Nokturno.net / tvorba / dílko

Zpěvy futury
Tančí divoce šupinatá dračice.
Sílu ukazuje přes svíce,
které doufají v přízeň měsíce.
Tančí nádherně jak posednutá ďáblice.
Tančí osud světa pějíce.
A staré světy u nohou jí tlejíce,
jak pozůstatky staré kostnice,
kde vraždili na jejich počest panice.
Teď na nich tančí tanec dračí bohyně
a kůže jí září rudě, snad jak po víně.
Vyzpívá si osud nové doby nevinné.
Mír dá lůnu světa, jeho plodné dolině,
Ať z něj se jednota draků a lidí vyvine.
Dračice tančí a kreslí runy do noci.
Ať barvy opět ukáží se s její pomocí...

Daser se odvrátil od Elevey a podíval se na maják dominující západní obloze. Tam, blízko obzoru, získá volnost a svobodu. Je k tomu blíž, než kdy před tím. Udělal krok a světlo poposkočilo. Proč dělat kroky? Svět se zkřivil a čas se zastavil. Stál teď u vchodu do ložnice Genichuse. Čas se s trháním pomalu rozjel. Prošel skrz dveře.
Genichus vyskočil a uchopil do ruky meč. Přestože byl jen v noční košili, vypadal hrozivě. Ne nadarmo byl velitelem armády.
„Tehdy ses mě bál, ačkoli jsi k tomu neměl důvod. Dnes se mě nebojíš, i když tě možná jdu zabít.“
„Strach ze smrti neexistuje.“
„Mluvíš jako tvoje vlastní příručka. Je to skutečně tak? Proč si myslíš, že ještě žiješ?“
„Povinnost.“ Odpověděl Genichus. „Splnil jsi svůj úkol?“
„Ano.“ Daser stál jako socha.
„Věřím ti. Jsi volný.“
Ochránce se nehýbal. „Potřebuji ještě něco. Tady v knihovnách je toho možná ještě víc, než jsem tehdy našel.“
„Ano. To je.“ Kývnul plukovník. „Tady.“ Vytáhnul knihu s nápisem ‚DASER‘ na hřbetě. „Je to velice zvláštní kniha.“ Podal mu ji.
Vzal si ji. „Přestože jste mě zneužil, díky za Vaše služby. Nebudou nikdy zapomenuty.“ Viděl, jak se Genichus snaží něco říct, ale než to nadešlo, zmizel.
Druhé šílenství bílé začíná
Životy druhých zhasíná
Líbá se s jejich osudy
Nepoznáš proudy poroby
Otočil list. Bylo tam toho mnohem víc, než jen verše. Taky se tam psalo o Tacvšd. Prorokyni z dávných dob. O ženě, jež obětovala svůj zrak. O ženě, která obětovala draka.
Otočil list.
Pohleď před sebe
Cizinče z dávných věků
Tam spatříš svoji budoucnost
A spravedlivost tvých předků
Daser zaklapl knihu a pohleděl před sebe. Stála tam jako sloup. Neviděna a slepá.
„Je čas obětovat draka.“ Řekla. „Jen se musí obětovat ten správný. Pamatuj. Není důležité, čí tělo vládne, ale jaká duše jej ovládá.“
Zatřepal hlavou. Byla pryč.
Byl to sen? Přelud který promluvil? Pomalu došel do těch míst. Chodit, jak nepřirozené se to teď zdá... Snažil se vycítit její přítomnost. Skutečně tam něco bylo. Jakoby tudy před dávnými věky někdo se strašnou myslí prošel, ale byl jenom v tomto bodě. Dotek nohy, ne drápu... Ano, drápu.
Daser zavřel oči a vnímal ze všech sil. Nezapomenul jsi na něco?
Edraco.
Prošel skrz prostor a vynořil se vedle něj. Stál tam, mohutný a uvědomělý. Pán draků. Střep Zeleného. Chvíli na sebe hleděli. Oba překvapení.
„Vidíme možná víc, než je vidět očima.“ Řekl Daser.
„Je to možné.“ Potvrdil mu Edraco. „Každopádně máš pro mě úkol, který mám splnit.“

Glad držel stráž nad mrtvou. Vnímal vzduch prérie, vůni popela. Vše se míchalo do jedné smrště barev vůní. Vše splývalo. Zvednul oči a spatřil dva muže, jak jdou k němu. Postavil se, ruku na jílci své zbraně. Jeho zbroj se zaleskla. Pak ale vyšel měsíc pozdní noci a on spatřil sílu těch dvou.
„Přišli jste.“
Edraco přikývnul. Prošel kolem něj a zastavil se nad Eleveou. „Je nedlouho mrtvá. Ale nevím, jestli dokážu zachránit mrtvého.“ Otočil se na Glada. „Ty víš o čem mluvím. Jsi to ty, ten kdo zemřel?“
Glad se odvrátil. „Ne.“
Edraco kývnul. „Jinak by ses zabil znova. Tvé vzpomínky nejsou tvoje duše. Vzpomínky jsou zapsané v těle, ale to ostatní...“ Pohleděl znova na mrtvou. Pak na Dasera. „Bude to tvůj úkol. Máš tělo Bílého draka. Dokážeš ji najít a přivést zpět?“
„Ano.“ Kývnul Daser hlavou. „Budu však potřebovat čas.“
„Dávám ti jej. Kolik?“
„Dny. Je mnoho duší v podsvětí, Střepe.“
Edraco kývnul. „Já naleznu Červeného.“ Přišel ke Gladovi. „Půjdeš se mnou.“
„Nemohu pane.“ Otřásl se Glad. „Musím držet u jejího těla stráž.“
„Půjdeš, protože ti to rozkazuji. Nevím, co mě čeká a jestli ty zemřeš, aby ona žila, pak je to tvoje jediná volba.“
Glad kývnul. „Jak pojedeme?“
Edraco se usmál. „Rychle.“
Daser zůstal na stráži, zatímco mág chytnul Glada pod paži.
„Nevím, jestli bys přežil průchod časem. I tohle je pro tebe nebezpečné.“ Roztrhly se mu boty a vylezly drápy. „Poběžíme tak rychle, jak jsi se nikdy nepohyboval. Nalezneme oltář Červeného. Zavři oči.“
Voják uposlechnul a pak mu do uší vniknul hurikán. Kolem se míhala zvířata, lidé, krajina byla jak šmouha. Centrální hory se otočily. Pláně byly pryč. Vystřídala je kopcovitá krajina. Pak škraloupy lávy a nakonec jeden velký vulkán. Oheň čišící ze země. Bizarní peklo.
Tam se zastavili a zírali na chrám rudý jak krev. Den byl pryč a Slunce osvětlovalo budovu přízračným světlem. Ze západu se nesl hukot oceánu bijícího do vřelých útesů.
„Vytáhni svůj meč Glade. Nevíme, co hlídá jeho chrám.“
Poslechnul. Zvuk ostří prolomil praskot bublající lávy. Vykročili vpřed. Procházeli mnohými chodbami. Byly však prázdné a tknuté dlouhými věky. Prošli skrz a došli do místnosti srovnatelné s místnostmi ostatních draků. Nic než světlo nerušilo klid. A tam uprostřed byl oltář. A nad ním se vznášel červený drak. Tvořený ohněm a lávou. Žhnoucí a nesmiřitelný.
„Není spoutaný. Vydechnul Erdaco.
„Ne, nejsem.“ Odpověděl drak. „Proč rušíš mé rozjímání?“
„Pane, přišel jsem z dalekých končin a nesu věc, která stvořila mnoho utrpení. Kdysi jsi ji vytvořil pro pána temnot a ten možná tomuto světu přinesl mír. Ale teď je opět neklid. Nechceme, aby jeho diktát uvrhnul kontinent do věčného krveprolití. Pomoz nám a znič tu věc.“
„Mluvíš výmluvně.“ Přikývnul drak. „Ale proč bych ti měl věřit.“
„Jsem jeden z dědiců Zeleného, Střep. Navrátím kontinentu jeho tvář jakou měl před Sjednotitelem. Svrhneme Temnotu, jež se za své vlády stala sedmou barvou a dáme světu nový pořádek. Pořádek, ve kterém si každý člověk bude moci vybrat, kdy každý bude mít možnost volby.“
„Ano, lidé.“ Povzdechnul si Červený. „Lidé a jejich volby. Dej mi ten meč. Zničím jej.“
Edraco dal meč na oltář. Když odstoupil, drak se snesl a pohltil jej.
„Teď běžte a nikdy se nevracejte.“ Odehnal je. „Sice zemřete nejstrašnější smrtí.“
Oba se otočili a vyběhnuli ven. Před palácem se objevilo obrovské zvíře. Celé opeřené, s mnoha drápy a dvojitou tlamou. Zařvalo.
„Co to je?“ Zeptal se Glad.
„Nevím.“ Odpověděl Edraco a pozvedl ruku s holí.
Glad bez rozmýšlení vyběhl vpřed, ale byl smeten jedinou ranou. Edraco k němu přiběhnul.
„Žiješ?“
Pomalu kývnul hlavou. Nebylo proč zůstávat.
„Zkusím projít prostorem.“ Varoval jej mág. „Nadechni se.“ Udělal krok. Když vyšel na druhé straně, měl prázdné ruce. Zíral na Dasera.
„Co se stalo?“ Uhodil na něj Daser. „Kde máš Glada?“
„Nevím.“ Odpověděl tiše mág. „Zničil jsem meč.“
„Aspoň že to.“ Kývnul hlavou Ochránce. „Našel jsem ji.“
Edraco přistoupil k tělu a položil na něj ruku svírající hůl. Vyvstaly na ní šupiny a místo nehtů měla drápy. Krystal vsazený do hlavice hole se poprvé od Maniny smrti rozzářil. Nastavil druhou ruku. Tu oběma rukama sevřel Daser.
„Není to temná magie, ani žádná jiná. Není potřeba run.“ Řekl Edraco. „Vychází to z přirozenosti a ta se nedá popsat žádným písmem ani slovem. Není jazyk, v němž by byla vyslovitelná.“
Elevea se nadechla.
„Přišla dřív než slovo. Slovo popisuje. Přirozenost prostě je...“ Edraco udělal krok zpět a pustil se Dasera. „A nyní odstupme, než nás stihne trest.“
Oba ušli krok zpět.
„Glade.“ Zavrčela. Otevřela oči. „Kde je Glad?“