ikona.png, 0 kB Nokturno.net / tvorba / dílko

  

+ přidej: dílko | obrázek» přihlásit | zaregistruj se

Elevea X.

18.10.05 | Dr.Str., @, další tvorba | 1311 x | vypínač

Večer se snesl nad kraj a začaly vycházet první hvězdy. Elevea svírala Tritovu ruku a vedla jej vzhůru do kopce nad vesnicí. Vyhledala vyhřátý balvan, který byl dost velký pro oba a usadila se na něj. Tritos chvíli váhal, ale potom se posadil taky.
Táhlo z něj pivo, ale jí to nevadilo. Vzala jej rukou kolem pasu a dívala se do údolí, kde v okně jejich domu pableskovaly runy. Položila svou hlavu na jeho rameno a vnímala jeho teplou vodu. Vychutnávala ten okamžik. Věděla, že bude přerušen.
„Řekni mi, cos mu vlastně dala.“ Nebyla to prosba o vysvětlení. Byl to rozkaz.
Elevee bylo jasné, že déle tajit takovou věc nemá smysl. Aspoň ne před ním. „Pamatuješ, jak jsme spolu bojovali proti...“
„Ničitelům.“ Objal ji rukou a zavřel oči. Alkohol s ním lehce zahoupal.
Ale ona to vyrovnala. „Ano. Tehdy na mě jeden z nich snesl kletbu. Tak strašnou, že jsem se ji bála ze sebe sejmout, abych nad ní neztratila kontrolu. S něčím jsem však nepočítala.“
„Hm?“
„Že to byl její záměr. Nebyla komplikovaná svým bytím, ale domyšlením. Její tvůrce přesně věděl, kdo a co s ní udělá a neudělá. Chápu to až dnes.“
„A Daser?“ Zeptal se s třasem v hlase.
„Daser je právě to, co ten mág chtěl. Obávám se, že přišel v přesný čas, pro který byl určen.“
Tritos se tentokrát otřásl celý. „Budeme jej muset zabít?“
„Nesmíme.“ Odpověděla. „Když jej zabijeme, uvolníme síly, které mají přijít na tento svět za mnoho let. A syrové, neuzrálé mohou napáchat větší škody. Musíme se na jejich příchod připravit.“
„Benedikt ví, co dělá...“
„Ano. Udělá to, co já považuji za nejlepší.“ Souhlasila. „Ale bojím se spíš toho, jestli toto není také součástí nějakého plánu. Něčeho, co s námi počítalo.“
„Kdo může mít moc předvídat budoucnost?“ Zeptal se.
„Ne.“ Zavrtěla hlavou. „To není správná otázka.“
„A jaká tedy?“ Zeptal se Tritos.
„Kdo má moc budoucnost tvořit?“
Chvíli hleděli vpřed a čekali, až zmizí poslední paprsky slunce. Obzor pohltila temnota a na východě se vznesl měsíc.
„Je čas jít.“ Řekla.
Oba se zvedli a pomalu, aby neklopýtali, sestupovali do tmou zalitého údolíčka. Prošli mezi domy a zamířili domů. Když vešli, Belfast je už očekával. Elevea beze slova vztáhla ruce nad dítě a chvíli meditovala.
„Neuvěřitelné.“ Řekla překvapeně. „Nevyzařuje z něj zhola nic.“ Zamračila se. „Ani život.“
Dítě však klidně oddychovalo.
„Je neviditelný pro nadsmyslové vnímání. Jak jsi to udělal?“
Belfast zavrtěl hlavou. „Nijak. Udělal jsem jen to, co jsem slíbil, že udělám.“
Elevea kývnula hlavou. „Běž Belfaste. Zítra ti dám vědět, jestli tě budu potřebovat.“
Mág kývnul a zmizel ve dveřích. Ona vzala jeho ruce do svých.
„Věř mi. Je jen málo toho, co vím. Dlouho jsem nevyužila svůj živel a věci, které se dozvídám jinak, už prostě nestačí. Kdybych udělala jakoukoli chybu, mohlo by nás to oba ohrozit.“ Podívala se na dítě. „Všechny tři. Půjdeme spát. Zítra se nám uleví a rozmyslíme se, co dál.“
Noc nerušena sklouzla do své hloubky a udusila zpět nočních ptáků. Začal čas jejich lovu.

Aleidané stála na skalním útesu a hleděla dolů do šera noci. Jako šedivá tkanička se tam klikatila cesta trhlinami v hoře. Po ní šel samotný pocestný. Zamyšleně a nevšímavě ke svému okolí. Dnes toho určitě zažil dost. Působil také vyčerpaně. Buď ušel mnoho mil, nebo úporně pracoval. Ji to však nezajímalo. Tam dole, na konci té cesty, tam někde je vesnice, kterou hledala.
A v ní žije její sestra.
Pomalu sestoupila až k cestě a plavně se přehoupávala z boku na bok, aby v lehkém tanci urazila co největší vzdálenost. Zastavila se až u prvních domů. Jak zněly instrukce? Nic nesmí přežít. Přinést dítě. Nemá smysl čekat s tím na potom. Čím dřív to bude mít za sebou, tím lépe.
Vztáhla ruku a jedinou runou smetla chatrč, co stála nejblíže. Vše se odehrálo v tichosti a hluk nadělaly až trámy při dopadu o stovky metrů dál. Dřevo zapraskalo a vzňalo se. Další chatrč rozdrtila na prach. Když temná runa pohasla, vykročila do středu vesnice.
První, co ji překvapilo, byl Tritos. Neviděla jej dobrých dvacet let, ale vypadal pořád stejně dobře. A hlavně silně. Zaváhala a stálo ji to málem život. Pohyboval se na svůj věk velice rychle a málem ji rozdrtil svým dobře udržovaným mečem. Smetla jej však a vysála z něj život. Oči jí zasvítily jeho bojovností.
„Kdepak je sestřička?“
Smetla další chatrč a rozbila vše živé uvnitř. Runou pak rozprášila trosky po okolí.
„Tady.“ Ozvalo se.
Aleidané se otočila za směrem zvolání. Nebyla překvapená. Hmátla za své rameno a vytasila meč. „Mám tě popravit.“ Řekla. „Nechci to udělat, ale musím.“
„Jsi spoutaná.“ Řekla Elevea. „Co jsi celou tu dobu dělala?“
„Učila se.“ Odpověděla její sestra. „A nejsem spoutaná. Jsem jen otevřená novým věcem.“ Udělala výpad, kterému však Elevea lehce uhnula.
„Nejseš dobrý šermíř.“
„Nikdy jsem ani neměla být.“ Zavrtěla hlavou Aleidané. Vzduchem se mihnula runa a čas se rozmazal. Než však stačila Eleveu napadnout, objevil se jí v ruce meč z modré ocele. Přes nesmírnou rychlost a znásobení kletbou se jí nepodařilo prorazit a narazila na meč. Odskočila zase zpět z dosahu vodní zbraně. Ta minula její ohryzek jen velmi těsně.
„Nechci zemřít.“ Řekla Elevea. „Stále můžeš odejít.“
„Ty to nechápeš.“ Bránila se Aleidané. „Není jiné budoucnosti. Kdybys zůstala u otce, nikdy by se tohle všechno nestalo. To ty sis tohle vybrala.“ Trpce se zasmála a vrhnula proti ní ohnivou runu. Ta se roztříštila o vodní stěnu. Mohutný oblak páry prosytil vzduch kolem.
Aleidané zkusila něco, co strašně dlouho nedělala. Vytvarovala runu Eleveiny duše a pokusila se z ní vytrhnout vodu. Byla však jediným gestem odhozena nazpět.
„Tohle už nikdy nedělej!“ Zařvala Elevea a rozběhla se se vztekem na ni. V druhé ruce se jí zablýsklo dvojče její zbraně a obě modrá ostří se mihla skrz páru.
Aleidané ji zastavila těsně před sebou. Oběma rukama držela meč, který byl v sevření dvou čepelí. Nemohla vytvořit žádnou runu. Dívala se své sestře do očí a horlivě přemýšlela, jak zvrátit svoji porážku. Ten vztek, co viděla v jejích očích, ji děsil. Stačí malá chyba a spadnou z ní jakékoli zábrany. Uvědomila si rozdíl mezi nimi. Ona sama vycepována k umění soustředění byla stále chladná, i když jí hrozilo velké nebezpečí.
A Elevea propadla vzteku.
Aleidané zamumlala jednoduché zaklínadlo, u kterého stačilo si runu jen představit. Ta se samovolně vykreslila do vzduchu. Její meč se rozpůlil na dva. Zatímco držely nápor Eleveina vzteku, ona ve složité runě oba meče zaklela a ty se staly prodlouženýma rukama její mysli. Tlačila svou sestru zpět a dalšími runami ji nutila ustupovat.
Elevea se nakonec dala na útěk. Poznala, že prohrála bitvu a chtěla zmizet dřív, než bude čas odplaty. K tomu však nikdy nemělo dojít.
Aleidané ji sprostě přetnula v pase.
Došla ke zbytkům jejího těla. Převrátila horní polovinu, aby viděla do obličeje.
„Daser...“ Zašeptala Elevea.
Její sestra k ní poklekla a dala svá ústa k jejím uším. „Nechtěla jsi zemřít.“ Usmála se. „Zničím tě tím nejhorším způsobem. Náš otec se bál, že bude zapomenut. Možná, že někoho nalezl, komu mohl předat svá varování. Ty však budeš zapomenuta zcela, protože nebudeš ani existovat. V budoucnu, teď, ani kdysi. To je můj trest za to, že jsi opustila Lodertana. Nebudeš existovat.“ Usmála se. „Beru na sebe tvé jméno.“
Zvedla se ze země a dívala se, jak se její sestra mění ve vodu a vsakuje do země. „Tvé činy jsou moje. Teď jsem Elevea já.“
Vykročila k poslednímu domu a vešla dovnitř. Tam leželo dítě zabalené do plen. Vztáhla nad ně ruce, aby o něm zjistila více. Nešlo to. Jako by se dívala do prázdné díry v zemi. Hůř. Skrz nicotu.
„Dobré jméno. Daser je skutečně dobré jméno.“
Vzala je do náručí a zmizela v temnotě noci.

Nastézská učební kronika
Nevíme s jistotou, co je čas. Co však víme jistě, je to, že čas je.

Elevea sesedla z koně a předala jej posluhovi. Ten zpěněné zvíře uklidnil a odvedl je do stájí. Ona sama vyrazila do schodů a nechala nádvoří za sebou. Myslí jí projela vzpomínka na to, jak tudy šla naposledy. Bylo to před sedmi nebo osmi lety? Víc? Míň?
To bylo jedno. Důležitá věc byla ta, že to bylo opravdu dlouho. Tak dlouho zůstala v severní armádě a učila se tam různým věcem. Nejvíc ji však upoutala ta věc, kterou ji ukázali. Bylo mu snad třináct let. Bylo to dítě. Ale jaké dítě.
Nechali ji podívat škvírou ve zdi. Byl k ní zády. On se otočil, přestože ji nemohl vidět a usmál se na ni. Nemohl ji vidět! Byla si tím bezprostředně jistá. Po té jí vysvětlili, že se dívala na nejnebezpečnějšího tvora, který chodí pod sluncem. Na bytost, která vidí. A vidí vše, přestože je sama neviditelná.
Byla to první myšlenka, která jí vytanula v mysli, když zdolávala ty schody. Mělo jít o poslední část jejího základního výcviku. Pak ji poslali na sever.
A teď ji zavolali zpět i s armádou. Co se proboha děje? Doslechla se něco o rebeliích na jihu, ale to přece nemůže být pravý důvod, proč burcovat a oslabovat celokontinentální vojska.
Zaklepala na dveře a vešla do nich. Za pracovním stolem seděl hlavní kněz.
„Pane kněží, maršál severských vojsk je připraven přijmout rozkazy ohledně přesunu do povstaleckých oblastí. Čeká na odpověď na nádvoří.“
„Kdo jste?“ Zeptal se mág.
Dívka se uklonila vojenským stylem.
„Elevea pane. V severských vojscích mám hodnost útočné kněžky třetí kategorie.“
Mág se podivil.
„Jakže? Odkdy mají severská vojska povoleno využívat magie? Přece vždy vynikali fyzickou odolností a vytrvalostí.“
„To ale mluvíte o lidských vojscích. Já jsem temný elf. Byla jsem převelena jako styčný důstojník, abych mohla po návratu naučit naše vojáky kontaktní strategii a zároveň mám v severských vojscích zavést úspěšnou strategii odstupného útoku.“
Mág se usmál.
„Vyřiďte maršálovi, aby se přesunul na jihozápadní stranu centrálních hor. Potom přijďte sem. Maršálovi řekněte, že jste byla převelena. Bude za vás poslána náhrada.“


 Přidat komentář 




› Online 5


O nokturnu

Nokturno je místem pro všechny milovníky fantasie, dobrého počtení a rozumné rozpravy.

©1999-2022 Skaven

Shrnutí

komentářů: 14762
článků: 557
obrázků: 3652
dílek: 6391
autorů: 862