ikona.png, 0 kB Nokturno.net / tvorba / dílko

  

+ přidej: dílko | obrázek» přihlásit | zaregistruj se

Barvy. Část VI

15.03.05 | Dr.Str., @, další tvorba | 1518 x | vypínač

Věštba
Jsou-li léta jako voda, desítky let jako řeky a stovky let jako jezera, pak miliony jsou jak oceány. A přece ačkoli je ta doba daleko, přece je blízko. Nikdo nikdy nezjistí, kdo bude pánem světa, než ta doba přijde. Věk nových pořádků může být daleko, ale protože nikdo neví, kdy nastane, může přijít i zítra.
Toto je ale slib. Slib všem barvám, slib všemu svatému, živému i neživému. Toto je slib lidskému i nelidskému. Na světě nastane rovnováha sil a nikdo ji už nikdy nezvrátí. Ačkoli bude bílá vítězit, nikdy nedosáhne úplného vítězství. Ačkoli bude černá pohlcovat, nikdy nepohltí vše. Ačkoli bude rudá spalovat, nikdy nespálí veškerešno. Přestože modrá bude chtít obejmout, nikdy neobejme celý svět. Přestože bude stříbrná dout, nikdy vše neodfoukne. Jen zelená bude žít, a přísahám, že navěky, protože jen ona potřebuje rovnováhu barev a jen ona je schopná ji zajistit.

Tu noc se Hypodan probudil, aniž by věděl proč. Pak ucítil pánovu přítomnost.
„Jdi směrem do pralesního údolí. Je tam město, které kdysi obýval zelený drak. Tam se poptej po muži, který se jmenuje Dastadan. Je to stařec, který obývá střední hory tam, kam ani pták nevyletí. Ten ti může poradit, kde je meč.“
Hypodan přerušil spojení a rozběhl se k horám.

Pod vrcholky hor, tam kde tekla úzká, přesto silná, řeka, se nacházelo město, jež bylo centrem kontinentu. Místem, kde se domlouvaly všechny obchody, místo, které se muselo dobýt, pokud chtěl někdo ovládnout kontinent. Proto tu nikdy nebyly obří stavby, které by zdůrazňovaly monumentálnost místa. Všude kolem dokola byly jen krámky a za hradbami schované podzemní sklady, kde se uschovávaly potraviny a zboží.
Přesto, že zde nebyla žádná vláda, ani zastoupení, žilo v tomto městě padesát tisíc lidí, což ho řadilo mezi pět největších měst kontinentu. Možná to byla zásluha draka, na kterého stejně už většina lidí zapomenula.
Město zabíralo téměř celé údolí. Když se někdo chtěl dostat jenom k hradbám, musel projít jednou ze tří hlavních ulic, protože do města vedly tři cesty skrz tři údolí. Po ulicích chodily karavany z různých částí kontinentu a jednotliví makléři se snažili u krámků prodat zboží za co nejvýhodnější cenu. Nebo ještě lépe, vyměnit za zboží, které oni chtějí, aby utržili co nejvíce. Celé město tedy připomínalo jeden živý dav a bylo sotva kam šlápnout.
Tímto davem se prodírali dva přátelé. Edraco se horko těžko vyhýbal zlodějským pokusům, zatímco Daser se jen usmíval. Předem věděl, kdo na něj zaútočí a pokusí se jej okrást. Častokrát musel pomoct i svému průvodci.
U brány nalezli jednu takovou malou hospůdku, která byla poměrně daleko od hlavní cesty. Edraco odešel prodat jeden z drahých kamenů, zatímco Daser se posadil do stínu a naslouchal šumu krčmy. Pak ho upoutal jeden z těch rozhovorů, které nejdou přeslechnout.
„Blázne. Jak můžeš říct, že Nejstarší je zločinec? Všichni ho tu zmáme!“ Zařval jeden z těch hlučných.
„Nemysli si. Na náměstí za hradbami byl bubeník a víš co vyhlásil?“
„Co?“
„Že Nejstarší unesl správcovu dceru.“
„To by nikdy neudělal. Mnohokrát jsem ho potkal nahoře v horách a on byl vždycky přátelský.“
„No jo, ale teď je to jedno. Je na něj vypsaná odměna tisíc belhárů. Deset tisíc piv a nebo pět tisíc opečených kuřat. Říkej si co chceš, ale kvůli tomu bys ho šel chytit i ty.“
„Tak to ne. Nejsem jako ty. Krom toho, víš proč je tak starý? Ještě ho nikdy nikdo nechytil.“
Dovnitř vešel Edraco a zamířil si to přímo k ochráncovu stolu.
"Víš, kolik jsem dostal za ten drahokam?" Když se mu dostalo záporné odpovědi, pokračoval. "Pět tisíc belhárů a ten obchodník se mi ještě klaněl."
Daser se usmál. Ten kámen měl přirozeně mnohonásobně větší cenu, ale bylo zbytečné sebou tahat zlato, které by je zbytečně zatěžovalo.
Edraco mezitím zašel za hostinským a domluvil ty nejlepší pokoje na dva dny dopředu. Pak vyrazili do ulic. Zamířili si to přímo k centru zdejší moci.
Přestože u vchodu do radnice stáli stráže, nezadrželi je. To doslova hovořilo o úpadku. Je sice pravda, že v některých městech byla značně benevolentní vláda a dovolovala všem občanům vejít a říci své problémy, ale neslo to sebou značné riziko. Pokračovali dál, až došli do místnosti, kde se zjevně řešily spory. Seděl tam malý muž, sotva pětačtyřicet let. Bylo zjevné, že svůj úřad dobyl chytrostí, než všeobecnou vážností. Seděl na křesle ne nepodobném trůnu. To byla ovšem dost velká drzost proti pánům z temné pevnosti. Měl jenom funkci správce.
„Odejdi.“ Řekl. Posel odběhl za dveře a tam se posadil. Správce si založil na břiše ruce. „Podle vašeho zevnějšku jste cizinec pane. Tipoval bych vás z okolí černé pevnosti. A vy musíte být jeden z přímých sluhů pánů.“
Jeho hlas byl víceméně líbezný. To ale nic neznamenalo.
„Ano pane. Pocházím z města na tři dny vzdáleného od černé pevnosti.“
„Pročpak jste přišli do našeho města cizinci. Zdá se vám, že výsady města u pevnosti jsou příliš...malé?“
„Ne pane. Doslechli jsme se, že unesli vaši dceru. Prý nějaký Nejstarší, u nás zvaný Dastadan.“
„Ano. Ale proč to zajímá člověka z města výsad?“
„Protože jsme lovci odměn pane. Já a mí dva soukmenovci jsme schopní a neohrožení. Dosud žádný zločinec neuniknul našemu pronásledování.“ Ačkoli to byla lež, účinkovala skvěle.
„Jsem potěšen vaším zájmem o mou dceru cizinci.“ Správce se začal najednou tvářit strašně smutně. Byla to zajímavá hra. „Co po mě chcete, když ho ještě nemáte?“
„Ani peníze, ani hmotné statky pane. Jen informace. Nemůžeme honit někoho, o kom nevíme, kde je. Potřebujeme jeho popis a tip, kde by se mohl nacházet.“
Správce se usmál.
„To mě těší cizinci. Jste jistě velmi čestní muži. Pošlu vás za mým poradcem a ten vám zjeví místa, kde by se mohl Nejstarší nacházet.“
Pokynul mu rukou a zatleskal. Zpoza závěsu vyšel jeden člověk a naznačil jim, aby jej následovali. Šli tedy za ním. Přišli do obrovské knihovny. Muž jim ukázal na dveře a odešel. Edraco s Daserem tedy vešli do dveří.
Uvnitř seděl člověk ne nepodobný správci. Zvedl hlavu od vypisování pergamenu a pokynul Edgarovi, aby si sednul.
„Co si přejete mladí muži?“
Edgar se posadil a nahnul se dopředu.
„Správce mě sem poslal. Mám si od vás vyžádat informace o místě, kde se zdržuje Nejstarší.“
Úředník se začal smát.
„Vy ho chcete chytit, že?“
„Ano, musím.“
„Tak to se vám nepovede. I kdybych vám dal informace, které potřebujete, správné a přesné, on vás najde dřív, než vy ho vůbec uvidíte.“
„Nenajde. Za to vám ručím. My ho objevíme dřív, než on bude vůbec tušit, že ho někdo honí.“
„Příteli, můžu vám tak říkat, on nikoho neunesl. Správce si chtěl vzít po tom co jeho žena zemřela, nějakou mladici. Ona se mu ale vzepřela. Když jí vyhrožoval, tak utekla za Nejstarším. Ne. Nemá cenu je honit.“
„Vy mě neznáte. Možná že vůbec nechci žádné děvče najít.“
Úředník se naklonil dopředu.
„Vy chcete Nejstaršího?“
„Ano. Nebojte se, nechci ho zabít. Chci jen pár informací, které mi může říct jen on.“
„Už teď jste mi řekl příliš mnoho, mladíče. Víte, že jste v mé moci?“
„Nejsem, protože když budete chtít vyběhnout, tak nevstanete.“
Úředník se pokusil vstát. Po chvíli to vzdal.
„Chcete jen jeho polohu?“
„A rozejdeme se v dobrém.“
„Dobře. Je na východní hoře.“
„Jestli mi lžete...“
„Nebojte se. Není třeba vám lhát. Pokud mu chcete ublížit, potom najisto zemřete vy. Odejděte, mám spoustu práce.“
Oba zamířili ven a odešli přímo na ulici. Za pár chvil po nich nebylo v davu ani stopy.


 Přidat komentář 




› Online 8


O nokturnu

Nokturno je místem pro všechny milovníky fantasie, dobrého počtení a rozumné rozpravy.

©1999-2022 Skaven

Shrnutí

komentářů: 14762
článků: 557
obrázků: 3652
dílek: 6391
autorů: 862