ikona.png, 0 kB Nokturno.net / tvorba / dílko

  

+ přidej: dílko | obrázek» přihlásit | zaregistruj se

Barvy. Část XXIII

25.04.05 | Dr.Str., @, další tvorba | 1278 x | vypínač

Zpěvy futury
Spálená země, nevlídná ve svém je pláči.
Bolest způsobuje jí ta, co po ní kráčí.
Země- neklidná sbírá sílu udeřit zpátky.
Ať si ta mrcha na ní zpřeráží své ukrutné drápky.
Země je větší Paní a upředla si bič.
S ukrutností zneuctěné panny vyje na měsíc
a vzývá moc svých elementárních bratří
a draky- ať dají jí, co jí taky patří.
A šelma ještě neví, jaký rozsudek jí dala.
Krutá není jenom ona, taky matka Gaia.
A tak rozsudek jí stihl v jejím elfím srdci.
Nejkrutější z pocitů v ní vyvolali draci.
Lásku cítí bestie a ta ji jednou zničí.
Chápe, že s ním být nemůže, v duši proto křičí.
A on chce blíž, i když ho možná rozsápe.
Nemůže přec odolat zuřivosti proklaté.
A tak Země a draci vykonali trest.
Ve jménu vesmíru s milionem hvězd.
A tygřice trpí- je jalová a nemůže ho milovat.
Zůstal jí jen lov, může jenom brát.
A to ji ničí-vědomí, že ji temný pán zaprodal.
A nemůže dopustit, aby ji Animus miloval.
Prokletá proměna...
Prokletý rituál...
Tygřice bez jména.
A Země vládne dál.

Bylo to jako jízda po moři. Jen s tím rozdílem, že vodou byla cesta, kýl byla kola a houpání bylo poskakování. Ale ta rychlost. Jeli mnohem rychleji, než mohli po moři a bylo to nádherné. Žádný kůň je nikdy nemohl dohnat. Pokud se na večerní cestě objevil někdy nějaký člověk, uskakoval a někdy i hrozil pěstí. Avšak Edraco na nich viděl obdiv a touhu po něčem takovém. V rychlosti se skrývá krása a oni tu krásu objevili. Mana stála opřená o stěžeň a dívala se v před. Edraco řídil a díval se, jak se dálavy mění na blízko. Vychutnával si ten let. Bylo to jak létat mezi oblaky z pšenice. Vítr duněl do uší a slunce zapadalo.
Nastávala noc.
Jeli jen na jednu plachtu, protože nemohli jet příliš rychle. Temnota vystřídala večerní soumrak a tajemný přísvit se změnil na hmatatelnou čerň. Jen pár hvězd se míhalo na obloze, ale jejich záře byla zastřena mraky, co putovaly k pevnině, aby svlažily rozpraskané rty savany. Pak ale přestal foukat vítr, plachta zplihla a vozítko se s lomozem zastavilo. To ticho křičelo.
„To není samo sebou.“ Řekl Edraco.
„Není.“ Kývnula Mana. „Něco se blíží a velice rychle.“
„Cítím to.“ Pokračoval kouzelník. „Je to jak zhouba. Důležité je jen jedno. Zachráníme se útěkem?“
Mana se na něj podívala. „Pomůžeme si útěkem?“
„Já myslím, že ano.“ Odpověděl jí Edraco.
„Běž.“ Řekla Mana. Promnula si ruce a chystala se k soustředění. „Běž. Pokusím se to zastavit, ať je to cokoli.“
Edraco nečekal. Věděl, že rozhodnutí, která dosud činili, byla správná a tohle nesmělo být jiné. Kdyby se dohadovali o tom, kdo má být obětí a kdo ne, ztratili by drahocenný čas a toho je vždy málo. Důležitý je jen ten, kdo je schopný nést meč. Během několika okamžiků se ztratil v temnotě.
Jen jednou za celou dobu se Edraco otočil. To tehdy, když krajinu obklopila záře run a obrovské výbuchy změnily tmu v den. Tehdy uviděl, jak v pohasínající záři run se sklání Hypodan nad Manou. Karta se tedy obrátila. Hypodan zase slouží zlu. Muž s koňskou hlavou se náhle prudkým trhnutím podíval jeho směrem. Edraco se strhnul obilí a ani nedutal.
Slyšel, jak chodí kolem a čenichá. Cítil, jak se snaží pročesávat okolí svými myšlenkami. Jak prochází prostorem a hledá jeho jemná zakřivení.
„Cítím, že jsi někde tady!“ Zařičel. „Nemůžeš utéct. Jen vše oddaluješ. Ty sám jsi mocným zdrojem síly a tu já vystopuji, kdy budu chtít. A jakmile se nebudeš moct schovat mým pozemským smyslům, najdu tě a zničím. Ještě uvidíme, kdo z nás vyhraje.“
Záblesk. Pak už nic. Zůstal skryt pod příkrovem tmy v obilí do příchodu světla. Když ráno obcházeli spálené bojiště, Manu již nenašel. Plachetnice byla tak rozbitá, že ji bylo nemožné opravit. Nezbývalo, než vyrazit do Mostadaru pěšky. Pak uviděl na zemi její hůl. Vzal ji do ruky. Příjemně sálala. Předtím nesálala. Pak si uvědomil, že ji nikdy neměl v ruce.
„Ztrácíme se sami sobě navzájem.“ Řekl Edraco. Projel rukou v obilí.
Neztratil jsi zatím nikoho. Slyšel uvnitř. Pojď, musíš dál.
Došel do jedné vesnice, kde ukradnul koně. Vlastně ten kůň se k němu sám přidal. Edraco věděl, že je to její práce. Když jel na koni, cestovalo se lépe. Meč u boku, její hůl v rukou. Už žádné zdržování. Před ním se objevil Mostadar ve své obří kráse. Snad největší město na kontinentě. Pokud v Groenstentu byl ruch, pak tady bylo něco většího. V tomhle městě byl život.
„Město Modrého.“
Ano. Potvrdila mu jakoby v duchu. Občas mu tak říkají. Prý je jeho chrám stále někde tam pod vodou.

Jednu noc vynechali. Jeli ve tmě. Prérijní maják Lastedasu svítil na míle daleko. Však byl vidět již noc před tím. Vojáci byli neklidní. Už nechtěli spát na písku a popelu. Sama už jim chtěla dát jejich domovy. Měli na to právo. Vždyť jsou nejlepší. Když jim to řekla, všichni souhlasili s tím, že pojedou nepřetržitě dva dny. To se jí však nelíbilo. Nemůžou tušit, co je na prériích čeká.
Udělala tedy kompromis. Jednu noc ještě spali venku a za úsvitu vyrazili. Jeli celý den a když spatřili Lastedasský maják, jak jeho světlo zapaluje obzor, ještě zrychlili. Nakonec jim do zad vyvstal úsvit a světlo zhaslo. To však nevadilo, protože před nimi se vypínaly hradby. Hradby druhé nejmohutnější pevnosti na kontinentu.
Markus Genichus se ujal jejího koně. „Paní, město jsme dobyli a obyvatelstvo je klidné. Dokonce většina souhlasí s dosazeným správcem.“
Kývnula. To byl její úkol. Je splněn. Nastal čas se připravit na další část jejího životního poslání. „Toto je Glad. Znáš jej?“
Genichus se podíval na vojáka. „Znám. Byl jeden z hrdinů naší armády, než se odvážil zakročit proti Vaší osobě.“
„Už nezakročí. Dej mu zbraň a brnění. To nejlepší, jaké mu padne. Zítra odjedeme cvičit do pouště a musí být připraven. Ať se o něj postarají. Je důležitou součástí mého plánu.“
„Ano paní.“ Markus se uklonil a vzal koně i od Glada. „Následujte mě.“
Voják za ním poslušně vykročil. Elevea se za nimi chvíli dívala a potom se nechala posluhou zavést do svého ubytování. Přešla jeho nervozitu. „Dones mi jídlo. Nebudu jíst se štábem.“
„Ano paní.“ Uklonil se a zmizel za dveřmi.
Postavila se k oknu a vyhlédla ven. Město se probouzelo. Pár lidí už spěchalo neznámo kam a dokonce některé krámky byly otevřené.
Co vlastně chce dělat?
Ona? On?
Pohlédla k černé věži, která byla odsud vidět nejen jejím zrakem. Ležela mezi ní a jí nějaká hranice? Přepážka, která je stvořena něčím neznámým? Kolik si toho vzali kromě svobody?
„Který drak je mi přisouzen?“
Udusila ta slova pozdě. Kdokoli byl za dveřmi, mohl slyšet co řekla. Příliš temperamentu v jedné osobě. Oni jí neublíží, děsí se jí. Ale Oni...
Znova pohlédla k černé věži. Zaostřila svůj zrak tam, kde měla být komnata nejvyššího kněze. Možná ho spatřila. Možná se jen tetelil vzduch. Možná obojí. Je jediný způsob, jak se pokusit přežít do dalšího dne.
Spánek.
Probudila se ve stejně strnulé poloze, v jaké usnula. Pochopila, že ji skutečně sledoval. Kolik času získal?
Den se skláněl ke svému konci. Věž se halila do oparu, zatímco slunce se nořilo do červánků. Bude studená noc. Je to ten samý den? Nebo jiný? Vyběhla ven ze své komnaty a seběhla dolů na nádvoří. Spatřila Genichuse, jak se na ni dívá z okna. Je to zášť? Nebo dostal instrukce?
Byly to dva dny?
Glad tam už stál. A držel koně.
„Myslel jsem, že budete chtít odjet dřív...“
Den.
Kývnula a nasednula na svého bitevního koně. Nečekala až se Glad vyhoupne a vyrazila. On nevyrazil takovým tryskem. Když projížděl kolem brány, všimnul si, jak se stráže malují po tvářích červenou barvou. Jakoby se chtěli poznamenat. Přejel si patrně přes tvář. Žádný strup. Jen červená kůže, kterou viděl včera v zrcadlu. Pobídl koně a vyrazil za svým životem.
Když přijížděli, přijížděli z noci. Vrací se zpátky do noci. Stávají se z nich noční tvorové. Kterému draku patří noc?


 Přidat komentář 




› Online 5


O nokturnu

Nokturno je místem pro všechny milovníky fantasie, dobrého počtení a rozumné rozpravy.

©1999-2022 Skaven

Shrnutí

komentářů: 14762
článků: 557
obrázků: 3652
dílek: 6391
autorů: 862