Nokturno.net / tvorba / dílko

Nocí, jež byla jen čekáním na ráno, se hnal zpocený kůň. Ač nikdy námahy nepocítil, teď, když jí bylo nejmíň třeba, dosedla na něj plnou silou. Přesto se nezastavoval. Jeho chřípí se chvělo, ač nikdy necítilo dechu. Chtěl něco, co by uklidnilo žár, co stravoval jeho vnitřnosti, ale nechápal ten pocit. Nikdy předtím ho neměl.
Instinktivně tušil, že musí k nejbližšímu oltáři, přestože neznal důvod. Možná proto se tak hnal. Možná jen proto, že byl oddaný. Sloužil a rád sloužil. Před ránem přiběhl ke dveřím klaštěra a kopyty tak dlouho bil do brány, až je vrátný otevřel. Přiběhl na nádvoří a postavil se doprostřed pentagramu. Když to uzřel správce, okamžitě zaběhl za hlavním mnichem a probudil ho. Ten si obléknul kutnu a pomalým krokem se došoural před koně.
Položil mu ruku na čelo a složil prsty do složitého tvaru. Odcítil, že kůň musel vidět něco, co jiný vidět nemohl. Vzal ho tedy za oprátku a dal ho na starosti štolbovi. Ten jej odvedl do konírny. Hlavní mnich se postavil doprostřed pentagramu a začal odříkávat dlouhá nesrozumitelná slova a rukama ve vzduchu kreslit runy. Ty ve tmě zářily jemným fosforeskováním, jako kometa na obloze. Konečně ucítil, že došlo ke kontaktu a temným soustředěním kolem sebe vyvolal neproniknutelnou bariéru. Vedle něj se objevil hlavní kněz.
"Proč mě rušíš poddaný?" Otázal se hněvem probuzeného.
"Můj vládče, přiběhl kůň tvého hledače bez jezdce celý zborcený potem, ač by nikdy neměl být zpocený. Jakmile vkročil na tuto půdu postavil se sem a čekal, až mne vrátný přivede. Když jsem šetřil jeho pocity, cítil jsem absolutní principiální loajalitu, ale zároveň strach hodný podsvětí. Očekávám tvé příkazy." Sklonil hlavu, aby vyjádřil poddajnost a tiše se soustředil, aby přejal břímě, které mluvící nemohl nést.
"To co ten kůň viděl bylo natolik důležité, že by obětoval život, aby nás na to upozornil. Zde je má rada. Nechť štolba zvíře okamžitě na pentagram přivede a ty z něj sejdi. Jen udržuj spojení vizí, ať se přenese i na toho koně." Spojení se přerušilo a hlavní mnich okamžitě začal rozdávat rozkazy.
Mnich se postavil do vnějšího kruhu a čekal, až dovedou koně. Toho pak postavili do středu a mnich se začal znovu soustředit. Štolba odešel dál a ani nedutal. Když se navázalo spojení, spustil ochrannou bariéru a sledoval, co se bude dít.
Obraz hlavního kněze se zhmotnil a přistoupil ke koni. Položil mu ruku na čelo a složil prsty tak, že vypadaly, jako by se nikdy neměly vrátit do původní polohy. Spletenec prstů a hřívy se pohyboval po zvířeti, kam to jen hříva dovolovala a kreslil podivné tmavé obrazce na již dost černé srsti zvířete.
Ač se mnich soustředil, sledoval vše s rostoucím zájmem. Když ho hlavní kněz přizval, nebyl ani překvapený. Přišel blíž a stoupnul si před kněze. Ten mu volnou rukou sundal kutnu z hlavy.
"Zavři oči poddaný."
Mnich zavřel oč a cítil, jak ho kněz chytá za vlasy a opisuje mu po čelé téměř stejné smyčky, jako koni. Najednou viděl, jak se mu před očima vybavují obrazy. Nebyly to jen obrazy. Byly to celé vjemy. Cítil sílu a vítr v hřívě. Najednou si byl jistý, že to vše co prožil ten kůň, prožil on sám. Pak mu vyvstala před očima hrozná myšlenka. Jeho pán byl chycen a svázán. Pocítil zoufalství a věděl, že to musí oznámit. Dát to najevo svým pánům. Cítil, že běží tak, jako běžel už mnohokrát, ale tentokrát to bylo jiné. Teď mu strach o budoucnost jeho pána zpotil záda a on věděl, že když to neoznámí do svítání, bude pozdě.
Otevřel oči a uviděl svého pána.
"Co jsi viděl oddaný?"
"Zajali Dasera můj pane." Pronesl temným a hlubokým hlasem. Uvědomil si že mluví a že mluví jinak. Teď nad tím ale nepřemýšlel.
"Kde a jak.?"
"Střelili ho a svázali před hostincem tady ve městě pane. Odvedli ho do rokliny den cesty za městem a tam ho začali mučit. Jeden z únosců byl mág, druhý učeň." Uvědomoval si s čím dál větším úžasem, že mluví.
"Běž spát a ráno Dasera najdi. Zabij ho."
"Ano můj pane."
Přerušil spojení a udělal krok. V tom si uvědomil, že stojí na dvou zadních nohách, ale že přesto drží rovnováhu. Zvednul přední nohy, ale zjistil, že to jsou lidské ruce. Uvědomil si že je člověkem. Přišel k fontáně a podíval se na odraz. Z hladiny na něj hleděla koňská hlava.
Nevěděl, proč to pán udělal, ale cítil, že je to tak správně. Přiběhl do pentagramu a vyvolal spojení.
"Proč mě ještě obtěžuješ, oddaný?" Obořil se na něj kněz.
"Můj pane, miluji vás jak jen můžu. Nedýchám, nejím a nepiji, přesto mluvím. Mám duši toho mnicha, ale zároveň toho koně. Nejsem člověk, ale ani kůň. Jaké je moje jméno?"
Kněz se zamyslel.
"Pravda je co říkáš. Jmenuj se Hypodan. Síla temnot ať tě doprovází."
Spojení se přerušilo a Hypodan ulehl na zem a naposledy ve svém životě usnul.