ikona.png, 0 kB Nokturno.net / tvorba / dílko

  

+ přidej: dílko | obrázek» přihlásit | zaregistruj se

Barvy. Část XVII

18.04.05 | Dr.Str., @, další tvorba | 1542 x | vypínač

Poslední bitva
Strach zabíjí i ty, kdo se mu staví. Tak psáno bylo ve svitcích Kaboje. Člověk, který mu čelí, přiznává, že jej pociťuje. Strachu se nesmí čelit ani propadnout. Strach se musí přijmout, využít ve svůj prospěch a potom odhodit jako zbytečnou věc. Jako břímě, jehož ztráta bojovníka osvobodí.
Když tehdy dvě armády stály proti sobě, když Sjednotitel se svým obrovským vojskem čekal na náhorní plošině míru, jak ji potom sám pojmenoval, na svůj čas, ovládnul strach obě vojska. Vždyť sjednocená armáda kontinentu byla sice malá, ale tvořená tím nejlepším, co říše dokázaly nalézt ve svých zdrojích. Elitní jednotky uchovávané jako tajné zbraně pro okamžik, jako je tento. Palácové stráže, úderné jízdní jednotky, těžká pěchota, muži cvičení v tajných uměních rychlého meče, kteří nepotřebovali brnění, protože meč je to nejlepší brnění. Na druhé straně údolí s desetinásobnou převahou vojska pána nynějšího. S perfektně připravenými čerstvými jednotkami a zdánlivou sebejistotou.
Strach byl ale na obou stranách. Lež by byla, kdyby toto nebylo tvrzeno. Ač do počtu rozdílná, v bojeschopnosti byla stejná. V jeden moment se rozběhla proti sobě a čelní řady se srazily v obětí smrti. Z počátku vedla armáda spojenců. Pak ale s pokračujícím zmatkem na bojišti se během následujících dní jako zázrakem štěstí přiklonilo na stranu Sjednotitelovu a jeho geniální tahy ničily jednu nepřátelskou jednotku za druhou. Panika na nepřátelské straně časem snad způsobila i tak špatné tahy na složité šachovnici bojiště, že byly zbytečně obětovány i ty důležité jednotky, které ještě mohly zvrátit osud bitvy.
Výsledek byl tak jasný, jak slunce nad našimi hlavami. Jediný pán světa, co si jej po právu vydobyl bude Sjednotitel a touto bitvou dal jasně najevo své právo vládnout nad ním. Nechť je požehnáno vládě jeho a vládcům po něm z něho na věky věkův a míru jeho do časů bílé. Ať žehnání to nás nikdy neopustí a lidé nikdy se nezvrátí v to, co se dělo doteď. Neb on sjednotil kontinent a síla jeho jména sjednotila i ty, které historie sama spojit nedokázala, aby vytáhli proti němu. Neb vládne na věky věků nezapomenut nikdy nikým.

Přítomnost
Po cestě smývané deštěm, na které málokdy byly vidět stopy a na které se teď jako smůla z poraněných stromů lepil popel černý jak země, ze které vzešly rostliny, co živily oheň tu kdysi řádící, šel krokem kůň. Jeho kopyta zčeřila louži, jednu z mnoha, a pokračoval dál. Na svém hřbetě nesl mohutnou, šest loket vysokou postavu v kápi černé jako tato země, z pod které hleděly vpřed oči tak zvířecí, že by si člověk spletl s lidskýma očima spíš oči koně na kterém jela, než její.
A za ní šly zástupy.
Zástupy.
Muži ve zbrojích nových i v boji ošlehaných. S meči ostrými i nevyhlazenými a zuby letitými jak jejich vrásky strachu a paniky z prvních bojů. Se štíty starými i staletí, které kdysi nesly symboly draků za něž jejich nositelé kdysi bojovali, teď přebroušené s nově vyrytými pentagramy. S kopími, z nichž se nikdy nikdo neobtěžoval smýt koňskou a lidskou krev, která na nich ulpěla při bojích o každý loket bitevního pole.
Už před mnoha dny minuli černou věž, jež teď tyčila se v dáli jak přízrak obklopený mlhou a skryta za absurdnem mil. A před nimi nekonečno zakončené nekonečnem moře. Černá země zničená přízrakem nesmyslné války, která se nikdy neměla přihodit. Tam někde na severu byly vidět vrcholky centrálních hor. Sněhem pokryté vrcholky mizející ve věčných oblacích. Tam někde se snoubilo nebe se zemí. Tam někde bylo místo, kde kdysi byly poraženy sjednocené armády kontinentu Sjednotitelem. A na jihozápadě, po jejich levici, se za nekonečnou černí táhl pruh zeleně a objímal to zlo, které tu kdysi bylo vykonáno.
Jenže je zajímal jen směr k městu Lastedas, tomu městu zatíženému panikou přítomnosti a nadějí minulosti. V něm mělo dojít k přerozdělení jednotek a spojení s armádou severu, aby bylo vytvořené jednotné velení. Pak možná dojde ke zničení geril, které se potýkaly mezi sebou a deptaly civilní obyvatelstvo.
Objevila se před nimi vesnice. Nevelká osada onou černí jakoby nedotčená. To bylo důkazem jediné skutečnosti. Vevnitř se ukrývaly jednotky jedné ze dvou válčících stran a místní osadníci je podporovali. Možná jen potem své práce, možná i krví. Byl čas zjednat nápravu. Elevea zvedla ruku a během minuty se zastavila celá nudle přesunujícího se patnáctitisícového vojska.
Zatímco obyčejní vojáci si mnuli puchýře na svých nohách, ona a sto vojáků elitní gardy se vypravilo vpřed. Dvěstě loket před vesnicí se kordon smrti rozpojil a vojáci na koních celou vesnici obklíčili. Teď už se nikomu nepodaří uniknout. Sama vjela do vesnice.
Zastavila koně vprostřed hlavní ulice. Vlastně nemohlo jít ani o ulici, protože celou vesnici tvořilo několik domů, mezi nimiž se rozkládala malá soukromá smetiště. Smrad vyplňoval vzduch a pro neuvyklého člověka to byl mučivý nápor na plíce. Elevea se otřásla.
„Je tu někdo?“ Zařvala do vzduchu a její slova v tichu visela jak meditující mnich. „Vylezte ven! Víme, že jste tu.“
Z chatrčí začali lézt ven bojovníci geril s tasenými meči a jasně se připravovali k boji. Šlo o vojáky této země. Nikdy se nevzdávají a radši s sebou vezmou nepřítele do hrobu, než aby mu dali možnost chlubit se jejich zajetím. Ti muži tam venku na silnici se teď budou dívat na smrt jejich bratří a ona byla zvědavá, jak projde tento test loajality.
Sesedla z koně a propadla se po kotníky do rasputice. „Ten, kdo se skloní a poklekne do bahna bude ušetřen, po trestu mu pak bude dána možnost přidat se k našim silám, ať už z jakýchkoli pohnutek. Ostatní nebudou ušetřeni.“
Několik mužů odhodilo své meče a pokleklo. To však pobouřilo jejich spolubojovníky a na chvíli se strhla malá rvačka všech proti všem. Když bylo rozhodnuto, zůstalo asi dvacet mužů, kteří byli připraveni na smrt mečem. Elevea si strhnula nepromokavý plášť z ramenou a obnažila svoji zbroj. Prsty s drápy sevřely jílec jejího meče a vykročila vpřed. Tady už nestálo za to něco ukazovat. Byl čas na jatka.
Gerilisté se k ní rozběhli, ale v bahně se jen těžko mohli pohybovat. Zvlášť bez drápů, které měla ona. První na ni zaútočil k jejímu obdivu ze zadu. Musel to být dobrý běžec. Škoda. Jednou ranou mu přesekla meč i krk. Zároveň kopla do hrudi toho, co se k ní blížil zepředu a zaryla mu zabahněné drápy do srdce. Bylo o dva míň.
Vytrhla meč z rukou padající mrtvole a v šíleném šavlovém tanci rozsekala třetího muže, který měl dost odvahy se k ní jen přiblížit. Pak si meč přehodila, chytila jej za ostří a mrštila jím jako s párátkem skrz helmu dalšího útočníka.
Cítila, jak se jí oči podlívají krví. Možná to byla její krev. Instinktivně sekla volnou rukou do prostoru, kde protivníka spíš vycítila, než by ho tam viděla. Bublavý zvuk jí potvrdil správnost její důvěry v něco, čím kdysi nebyla. Otočila se a dokonala trápení zraněného.
Do jejího zběsilého tepu srdce se vplížilo vědomí. Byla ve středu mezi sbíhajícími se gerilisty. To mohl být její konec. Dvěma kroky se rozběhla a přeskočila přes hlavy útočníků. Dopadla poblíž boudy ze dřeva. Zatímco jí obíhala, aby získala krytí aspoň z jednoho směru, slyšela jak se vojáci v setrvačnosti srazili tam, kde ona před okamžikem stála. Prudce narazila do boudy a ta spadla. Praskot kostí předcházel řevu ze vzteku a bolesti. Usmála se.
Zbylo šest mužů.
Ti si už nebyli tak jistí. Když viděli nadlidské schopnosti jejich protivníka, pohybovali se už opatrněji a bez zvířecí zuřivosti, na kterou byli tak zvyklí z obyčejných potyček mezi malými útočnými skupinami. Dva se obrátili na útěk a zmizeli vzadu za chatrčemi. Možná se jim podaří s pomocí náhody a spolupráce zabít jednoho gardistu, ale to jí mohlo být jedno. Před ní stáli čtyři muži v nejistém přešlapování.
Bylo jim jasné, že zemřou. Vzepřeli se daru odpuštění a zabili ty, co se poddali. Jejich osud byl zpečetěn. Tygří žena zasunula meč do pochvy a dala před sebe ruce v útočném gestu. Useknuté drápy jí už dávno dorostly. Elfové mají úžasné regenerační schopnosti. Když se vojáci k ničemu neměli, zavrtěla hlavou z nepochopení a vykročila k nim. Další dva se otočili a začali utíkat pryč.
Zbylí dva zařvali a rozběhli se k ní. Neskutečně rychle uhnula ráně, která ji měla ohrozit a strhla vaz muži na jílcové straně meče. Ten druhý padnul s rozdrceným ohryzkem k zemi dřív, než vůbec dokončil rozmáchnutí.
Ačkoli ta malá bitva již skončila, burcoval ji stále adrenalin a sladkoželezitý pach krve, který se tu smíchal se zatuchlinou spáleniště. Zvedla plášť, vzala koně za uzdu a pomalu šla ven z toho ponurého místa. Jako ozvěna bitvy se rozlehly výkřiky těch, co se pokusili prchnout přes její bojovníky rozmístěné kolem vesnice. Z této vesnice nesmí ven nic, než neurčité pověsti a mýty. Lidé se mýtů bojí.
Došla ke svým mužům. „Vybijte všechny a nechejte tu jedno dítě.“


 Přidat komentář 




› Online 7


O nokturnu

Nokturno je místem pro všechny milovníky fantasie, dobrého počtení a rozumné rozpravy.

©1999-2022 Skaven

Shrnutí

komentářů: 14762
článků: 557
obrázků: 3652
dílek: 6391
autorů: 862