ikona.png, 0 kB Nokturno.net / tvorba / dílko

  

+ přidej: dílko | obrázek» přihlásit | zaregistruj se

Elevea VI.

05.10.05 | Dr.Str., @, další tvorba | 1257 x | vypínač

Byla již noc, když do místnosti hlavního kněze vešel Khadr.
„Co chceš, sluho?“ Okřiknul jej.
„Pane.“ Uklonil se. „Ta, co jste mi ji svěřil, Aleidané, pochopila slovník.“
Kněz se zastavil v půlce pohybu. „Jakže?“ Sledoval oheň v Khadrových očích. „Je to možné?“
„Tak.“ Potvrdil mu voják. „Má velkolepou budoucnost. Její mysl je otevřena víc, než mysl kteréhokoli služebníka temnot.“
„Mě trvalo objevit význam té knihy téměř rok.“ Pravil kněz.
„Jste vskutku rychlý.“ Uklonil se Khadr. „Mnozí slova ohně nepochopí nikdy.“
„Nesnaž se získat mou oblibu.“
„Odpusťte, pane.“
„Nyní se jí věnuj plně. Neodcházej od ní. Všichni tví žáci budou přeřazeni. Udělej z ní nejlepšího útočného mága, který kdy chodil pod sluncem. Bude z ní velká postava.“
„Stane se, pane.“ Sluha ohně vycouval ven.

Lastedas. Město Ničitelů. Jeho maják v planinách. Elevea zírala na stavbu obřích rozměrů vypínající se nad okolní roviny. Kolem vládnul mrtvolný puch a zloba. Nenávist ke všemu živému. Obrovský kordon, který sledoval Eleveiny záda, se na její znamení zastavil. Nemělo smysl útočit pod rouškou tmy. Uviděli by je. Teď o nich zcela jistě ví. Prozradili se jen tím, že byli. Davy jsou cítit, i když jednají tiše.
Brzy vyjde slunce a ozáří bitevní pole. Koně nervózně přešlapovali v kostech mrtvých a popruhy praskaly v nočním chladu. První paprsky prorazily oblohu. Přišel úsvit.
Celá nudle se pohnula zase vpřed. Stovky útočných kněžek. Tisíce nejlepších mužů řinčelo zbraněmi. Zastavili se před hradbami. Nemělo smysl stavět obléhací stroje. Nebyl čas. Musí je překvapit tak, aby je zastihli v ulicích. Kdyby byli zasaženi hněvem Ničitelů na rovině, neměli by šanci.
Elevea vyrazila vpřed s malou eskadrou kněžek vycvičených na proražení zdí. Dvacet duší připravených svojí silou zničit cihloví a kameny opevnění. Poklekla a vzala do ruky kapku rosy. Cítila, jak je následována myslí ostatních. Zavřela oči a nechala vodu levitovat. Rosa je dobrá.
Kapka zazářila a vyrazila vpřed silou její mysli. Vpila se hradeb. A ty praskly. Zdi už nezářily, ale pohlcovaly světlo a praskaly, když do nich dolehl chaos temných myslí. Bortily se a řítily. Prach se jim vehnal do tváří a dral se do plic. Nevnímaly jej. Nedýchaly. Cítila, jak kolem ní běží vpřed vojáci. Vítr lidských těl se pohnul a ona stále poslepu vytasila katany.
A vyběhla před.
Když otevřela oči, spatřila prvního v nich. Nebyl vysoký. Ne, proto jich do ničitelů nenazvali. Byl rychlý. Neskutečně rychlý. Rychlejší než cokoli, co viděla. Rychlejší než ona. Zabíjel vojáky kolem sebe bez přemýšlení. Jen zvířecí zuřivostí. Málokterý dokázal skutečně zachytit snad jen jednou úder zbraně.
Ale neměl v tom rozmysl.
Rozběhla se vpřed. Bez bojového řevu, nehlučně. Našlapovala potichu, aby ji snad nezaslechl. Schovávala se za těly s ní běžících mužů, aby mu nevešla do zorného pole. Nesmí o ní vědět. Jediný záblesk její bytosti by ji prozradil a to by byl konec. Vynořila se za jeho zády a udělala jedinou chybu.
Vydechla úlevou.
V hluku bitvy jediný výdech neslyšela. On však ano. Uviděla, jak se mu zježila srst na zádech a otočil se tak prudce, že téměř neviděla onen pohyb. Věděla však jedno. Okamžitě se ji pokusí přepůlit. Z pravé strany, protože tam drží meč. Zachytila pravou katanou náraz, který ji rozkolísal, ale levou tnula podle jeho pasu a vyvedla ji skrze jeho rameno nahoru.
Ničitel zavrávoral. Přesto se druhou rukou ještě posil ji zabít. Odhodila jeho vodu od sebe. Rozbila jeho tělo o balvany, jež zbyly v tomto místě z hradeb. Snad dvě desítky šermířů se na něj vrhly. Přesto ještě stačil tři zabít, než jej rozsekali na kousky. Neskutečný hukot radosti z vítězství se rozlehl nad jeho tělem.
Pomalu přišla k zohavené mrtvole a dotkla se jí. „Tady leží jeden z ničitelů. Zbývá devadesát devět.“
Muži přestali s pokřiky a rozběhli se do bitvy, jež dál trvala. Ještě neskončil krvavý den. Elevea se podívala do míst nejhorších bojů. Vznášel se tam nad bojištěm další z nich. Tlačený silou soustředění do vzduchu a prostřílený snad stovkou šípů. Zmítal se a dál bojoval. Další. Otočila svůj zrak a spatřila civilisty, co přežili teror Ničitelů, jak se hrnou z města a pokouší se zavalit dalšího. Nedokázal se už ani pohnout. Lidé jej kousali, stahovali pod sebe, dusili. Zmítal se v posledních křečích.
Elevea se rozběhla vpřed a postavila se před dalšího. Přestože odrážel útoky jejích mužů, věděla, že ji vnímá. Šla k němu pomalým krokem a v momentě, kdy po ní máchnul zbraní, vypáčila mu ji chvatem ven a zahodila pryč. Jeho ruka chytnula její a stáhla jí z ruky kůži. V ten moment byl roztrhán další vlnou šermířů. Udělala krok zpět a pohlédla na nekrvácející bílou ránu. Stigma. Poznačení.
Zatřepala hlavou a bylo to pryč. Ruka byla jen trochu ztuhlá. Zasunula katany na své místo a snažila se získat moc nad končetinou. Konečně se jí to podařilo. Vše se zase rozběhlo, jak kolem muži začali výskat v jásot. Zabili dalšího.
Pozabíjeli jich dvacet jedna. Dvacet jedna Ničitelů. Tři tisíce mužů padlo. Pětadvacet kněžek s nimi. Byli nebezpeční. Ale tohle bylo jádro. Zbytek se již rozprchl po kontinentě a páchal škody jinde. Budou je lovit jednoho po druhém a nakonec je uloví. Bylo to jen otázkou času.
Té noci, když se chystali přespat v ulicích téměř mrtvého města, přišel za ní jeden muž z jí přiřazeného oddílu. Usednul před ní a díval se na ni. Pochopila význam toho chování. Mělo jít o důvěrnost. Poslala několik kněžek, s nimiž plánovala zítřejší den, pryč a pokynula mu, aby promluvil.
„Má paní. Mé jméno je Tritos. Jsem člověk a mám ve své jednotce hodnost šermíře. Přestože máte zcela jistě přesnější pocity z bitvy než já, musím vás na něco upozornit. Dnes se s vámi něco stalo.“
„Co?“ Zeptala se přímo. Nemělo smysl chodit kolem horké kaše.
„Do momentu, než se vás jeden z Ničitelů dotknul, jste byla v pořádku, ale pak jste se pohybovala chvíli neuvěřitelně pomalu, chvíli tak rychle, že vás bylo stěží zahlédnout. Tak vás viděli mnozí muži. Ptal jsem se jich.“
Dívala se na něj s klidem. Pochopila, co jí chtěl říct.
„Tvrdíš, že jsem prokleta.“
„Tak.“ Kývnul hlavou Tritos. „Již se vedle vás necítíme bezpečně.“
Celou noc strávila Elevea v pochybách. O čem to ten muž mluvil? Co vlastně říkal? Hýbala se rychleji, než byli schopni zrakem zachytit. To musí být velice rychle. Člověk vybičovaný bitvou vnímá mnoho.
Nastal druhý den. Zvědové přinesli informace, že další Ničitelé jsou nedaleko odtud. Vraceli se z lovu. Byl čas se připravit.

Aleidané sedávala v knihovnách déle času, než bylo zdrávo. Objevila tajemství, která se před ní otevírala stejně rychle, jako knihy, z nichž je získávala. Druhý kruh magie byl napsán v jazyku Mordienu. Řeč run byla třeba. V izolovaných místech v podzemí zkoušela nahlas základní poučky, které řečí run říkala tak, jak se je předtím naučila z knih druhého kruhu. Měly obří sílu. Jeskyně duněly jejím hlasem a vibrovaly pravdou. Vnímala, jak dokáže cítit vnitřní sílu kamenů, jak k ní doléhá síla země a ohně, který živil světlem podzemní místnosti.
Když se vpíjela do svého okolí a opouštěla své tělo, cítila tu krásu a opíjela se jí. Byla základy věže a přestože byla drcena, přijímala úděl jí svěřený. Být z vyvolených kamenů je pocta.
Khadr ji tenkrát přerušil v meditaci.
„Je toho dost.“ Řekl a zatřásl s ní. „Nemusíš třást se zemí.“
„Víc neumím.“ Bránila se.
„Víc by nás zabilo.“ Odsekl jí. „Dnes ti otevřu další kruh. Kruh obranné magie. Cítíš se dost připravená?“
Přikývla hlavou. Cítila se připravena na vše. I minule, když mu oznámila, že porozuměla jazyku Mordienu, ptal se jí, jestli se cítí připravena. I tehdy kývnula hlavou.
„Je tedy čas.“ Řekl. „Pojď se mnou.“
Vyšli do knihovny a nalezli správnou úroveň. Předvedl ji před stojan snad pět metrů vysoký. Vytáhnul zespoda knihu a podal jí ji.
„Tady se píše o mysli. Je to zcela jiný pohled, než ten, se kterým ses seznámila na začátku. Pochopíš, až knihu otevřeš a přečteš. Jakmile budeš vědět, o čem se zde píše, přijdi za mnou a půjdeme do zkušeben, kde ti vysvětlím základní obranné runy.“
Vzala knihu a sednula si s ní do čítárny. Vyskočila překvapením. Na tomto místě byla smrt. Rozhlédla se a nespatřila nic podezřelého. Nervózně si přesedla a zahloubala se do svazku.
Sleduješ čas a ten ti svírá hrdlo. A utahuje se čím dál víc, jak smyčka reagující na pohyb. Čas je smrt a ty to tušíš. Smrt je tvá sestra. Ničí tě svou existencí. Ale jakmile nebude ničeho než tebe a jí, ani zabít ji nepomůže, i když to uděláš. Nevyhnutelnost tvého osudu je nepopiratelná. Ty budeš bojovat po boku smrti až do konce tvých dnů.
Byla zmatená z toho svazku. Muselo se něco zaměnit. Ta kniha nebyla určena pro ni. Její sestra přece nemá se smrtí nic společného. Ta je doma a pomáhá otci. Proto přece odešla. Co se kolem děje?
Kde je postavena lidská mysl? V čem je tak silná? Není rozdělenější rasy a přece přežívá ve věčných bojích sama se sebou. Přestože elfové by nikdy na sebe nevztáhli ruku, vymírají. Je to snad v tom? Nechuť bojovat? Je vyspělost klíč k záhubě?
Mysl jako taková nabízí odpověď. Když se postavíš svému osudu a budeš bojovat s těmi, které miluješ, můžeš dokázat, že jsi hoden žití. Za každou cenu. Svět nemá dobra. Svět je otázkou volby. Existuje jen jedna volba. Boj. A vše ostatní je smrt.
Netečnost není důkazem vyspělosti. Je základem flegmatismu, který se vžírá do duše. Stejně jako pro porozumění a ovládnutí svého prostředí je třeba klidu, pak pro pohyb a boj je třeba zlost. Protivník není skutečný. Je to jen loutka v rukou nepřítele, který ji ovládnul, stejně jako ty jsi nástroj v rukou svého pána. Je třeba zpřetrhat nitky, kterými je protivník poután ke svému pánu. Ano, jde je přestřihnout jednu po druhé, ale na to není čas. Nejrychlejší způsob je přervat spojení s životem jako tnutí meče. Bojová magie je taková. Nesoustředí se na změnu. Tvoří smrt.
Jako každá síla i bojová magie má své hranice. Je postavena na principech neklidné mysli a pohybu. Když mág nedokáže dost rychle tvořit runy a představit si danou věc, naplánovat posloupnost run, je ztracen. Mág musí být sjednocen a musí být nacvičen. Není jiného způsobu, jak se toto naučit, než cvičit. První podmínka vítězství je tedy více než prozaická. Mág musí umět vyburcovat svoji mysl tak, aby byl schopen tvořit runy. Tato kniha se soustředí pouze na to a je jejím cílem naučit mága veškerým znalostem sebeovládání, jeho potlačení a vnitřního narušení.
Aleidané studovala knihu dlouho. Když skončila, měla oči černé jako uhel.


 Přidat komentář 




› Online 7


O nokturnu

Nokturno je místem pro všechny milovníky fantasie, dobrého počtení a rozumné rozpravy.

©1999-2022 Skaven

Shrnutí

komentářů: 14762
článků: 557
obrázků: 3652
dílek: 6391
autorů: 862