie, jakou jsem schopen zplodit. Napodobenina Zelené. Dokáže to uzavřít její auru tak, aby mohla žít na tomto světě. Tělo vodního elementála. Teď musíš spěchat. Nemusel bys proklouznout.“
Edraco přikývnul a vyrazil ven. Drak se otočil zpět k Daserovi.
„Musíš se připravit na nejhorší zkoušku tvého života. To, co tě v následujících hodinách čeká, bude jako prokletí. V žádném případě nesmíš dělat to, co tvůj pán. Pokud tak učiníš, propadneš mu nevratně.“
Daser neodpovídal.
„Slyšíš?“
Ochránce zvednul oči, které již začínaly světélkovat bílou září. „Nevím, jestli to zvládnu.“
„Budeš muset.“ Zahřměl drak. „Kdybys byl příliš silný, mohlo by se stát něco, kvůli čemu nás Bílý spoutal. A teď oba běžte a zabraňte jim, aby mi zničili moje město. Venku už na vás čeká má armáda.“
Elevea i s Daserem se otočili a vyrazili ven. Vyšli z jeskyní a uviděli před sebou moře zaplněné stovkami lodí. Elevea jej přehlédla svým zrakem.
„Není jich dost.“ Zavrčela.
„Dost na zadržení.“ Odpověděl Daser. „Uvidíme, co dokážeme udělat.“


 Přidat komentář 




› Online 9


O nokturnu

Nokturno je místem pro všechny milovníky fantasie, dobrého počtení a rozumné rozpravy.

©1999-2022 Skaven

Shrnutí

komentářů: 14762
článků: 557
obrázků: 3652
dílek: 6391
autorů: 862