ikona.png, 0 kB Nokturno.net / tvorba / dílko

  

+ přidej: dílko | obrázek» přihlásit | zaregistruj se

Elevea

15.09.05 | Dr.Str., @, další tvorba | 1370 x | vypínač

Zdravím všecky dva fandy Barev. To, co jsem slíbil na počátku prázdnin plním a dávám Vám cyklus epilogického prologu s názvem Elevea. Jsou tu jisté věci, které by měly trochu více ujasnit příběh Barev a doufám, že tato věcička s asi poloviční velikostí zaujme tak, jak zaujaly Barvy.

Opět všechny, kdo si toto dílko přečtou žádám upozornit v komentářích na jednotlivé chybky, ať už logické či textové, abych je našel a vyizoloval. Díky za pozornost a začněte si vychutnávat.

Elevea

Čí jsou drápy, které drásají tuto zemi? Kdo rozbíjí kontinent? Co je osud lidstva? A elfů...? Jestliže stokrát opakovaná lež se stává pravdou, pak tisícerá pravda je lží! Lastedas se stal budoucností a my milujeme zase ty, které jsme nenáviděli. To je budoucnost? Skryti se choulíme v závojích dobrých časů, které nikdy nenastaly a modlíme se za jejich neměnnost. Jsme vyděděnci. Patří nám smrt. Polibek bílého draka...
A zabíjíme ty, které jsme snad i milovali. Jak civilizované. Matka kárající své dítě pro lepší budoucnost společnosti. Ne dítěte. A jejich znamení v tvářích se stávají jejich zhoubou. Stigma smrti. Zrady. Věrnosti. Moci nad životem.
A kde to tehdy začalo? Odkud se vzala ta přetvářka? Byly dvě. Ona a její sestra. Žárlivost a odpor. Láska a zdrženlivost. Přítulnost a chlad. Obcházely tehdy dokola a dívaly se na sebe. Tak blízko, nemohouc se odsoudit a svrhnout. Protože byly jiné. Měly v sobě něco, co jim bránilo být jako ostatní. Jinou krev. Vznešenost nebyla nikdy prostředek ani cíl. Prostě byla a nikdo ji nedokázal smazat.

„Kdo jsi?“
Elevea postavila na zem džber a vzhlédla. Stál proti ní voják, kterého si nevšimla zřejmě díky námaze, s jakou táhla ten zpropadený okov. Ten muž působil až děsivě. Nebyl ani nijak zvlášť dobře rostlý. Spíš to byly jeho myšlenky, než vzhled, které budily nejistotu. Na něm dobře viditelné a přímočaře odhadnutelné myšlenky. Nelze však říct, že to je nevýhoda. Spíš aspekt. Tak. A ano, houpal se mu u pasu meč.
Měl sotva její výšku. To nebylo nenormální. Kromě své sestry byla největší ženou ve vesnici a často i muži nedorůstali její výšky. Proto ji taky žádný nechtěl. Ne, že by toho litovala. Ti, co tu zůstali, často jí ani nesahali po kotníky ve slušnosti, jaké byla naučena svou matkou. A inteligence taky moc nepobrali.
Ten muž měl světlé vlasy. Téměř přecházející do hnědé. Meč neměl přivázaný ke stehnu a tak se mu houpal. Poutko bylo utržené. Sám vypadal strhaný. Jeho kožené brnění neslo známky velkého opotřebení. Bylo spíš nebezpečnější je nosit.
Postavila se rovně a pohlédla mu do tváře. Špína prašných cest smíchaná s potem a kožním mazem mu vetřela do obličeje mnohé, jen ne důvěryhodnost. „Je slušností se představit, když navštívíte sídlo vašeho možného hostitele.“
Rozhlédnul se po oné chatrči, které se ona odvažovala říkat sídlo. Nesmál se. Viděla však v jeho tváři opovržení. Částečně i strach. Teď si uvědomil, že neví, před kým vlastně stojí. „Omlouvám se, má královno.“ Poklonil se až k zemi.
Nevěděla, co si má myslet. Neobvyklost situace působila trochu směšně, trochu tragicky. Rozhlédla se po okolí, ale nikdo se nedíval. Všichni ti vesničané si žili v těch svých snech a věnovali se potřebám běžného dne.
„Mé jméno je Omnigus.“ Zvednul se z prašné poklony, kterou před ní s bravurou mravouka vytasil.
Elevea odolala a nevysekla pukrle. „Na mě volají jako na Eleveu, pane.“ Kývnula aspoň hlavou, když už nic jiného. Zvedla okov ze země a chystala se vyrazit k té chatrči, kterou nazvala sídlem. Nebylo dobré, když se dívka stýkala s vojáky. Nikdy to neneslo nic dobrého.
„Počkejte.“ Nenechal se odbýt. „Musím mluvit s Eldotrenou. Mám pro ni psaní. Nevíte, kde žije?“
Povzdechla si. Tohle bude těžká chvilka. „Své psaní asi nikdy nedoručíte, pane. Nevíme, zda vůbec žije.“
Vojákovi sklesla ramena. „Co se stalo?“
„Válka.“ Odsekla. „Nic míň. Před mnoha týdny přišli verbíři a brali z každé rodiny jednoho dost silného nebo silnou, když bylo třeba. I děti. Odvedli je neznámo kam.“
Voják si povzdechnul. Bylo na něm vidět že tuší, o čem mluví. „Takže děti. Neměla?“
Elevea kývnula. „Měla. Dvě.“
„Ach...“ Povzdechnul si Omnigus. „Znáte je?“
„Jsem jedna z nich.“ Odpověděla. „Dejte mi to psaní.“
Voják si sáhnul do torny a vytáhnul pergamen stočený do ruličky, zanesený voskem a pečetí. Podal jí ho.
Převzala jej a dala mu znamení, aby ji následoval. Oba vešli do chatrče postavené na konci osady. Museli se sklonit, aby hlavou nezavadili o břevno dveří. Vevnitř seděla žena či dívka podobného věku, jako Elevea, a splétala rákos do košů.
„Tohle je Omnigus.“ Představila jej Elevea. „A tohle je Aleidané.“
Jmenovaná se postavila a snažila se prolomit svým zrakem přítmí příbytku bez oken. Pořádně si cizince prohlédla, než opět usedla a začala se věnovat své práci. Tedy spíš předstírat, že se jí věnuje.
„Přinesl dopis.“ Dodala Elevea a ukázala pergamen svírajíc jej v dlani jako nějaký poklad. Postavila džber ke kamnům a usedla ke stolu. Dala vojákovi pokyn, aby se též posadil. Ten na nic nečekal a ulevil zcela jistě hodně zmoženým nohám.
„Od koho?“ Zeptala se se zájmem Aleidané.“
Elevea nečekala na vojákovu odpověď a rozlomila pečeť, která poutala pergamen. Ten se rozbalil na stůl. Obě se na něj zvědavě podívaly.
„Je od vašeho otce.“ Zodpověděl dotaz voják. „Dal mi jej pro vaši matku, ale jelikož ji asi nezastihnu, jsem povinen dát jej vám.“
Elevea zvednula pergamen tak, aby na něj dopadalo mnohem více světla. „Drahá Eldotreno, válka skončila. Brzy se již vrátím domů a zvednu vás z prachu ulice, ve kterém jsem vás před šesti lety zanechal. Je však bezpodmínečně třeba, aby armáda byla zachována. Novým výnosem velitele temnoty bylo vyhlášeno, že za každého vojáka musí přijít z rodiny jiný schopný jako náhrada. S těžkým srdcem se vracím domů, protože jednu ze svých dcer asi již nikdy neuvidím. Musí odejít s poslem, který doručil tuto zprávu. Pokud neodejde, nikdy se již nebudu moci vrátit zpět. Tvůj Lodertan.“
Ruka s dopisem jí sklouzla na stůl. Dívala se na svoji sestru a ona se dívala na ni. „Co budeme dělat?“ Hlesnula.
Aleidané odložila nedokončený košík. „Šest let války je dlouhá doba. Otec si zaslouží jít domů.“
„Půjdu já.“ Elevea dopis složila do úhledného obdélníku. „Jsem mladší a nebudu se muset vrátit až po třiceti letech. Zkusím se vrátit dřív.“
Aleidané se otočila na Omniguse. „Mohl byste prosím jít ven?“
Voják přikývnul a vyšel z chatrče. Když tak bylo učiněno, Aleidané se na svou sestru obořila.
„Zbláznila ses?“
„Vypadám téměř jako člověk.“ Promluvila šeptem Elevea. „Možná se mi podaří je přesvědčit.“
„Nepřesvědčíš.“ Odporovala jí sestra. „Temní páni mají prostředky, jak zjistit tvůj původ. A oni jej zjistí.“
„Co tedy navrhuješ?“
„Otec mě zasvětil do mnohem starších umění, než jsou znalosti temnoty. Nechám se vycvičit a až si získám jejich důvěru, pak uprchnu. Ty bys něco takového těžko dokázala. Nemáš na to žaludek.“
Elevea na to neodpověděla, ale bylo na ní vidět, že bojuje se vzdorem. „Chceš tedy jít skutečně ty?“
„Ano.“ Potvrdila jí Aleidané. „Jsem starší a zkušenější. Dokážu se o sebe postarat.“
„Dobrá tedy, dohodnuto.“
Nesouhlasila s tím. Bylo jí to proti srsti. Měla jít ona. Ne Aleidané. Proč ale ustoupila? Byla si vědoma, že kdyby tlačila, bylo by po jejím. Znalosti temnoty, runy a to všecko... Nemělo to znamenat nic.
Dívala se za svojí sestrou, jak odchází s tím vojákem zpátky na jih, odkud přišel. Polední slunce bilo do hrušní, které lemovaly cestu sem. Úroda bude hojná.


 Přidat komentář 




› Online 7


O nokturnu

Nokturno je místem pro všechny milovníky fantasie, dobrého počtení a rozumné rozpravy.

©1999-2022 Skaven

Shrnutí

komentářů: 14762
článků: 557
obrázků: 3652
dílek: 6391
autorů: 862