Nokturno.net / tvorba / dílko

Vyvolení často netuší, že můžou snadno zemřít. Ona hranice mezi životem a mučednickou smrtí se nazývá zázrak.

Aleidané hleděla do tváře obřímu stvoření, které vyvolala z podsvětí. Na světě to nemělo co dělat a ona to tu udržovala svou vůlí. Bylo to bez ní bezmocné, ale ona dokázala čerpat jeho myšlenkový potenciál. Urychlovalo jí to myšlení. Uvažování ve více rovinách. Bylo to téměř jako předvídání budoucnosti.
Bylo to již šestadvacet let, co sloužila v armádě vládců. Mnohé se již naučila. Spoustu toho už zapomenula. Bylo zbytečné v sobě uchovávat síly, které bledly vedle toho, co dokázala teď. Pochopila, že živly jsou jen pomocníci. Jediná skutečná sila je myšlenka.
Procházela si v duchu nitky známých událostí a hledala jejich společné body. Místa, kde se protínaly. Vyvozovala závěry. Zatím nedůležité. Ty jdou ale kombinovat. Sestavovat pravděpodobnosti. Více pravděpodobných příčin dává jistotu. Důkaz není výsledek, ale prostředek. Provázky myšlení vytváří síť, která se podobá světu kolem.
Cestovala zpět a hledala ve své minulosti. A pak na to narazila.
Co se stalo s Eleveou?
Otevřela doposud zavřené oči a propustila kreaturu z vězení svého mozku.
Kde je Elevea? Po několika letech v armádě se jí podařilo zkontaktovat Lodertana, svého otce, ale ten jí nikdy neřekl, kam zmizela. Nemluvil o ní a ona sama nepřikládala její nepřítomnosti žádný význam. Šestadvacet let není v životě elfů nijak dlouhá doba, ale přesto v ní byla až sžíravá touha ji vidět. Najednou.
Povznesením se zvedla z pentagramu a postavila se na vlastní nohy. Je čas se po ní podívat.
Její výcvik byl téměř u konce. Měla proto výsady. Její pokoj byl vybaven poněkud jinak, než střídmé cely knězů cvičených pro správu. Měla tu pohodlné vybavení a šatník. Vysvlékla se z roucha a otevřela skříň. Zde nalezla šaty, které odpovídaly požadavkům pro splnění jejího cíle. Obyčejné venkovské cestovní oblečení s kapucí.
To, co chtěla udělat, totiž nebylo tak docela podle zákona. Povolena byla jen runová magie a to ještě pouze síla temných run. Ale jeden z mála způsobů, jak najít sestru, bylo zeptat se vody. Pokud se Elevea někde dotkla jakékoli tekoucí vody, dozví se to. Stačí jen najít potok.
Dala si do záňadří její identifikační přívěsek s osobní pečetí, aby ji pustili dovnitř, vyšla ven ze svého pokoje a pozdravila se s několika posluhy. Ti ji úklonem hlavy odpověděli. Rychlým krokem sešla po schodech těch sedm pater a přešla rozlehlé nádvoří, které se utápělo ve stínu věže.
Bylo po poledni a přestože slunce osvětlovalo plochu náměstí sotva hodinu, ještě žhnulo horkem. Prošla malou brankou vedle velké průjezdní brány. Stráže ji beze slova pustily. Ptát se budou, až se bude vracet.
Asi tři míle odtud věděla o pěkné jeskyni v poušti, ze které vyvěrá potok. Tam by se mohla dozvědět, co chtěla vědět. Pospíšila si do kroku. Její čas je drahocenný a má dost povinností. V její hodnosti není dobré odkládat některé povinnosti.
Konečně dorazila tam, kde chtěla provést svůj pokus. Sundala si kapuci a poklekla do vody. Chvíli jí trvalo, než si rozpomenula na linie, které má podchytit. Rukama uchopila vodní proud a vyzvedla jej do vzduchu. Mezi prsty jí protékala voda. Tváří se s ní mazlila. Ano, byla to dobrá voda.
Prolétla kolem tisíců bezvýznamných událostí, které se staly. Vyhledávala konkrétní osobu a její aura ponořená ve vodě tam zanechala svérázný otisk. Konečně na něj narazila a přiblížila si jej, jak jen dokázala. Šumění její procházky řekou jí pronikalo skrz mysl.
Byla naposledy v horách, poblíž Grenstentu. Napůl cesty k severním svahům. Chodila tudy často, takže tam musela žít. Bylo dobře, že žije.
Chvíli si pohrávala s vlnkami, dokud se jí nepodařilo vyladit zcela na její přítomnost. Šla hloub a hledala další informace. Zdraví se těšila výbornému. Měla ale něco v sobě.
Aleidané objevila co.
Dítě.
A pak ji to vytrhlo ven. Nějaká síla ji odhodila z onoho místa, jakoby se chtěla zatajit. Zkusila se znova ponořit do historie vody, ale jakoby byla oslepena. Dnes již nic nezjistí, ale zítra to zkusí znova. Možná se dozví víc.
Vracela se zpět k černé věži a přemýšlela nad tím, co ji mohlo tak snadno odvrhnout. Žádná magie nedokáže odhodit vědomí od sebe, aniž by zanechala po sobě stopy. Ani magie elementů. To, co se jí stalo, hraničilo se zázrakem. To není dobré.

Život člověka je vždy naplněn díky strachu člověka o život.

Tritos seděl v hospodě se svým bratrem a dumali nad korbelem. On sám měl již ve vlasech šediny a ani jeho o deset let mladší bratr nevypadal nijak mladě. Hostinský se k nim choval uctivě. Zřejmě znal velitelovu pověst a jeho bratr budil taky respekt. I když tam to bylo trochu složitější.
„Včera se mi narodil syn, Belfaste.“
„To je skvělá zpráva.“ Bratr jej poplácal po rameni. Pak posmutněl. „Konečně to dovolila, že?“
Tritos přikývnul. „A to je to, co mě děsí. Chci, aby ses na něj šel podívat. Potřebuju vědět, co se kolem mě děje.“
„Ale nemůžu jít proti mé učitelce. To víš.“
„Je mi to jasné.“ Tritos si přihnul. „Chci jen po tobě, abys mi o něm řekl vše, co dokážeš zjistit. Ona se mi to snaží tajit.“
„Proč po mě chceš takové věci?“
Zavrtěl hlavou. „Nechci být ten zlý, ale nejsem si jistý. Měl bych mít radost, ale nemám. Chápeš? Náš vztah se točí kolem toho, že chci potomky, a když jej mám, jako by na mě spadlo závaží.“
Belfast se usmál. „Ale to je normální...“
„Ne tady a teď. Podívej se na mě. Vypadám jako někdo, kdo je neschopen potomků přes dvacet let?“
„Ona je elf...“
„A já jsem člověk. Můj život vedle jejího pádí. Ona to ví a přesto se chová tak sobecky.“
„Možná je v jejím životě nějaký záměr, o kterém my nevíme...“
Tritos se na něj málem obořil. „Víš něco víc než já?“
„Ne ve směru, který ty sleduješ.“
„Pojď.“ Vzal jej za ruku. „Půjdeš teď se mnou a podíváš se na něj. Musím vědět, co se děje.“
Belfast pohodil na stůl minci a nechal se odtáhnout. Oba chvíli bloudili po vesnici a nakonec vrazili do dveří, kde Tritos bydlel. Elevea zrovna dítě krmila.
„Buď zdráv, Belfaste.“
„Buď zdráva, Eleveo.“ Přišel k ní. „Mohu si je pochovat?“
Podívala se na něj. Potom její zrak přejel na Tritose. Jeho zarudlá tvář dávala mnohé k napovězení. „Můžeš.“ Jemně dítě vzala a podala mu je.
Belfast jej opatrně vzal. „Chtěl bych něco vědět, Eleveo.“ Řekl. „Víš, co za ním stojí?“
Přikývla. „Břemeno, kterého jsem se zbavila, protože nejsem hodna je nosit. Ale Daser je již napůl člověk, takže je může přijmout.“
„Daser?“ Zeptal se vztekle Tritos.
„Ano.“ Odpověděla. „Jeho život bude zvrácený stejně, jako jeho jméno.“
Belfast mávnul rukou. „Můžeme jej od jeho osudu uchránit?“
„Ne.“ Odpověděla.
„A můžeme jeho osud zpomalit?“
„Jak?“
„Zničím jeho paměť a příznaky vyjímečnosti.“ Řekl Belfast. „Ty možná nebudeš chtít, ale je to dost dobrá pomoc, která se mu dostane. Bude mít dost času na to, aby byl lidský.“
Tritos nechápal. „On nemůže mít paměť. Vždyť se narodil včera.“
„Jseš si tím jistý?“ Zeptal se jej Belfast.
„Nejsem proti.“ Řekla Elevea. „Ale ne přede mnou. Nosila jsem to.“ Zvedla se ze židle a vzala Tritose za ruku. „Jsou věci, u kterých opravdu nemusíš být.“ Vyvedla jej ven.
Belfast celé dítě odhalil a z hrnce poblíž vzal do ruky vodu. Prstem kolem něj vytvořil mokrý kruh.
Ve vzduchu povstaly první runy.