ikona.png, 0 kB Nokturno.net / tvorba / dílko

  

+ přidej: dílko | obrázek» přihlásit | zaregistruj se

Barvy. Část XXIV

27.04.05 | Dr.Str., @, další tvorba | 1212 x | vypínač

Dívala se na měsíc, který vyšel nad obzor. Ranní měsíc, tak se mu kdysi říkávalo. Přinášel s sebou chlad a ničil úrodu. Kojoti na něj nejvíc vili, když je probudil z jejich neklidného spánku. Elevea rozšířila zorničky a spatřila jej, jako by se jej mohla dotknout. Obrovský, zalívající celé zorné pole.
Jeli dlouho. Zastavili až tehdy, kdy měsíc vyrazil celý. Ještě teď v něm byl obrys temné věže, ale pastevec oblohy spěchal vzhůru. Zalehli a poslouchali prérii. Ty zvuky dráždily k nepříčetnosti. Glad to v ní vycítil. Cítil teď mnohem víc věcí, než dřív. Líbil se mu její pach a necítil děs, kterému propadal dřív.
„Opustíš mě?“ Zašeptala. Snad proto, aby ji nikdo neslyšel.
„Ne.“ Bez rozhodování.
„I kdybych zradila toho, kdo mě stvořil?“
„Lastedas...“ Zašeptal.
„Ne.“ Zakroutila hlavou. „Temná věž. Měním pána.“
Glad si povzdechnul. Tušil, že se to jednou stane. Již tehdy, když s ní bojoval, věděl, že je příliš silná na to, aby se dala spoutat obyčejnými lidmi. Svými stvořiteli. „Kdo bude náš pán?“
Elevea se na něj podívala. Uvědomila si, že se musí stydět. Oddanost tohoto člověka ji zahanbovala. Zvednula čepel svého meče. „Kdysi prý byla bílá jako kost. Vybrala jsem si tuhle zbraň právě proto, že nesmí být použita. Jenže je to pořád ta samá?“
Podíval se na zbraň a ta mu do očí vstřelila modré odlesky měsíce a hvězd. „Modrá.“ Vydechl. „Proč?“
„Protože je to moje minulost.“
Glad přikývnul. „Nepomůže nám.“
„Můžeme se od něj mnoho naučit.“
„Kdysi jsi byla elf, že?“
Přikývla.
„Kde je modrému konec?“
„Nevím. Ale najdeme ho.“ Zavřela oči a znovu je otevřela. „Půjdeme na jih. Vyhledáme pomoc těch, kdo kdysi porazili temné hordy.“
„Nastane zase čas ničitelů.“
„Ano. A potom chaos. Až je porazíme. Budeme mít možnost výběru.“
Glad se odvrátil. „Nejsem nadšený. Nevím proč.“
„Nejspíš při tom oba zemřeme.“
„Ne.“ Hlesnul. „Ty zemřeš a to mi trhá srdce.“
Vzala do ruky pramínek spletené kůže, který se jí houpal na krku. „Já vím. Ale jinak to nejde. Zítra mě budeš učit tvému umění meče. Budu jej na jižním ostrově potřebovat.“

Markus Genichus přecházel po místnosti a přemýšlel. Svět se možná blíží ke svému konci a on nechtěl být ten, kdo tomu bude pomáhat. Změna stran je vždycky riskantní. Chce to dobře promyslet. Kde ale viděl Dasera?
Proto taky začal chodit po místnosti. Těžko říct. Daser byl zvláštní člověk. Skoro nemluvil a slepě plnil příkazy. Dělal svoji práci přesně a bez zbytečných otázek. Dokonce i muži mu začali důvěřovat. Neměl hodnost a i když si nezískal jejich přátelství, když Daser něco řekl, potom to platilo a bylo na to spolehnutí. Poslouchali jej přirozeně. Nikdy nelhal a nikdy se nenechal obelhat. Kdo to byl? A kde ho viděl?
Důvěra přináší smrt a jen svázaná smrt je dobrý sluha. Tak mu to říkali v černé věži, když skládal přísahu. Tehdy byl mladý a samozřejmě že pomýšlel na zradu. Mnohokrát. Ale nikdy... Pří přísaze! Jistě. Ukazovali mu jej, když přísahal. Muž, který je nebezpečnější, než si dokáže představit. Ochránce bez chráněnce. Osoba schopná obětovat život kohokoli jiného jen ne svůj a chráněncův. Tedy tento svůj.
Podíval se na ruce. Co v nich má? Je ta dýka otočená čepelí k němu a nebo ne? Zbraň tak zákeřná, že prorazí jakýkoli štít. Dýka s bleskem a hromem přehlušujícím řev nepřátel. Ukazovali mu jej škvírou. Jak studoval. Přejel během dvou minut knihu, která by mu trvala týdny. Pak ji celou zopakoval. Zpaměti. Ano. Byl to on.
Znalosti a cítění. Tak mu je popsali. Tehdy se na něj podíval. On jej snad viděl i skrz ty dveře, tu skulinu. Nebo jej tam vycítil. Člověk, kterého nic nepřekvapí. To byl Daser. A Genichus se roztřásl strachem. Co má dělat. Je to jako stát před popravčí četou a čekat, až vyletí šípy.
Je čas se obrátit na černou věž. Snad poradí.
Zabouchání na dveře.
„Dále.“
Dovnitř vešel Daser.
Genichuse zachvátila panika. To je on. Člověk netušených možností.
„Dal jste si mě zavolat pane.“
Vojevůdce kývnul. Snažil se nedat najevo paniku. Přesto Daser jeho strach vycítil. „Děje se něco?“
Myšlenky číst není možné... NENÍ! „Utekl mi zločinec Dasere. Těžko polapitelný. Velice těžko polapitelný. Mám veliký strach.“
Daser jej sledoval kamenným zrakem. Markus vycítil, že se něco děje.
„Tvým úkolem je chytit jej a zabít. Jseš toho schopný?“
Ochránce kývnul. Věděl, že je schopen zabít vše. A jestli to znamenalo, že tím splatí svůj dluh... „Jak se jmenuje?“
„Elevea.“ Pokračoval plukovník. „Odjela odtud před několika dny. Když ji potkáš, poznáš ji. Je jiná. Odlišná. A má doprovod. Velice schopný doprovod.“
„Kdy mám vyrazit?“
„Ihned.“
Daser kývnul a měl se k odchodu.
„Ochránce...“ Zašeptal Genichus.
Otočil se ve dveřích a upřel na něj svoje oči bez výrazu. „Splním úkol a vrátím se. Potom mě propustíš. Jinak zemřeš.“
Nemohl se pohnout. Stál tam ve svém postoji a sledoval bez mrknutí člověka, který změní rovnováhu sil. On věděl, koho jde zabít, protože muži o ní mluvili. Přesto do toho jde a chce za to svou cenu. Sebe. Konečně kývnul. Daser odešel a zavřel za sebou dveře tak tiše, že kdyby to neviděl...
Mnoho mužů si přálo být ochráncem, ale málo z nich je pro to předurčeno. Utřel si pot z čela a posadil se. Tak. Jeden z nich zcela určitě zemře a on získal čas. Vzal do ruky dopisní papír a inkoustem začal psát vzkaz.

Jalusská kniha moudrostí
Změní-li se vládce, pak lid se může radovat, i když má stejnou duši. Změní-li se ale jeho duše, jak má lid poznat, co se stalo, když má stejné tělo?

Jsi blízko... Daser se zastavil. Kdo to byl? Blízko čeho? Blízko mě. Blízko ní. Nesmíš ji zabít. Musíš ji ale ohromit. Proč? Protože nesmí zemřít dřív, než bude třeba. Půjčím ti své tělo. Neboj se. Ale až ve správný čas. Pak pochopíš, proč ti říkají Ochránce. Jenom nevěděli, koho chráníš.
Daser udělal tři kroky. Ale uvědomil si, že je neudělal. Otočil se a neviděl žádné stopy po nich. Jako by prošel úplně něčím jiným. Čas se roztrhnul. Prostor taky.
Čas nic neznamená. Prostor je jen hříčkou. Dva světy protínající se teď a nikdy více. Byl jsi políben. Víš to? Ochránci jsou tajemstvím. Takovým, že ani v nejstarších svitcích o nich není zmínka. Nikdo neví, k čemu sloužili. Jen oni sami a jejich opravdoví páni.
Co mám udělat?
Deset kroků.
Byl zase někde jinde. Teď k němu dorazil třesk a vytí větru. Z tváří mu vyprchala krev nahnaná tam šlehající bouří. Otevřel oči a spatři Eleveu. Zírala na něj. Ne se strachem. Prostě připravena k boji.
Daser se podíval na její meč. „Modrá.“
„Přišel jsi mě zabít?“ Zařvala. „Ale to se ti nepovede.“
Glad na něj zíral s něčím neznámým v očích. „Ty mě brzdíš.“
Daser se na něj podíval. Zorničky se mu stáhly do dvou svislých čárek. „Ano.“ Otočil se na Eleveu. „Tvůj boj je nesmyslný.“ Začal bělet. Kůži mu rvaly ostny v mléčné barvě. Ona však nedbala a rozběhla se k němu s řevem. Daser dosednul na všecky čtyři nohy. Pořád rostl. Pak zavřel oči a zvednul přední tlapu. Elevea se zastavila.
„Nepřišel jsem tě zabít.“ Jeho Hlas otřásal vzduchem. „Přišel jsem ti nabídnout spojenectví.“
„Co to obnáší?“
„Neptej se. Ano nebo ne. Smeteme temnotu z tohoto světa.“
„Ano.“ Odpověděla..
Daser se rozmáchnul a připíchnul ji drápy k zemi. Glad zaštkal. Daser se na něj podíval.
„Bude žít, teď však musí být mrtvá. Zabal ji do plátna a schovej před sluncem. Brzy sem přivedu člověka, který zdědil život, jako nejvyšší formu organizovanosti. On to ještě netuší...“ Drak se usmál. A stál tam jen Daser. „Čekej.“ Zmizel.
Glad zabalil její tělo do přikrývek a začal v zemi kopat jámu. Celou noc oplakával její smrt. Ode dneška bude jejím strážcem.


 Přidat komentář 




› Online 7


O nokturnu

Nokturno je místem pro všechny milovníky fantasie, dobrého počtení a rozumné rozpravy.

©1999-2022 Skaven

Shrnutí

komentářů: 14762
článků: 557
obrázků: 3652
dílek: 6391
autorů: 862