ikona.png, 0 kB Nokturno.net / tvorba / dílko

  

+ přidej: dílko | obrázek» přihlásit | zaregistruj se

Barvy. Část XIV

12.04.05 | Dr.Str., @, další tvorba | 1309 x | vypínač

Kroniky Mordienu – o stvoření prvních ras
Nebylo ničeho než draků a jejich kouzel. Jen svět a záře a obloha a voda. Draci byli tenkrát jediní, co dovedli myslet. Tehdy ale zelený drak našel bytost, která měla potenciál. Dotknul se jí a naučil ji mluvit. Tehdy s ním začala hovořit. Hovořila moudře a dlouho. Nechápala boj, ale věděla, že pokud chce přežít, musí bojovat.
I řekla první nedračí myslící bytost.
„Jsem jediné, co myslí? Jsem jediné, co uvažuje a uvědomuje si sebe sama?“
A drak odpověděl hřmotným hlasem, že ano. A když bytost umírala vběhnuv do davu bojujících stvůr jenom proto, aby draka ochránila, uvědomil si drak, že mu musí být vděčný. Musí být vděčný něčemu, co sám stvořil. Rozhodl se, že vezme zbytky jeho těla a stvoří jemu podobné.
Po stvoření těch bytostí si však uvědomil, že každá je jiná. Nebylo mezi nimi stejných. Jen někteří si byli podobní. Ti šli spolu a ostatních se zdrželi. Zelený jim tehdy řekl.
„Umíte mluvit a myslet. Není jiných bytostí, které by to uměly. Važte si toho a držte spolu. Dokud budete stát při sobě a já při vás, nikdo vás neporazí.“

Daser stál na vrcholku hory, která byla poslední na cestě na jih, kterou museli překonat. Dul západní vítr, který jej tak tlačil, že se musel zapřít, aby nespadnul.
Na jihu se táhla snad ta největší pláň, jakou kdy viděl. Obří pastviny pokrývaly to celé od obzoru k obzoru a jen malý proužek na horizontu dával najevo, že tam kdesi je moře. Na úpatí hor se pásla obří stáda, která živila polovinu kontinentu. Jako skvrny se pomalu přesunovala a měnila tvar.
Tam blízko obzoru byla vegetace o něco víc tmavá, než tráva, která pokrývala pastviny. Byla to zemědělská půda. Tam byla země rolníků, co zásobovali kontinent obilím a sušenou zeleninou.
Mana k němu pomalu přistoupila a položila mu ruku na rameno.
„Vidíš něco?“
„Ne nevidím.“ Odpověděl. „Budeme muset sehnat koně. Tohle je jinak nepřekonatelné.“ Ukázal rukou směrem k obzoru. „Tam, jak je ten temný proužek na obzoru, to je přístavní město. K tomu půjdeme. Ten temný pruh, co je mezi světlou travou a tmavšími poli je spálená země obou knížectví. Budeme si muset dát pozor, i když už tam bude nejspíš pořádek.“
Kolem prošel Edraco a pomalu začal sestupovat po svahu dolů. Daser a Mana za chvíli následovali jeho příkladu.
Na úpatí hory se krčila vesnice spletená z proutí. Když uviděli vyzbrojené příchozí, všichni se schovali a nikdo se neodvážil ven. Daser vešel do jednoho stanu a vytáhnul odtamtud nějakého špinavého mužíka.
„Byli tady nějací vojáci?“
„Pane, ano pane.“ Zalykal se mužík. „Včera tudy prošla mocná armáda severních sil a pobrala co mohla.“
„Díky občane.“ Řekl Daser a měl se na odchodu.
„Pane, prosím, nemáme co jíst. Vojska nám vše sebrala a pokud neseženeme nějaké jídlo, zemřeme hlady.“
Daser sáhnul do kapsy a hodil na zem pár set belhárů. „Hlavně si je šetřte.“ Vyrazil zpět ke svým přátelům.
Skupina vyrazila na jih a pomalu šla vysokou travou. Edraco začal být nejistý.
„Temná vojska jsou už před námi.“ Poznamenal.
„A my budem muset projít skrz bitevní vřavu.“ Odpověděl Daser. „A určitě narazíme na průzkumné oddíly a ty se budou ptát, co tam chceme a kdo jsme. A pokud nás nepustí dál, tak je budeme muset zabít.“
„Zabít.“ Řekla tiše Mana. „Já nerada zabíjím. Je to jako brát něco, co ti nepatří, co vytvořil někdo jiný za účelem...“
„Zabít tebe.“ Přerušil ji ochránce. „Aspoň tak se na to dívám. A nečekej, že nám ode dneška někdo bude pomáhat. Ten hostinský byl tvůj poslední trumf, že? Dál už nemáš žádné spojence a zvědy. A i kdyby, budou odhaleni, či náhodou zabiti. Armáda, ve které jsou tisíce mágů, je musí najít a objevit jejich spojenectví se zelenou barvou.“
„Tak je.“ Povzdechla si Mana.
Edraco se zasmál. „Ale tam, kde je život, má přece zelený vždy nějaké spojence.“
„Přesně tak.“ Potvrdil mu Daser a zastavil se. „Tam, kde je život.“
Všichni vyšli z vysoké trávy. Od modrého obzoru k modrému obzoru, kde se dotýkal blankyt země, se táhnulo černé spáleniště. Temné jak uhel, smutné jak žal. Ani vánek nezvednul tu trochu popela, který zbyl z kvetoucího kraje. Sýpka kontinentu byla zničena. Kdysi obrovská pole byla zasažena válkou těsně před sklizní. A místo aby přišly hodokvasy, přišel nepřítel a všechno zničil.
„Co teď?“ Zazoufala si Mana.
„Budeme dělat to, co jsme dělali doteď.“ Odpověděl ochránce. „Půjdeme dál.“

Temný pán seděl na pentagramu a přemýšlel. Vojska jsou vypravena a trest za porušení míru může začít. Už bylo na čase. Vojsko bylo nervózní. Teď však má nového generála a sám viděl, jak stouplo odhodlání, když jim ho ukázal. Muži jsou si jisti, že jejich paní je dovede k vítězství. Pozvedl džbán s krví pany a napil se. Objevila se před ním vize. Jeho bůh jej volal a něco mu oznamoval.
„Stvořil jsi bytost, která tu dlouho nebyla, ale nesvázal jsi ji k sobě nekonečnou věrností. To byla chyba. Zlo se může otočil samo proti sobě, když není kontrolované. A ty té ženě svěříš jádro své armády. Nedosadil jsem tě přece na trůn, aby jsi dělal takové chyby. Nastane chaos. A ty v něm zahyneš.“
„Pane.“ Zavyl temný kněz. „Jaký chaos? Vždyť vládneme pevnou rukou. Nic nemůže zhatit sílu temnot a nekonečnosti dobra míru, jež poskytuje.“
„Jsem šílený, nebo nechápeš? Přestaň řešit takové bezvýznamné problémy, jako je hlad na pláních. Zcela jsi ztratil přehled o nejdůležitější věci, o kterou jde. Meč!“
„Meč.“ Opakoval kněz.
„Ano, meč. Jestli jej zničí, skončí existence onoho sjednocení, která z něj prýští. Blázne! Nastane zmatek. Ke slovu přijde zase starý věk. Starší než ty. Starší než já. A potom nastane chaos možnosti výběru. Ani nevíš, co se stane, když lidé budou mít možnost výběru. To bude konec!“
„Pane!“ Zaječel ve své vizi kněz. „Okamžitě sjednám nápravu.“ A začal v pentagramu odříkávat dávná slova pro spojení na dálku. Bylo třeba zastavit Dasera. Bylo třeba získat meč. Bylo třeba obrátit na sever celou armádu a pročesat pláně mezi ní a horami.

Pršelo. Nekonečné lijáky padaly z oblohy a mísily se s popelem a rasputicí, co na pláních vznikala. Černé bahno dalo vzniknout bažině, kde se nohy bořily až po kolena a postup se tím natolik zpomalil, že neušli ani deset mil za den. Časem se vytvořily široké, ale mělké veletoky, které odváděly vodu pryč na jih do moře. Na jejich dně byly nekonečné vrstvy bahna a jejich voda byla temná, popelem nasycená. V jejich středu, tam kde byla dostatečná hloubka, pak plavaly nafouklé a sežehlé mrtvoly skotu a dokonce i lidí a svým zápachem otravovaly vzduch. Zkáza války se šířila jakýmkoli způsobem a nešetřila nikoho.
Nejhorší na tom bylo, že nepotkali ani živáčka. Dokonce ani nepřítele. Nikoho, kdo by jim ukázal, že smrt ještě zcela neovládnula tento kraj, že stojí za to jít dál. Pak se ale na obzoru objevila vesnice, jako zázrakem uchráněná od té zkázy kolem. Když ale do ní vešli, byla prázdná. Nikdo nebyl ani v ulicích, ani v domech. Po dlouhém hledání našli dítě. Malé dítě, které se schovávalo mezi dvěma domy v odpadcích a smetí, za desetiletí tu navršeném. Vytáhli jej ven, umyli jej a dali mu najíst z toho mála, co u sebe měli.
Od dítěte se dozvěděli, že před týdnem tudy prošla armáda. Obří, doteď neviděná. A v jejím čele bohyně, paní tygrů, ve zbroji z něčeho, co nešlo prorazit. Ona sama vešla do vesnice a vyzvala muže, aby se k ní přidali ve jménu Sjednotitele, nebo zemřeli v souboji s ní ve jménu temného boha. A ačkoli proti ní vyvstali všichni muži najednou, ona je všecky porazila během chvilky a nechala je spálit na hranici. Společně s jejich ženami a dětmi, ještě živými.
„Nová stvůra.“ Zachvěl se Daser.
„A bezcitnější než onen minulý tvor.“ Řekla tiše Mana. „Ten měl aspoň rád lidi. Tahle se nerozpakuje vlastnoručně zabít toho, kdo jí nechce sloužit.“
„Když ten temný kněz tvoří nové rasy, měl by přemýšlet nad tím, co tvoří. Takhle se mu zprotiví celý kontinent. Jestli doteď byly jediné důvody pro jeho svrhnutí zabíjení panen a svázanost všech, teď už to bude i teror a ten se neodpouští.“ Zašeptal temně Edraco. „Možná bychom měli zajít do města ve středu plání a poptat se na tu ženu. Tam vždycky věděli víc, než v okolních vesnicích.“
Všichni pokývali hlavami. Možná byl čas na boj. Čas skončit ty hrůzy. Ale na druhou stranu, jakou měli naději, že se jim to povede? Každopádně museli vědět, o co tu jde. Proč jsou pláně spálené a kdo je ta žena, co bez smilování ničí vesnice a pálí lidi za živa.


 Přidat komentář 




› Online 8


O nokturnu

Nokturno je místem pro všechny milovníky fantasie, dobrého počtení a rozumné rozpravy.

©1999-2022 Skaven

Shrnutí

komentářů: 14762
článků: 557
obrázků: 3652
dílek: 6391
autorů: 862