ikona.png, 0 kB Nokturno.net / tvorba / dílko

  

+ přidej: dílko | obrázek» přihlásit | zaregistruj se

Barvy. Část XXIX

24.05.05 | Dr.Str., @, další tvorba | 1489 x | vypínač

Edraco běžel tak rychle, jak jen dovedl. Vítr mu duněl do uší a za ním se ozýval třesk. Trhal ze země stromy a lidé byli smeteni ze silnic. Oběhnul jeden z vojů obří armády, která se valila ze severu.
Lidé budou bojovat proti lidem. Bude to odporné.
Proběhnul kolem obrovského zdroje temnoty, ale nevšímal si jej. Teď bylo důležité jen jedno. Nalézt Manu. Pokusí se ji zachránit, jak si vnitřně slíbil.
Zastavil se. Tady se někdo dotknul země.
Objevila se před ním stařena.
Víš, co je tvůj osud?
Edraco zavrtěl hlavou. Jeho osud jej teď nezajímal. Jediná věc, která mu teď činila těžké srdce, byla žena spoutaná něčím, co bude muset překonat, ačkoli neví, jak to udělá.
Zadrž Střepe. Počkej ještě chvíli.
„Proč?“
Protože ta hůl, co ji držíš, se nikdy nesmí vrátit původnímu majiteli. Existuje jen jeden majitel. Přítomný. Nevíš, jaké to bude mít následky...
„Jaké?“
Nebudeš moct vyhrát.
Zmizelo to.
Edraco se rozhlédl po pláni svým zrakem a nespatřil nic, co by narušovalo její jednotvárnost. Byl to sen?
Odrazil se a začal zdolávat poslední míle k Lastedasu. Když se usadil prach, který svým během zvířil, vkročil do brány. Jako by nikdy neodešel. Zase mrtvo a prázdno. Prošel branou a zamířil k centrální tvrzi. Tam, v jedné z podzemních hal, tam je ona. Mana.
Došel až k pevnosti.
„Stůj.“
Ten hlas byl hlas strážného odhodlaného zabránit mu vstoupit. Ozvalo se tiché tření kovu o kov. Edraco se připravil.
„Kdo jsi?“
Strážný vystoupil ze stínu a ukázal svoji tvář. Byla rudá, ošlehaná větrem.
„Jsem sluha ženy, kterou vězníte.“ Řekl mág. „Musíte mě pustit dovnitř, sic projdu sám.“
Strážný se nehýbal. „Neznám tě. Zkus přes nás projít. Nevyvázneš živý.“
„Budiž.“ Přikývnul Edraco a odhodil jej zpět.
Druhý strážný vykročil vpřed a nerozpakoval se ani hodit dýku. Edraco ji chytil a pustil na zem. Strážný se na něj s řevem rozběhnul. Vzduchem proplula runa a mrštila jím zpět. Edraco se chvíli díval na svoji ruku, které narostly drápy. Když se změnila zpět, obešel zraněné.
Byla tam. Dole ve vězení ležela v pentagramu. Živá, ale s očima měla něco, co dosud neviděl. Podívala se na něj. Svítila z nich temnota.
„Edraco...“ Zašeptala. „...pryč.“
„Dostanu tě odsud.“ Vzal ji za ruku, ale ta se začala pod jeho dotykem rozpadat. Viděl, jak jí projíždí bolest. Vytáhnul ze záňadří lahvičku s modrou tekutinou. Pořád držel její ruku. Zavřel oči a soustředil se. Musí ji zachránit.

Karidal hleděl k obzoru. Bylo to pár dní, kdy mu dal hlas vědět, že je čas vyrazit. Netušil proč, ale věděl kam. Sezval tedy všechny velitele a nasedli na lodě. Byl opět čas vyrazit na Marelium. Skoro nikdy se nestalo, že moře bylo klidné. Proč za těch několik dní nezasáhla tropická bouře, to nechápal. Ale hodilo se mu to.
Teď.
Byla vidět pevnina. Loď se zhoupla a na chvíli zmizela. Pak se ale znova vynořila, větší a mohutnější. Podíval se nahoru k pozorovacímu koši. Samozřejmě, že spí. Bude mu muset dát kartáč.
„První důstojník!“
Během chvilky u něj byl velitel.
„Ano pane?“
Ukázal na obzor.
Velitel přikývnul. „Signály! Kde je signalizační? Hovada nespěte!“ Kopnul do lodníků, kolem kterých proběhnul a vpadnul do kajuty pro mužstvo. Za moment odtamtud vyhnal muže s nehezky vyloupnutým okem.
Ten se chopil vlaječek a začal dávat na zádi znamení ostatním lodím, aby se uvedly do pohotovosti.
První důstojník přišel za kapitánem. „Snad mi už můžeš vysvětlit, co tam vlastně budeme dělat...“
Karidal se zachmuřil... „Vlastně ani nevím. Věříš na sny?“
Velitel zakroutil hlavou.
„Jestli zdůvodníš těm za námi náš útok tvými sny... Je ti jasné, že jedou jen kvůli penězům.“
„To ano.“ Odpověděl Karidal. „Co víš o historii?“
„He?“ Velitel nadzvednul obočí. „Kdyby ses mě zeptal na zbraně, lodě... Ale historie? Co konkrétně?“
„Draky.“
„No, bude to tak čtyřicet let, co jsem se díval jak mi odjíždí otec na sever. Bába říkala, že kvůli draku.“
„A nejspíš měla pravdu.“
„Dobrej pokus...“
„Myslím to vážně. Nebudeme útočit, ale bránit.“
Velitel zesinal. „Bránit? Tak to budeme akorát bránit sebe, až to budeš vysvětlovat jim.“ Ukázal palcem dozadu. „Válka kvůli drakovi není sranda... Jak jim to vysvětlíš?“
Karidal zavrtěl hlavou. „Nijak. Budou fascinovaní.“
„Cože?“
Pevnina se objevila v celé své kráse a oni spatřili první obrysy města. Přestože nevál skoro žádný vítr, blížili k němu až nepřirozeně velkou rychlostí...
„Pak to pochopíš. Vzburcuj muže.“
„Teď? Vždyť jsme teprve...“ Podíval se k břehům, které se blížily neuvěřitelnou rychlostí. „Ano pane.“
Během několika okamžiků se celá posádka shromáždila na palubě zcela vyzbrojena. Loď vjela do přístavu. Ozvalo se dunění, jak vlna, která je nesla, narazila na mola. Celé loďstvo se zhouplo a zůstalo na místě.
Karidal zamával na břeh. Nic se tam nehýbalo. Pak spatřil dva vysoké lidi v plné zbroji jak se vynořili ze tmy uliček. Znovu zamával.
Chvíli se spolu bavili a potom zamávali taky. Karidalovi se zdálo téměř nemožné, že by jej tak snadno zahlédli, ale opomenul to. Na zjišťování podivností bude čas jindy. Nic nemůže být divnějšího, než jeho sny. Nasednul na bárku a vyplul k molu.

Daser pozoroval svým, už téměř bílým, zrakem moře a připlouvající člun, na kterém vévodil muž stojící na přídi. Když přirazila, pomohl mu na molo. Ten muž se zjevně lekl a ucukl jak s rukou, tak i s pohledem.
„Historie se opakuje.“ Zašeptal.
Elevea zavrtěla hlavou. „Co jsi zač?“
Karidal se na ni podíval. „Žena?“ Zíral na ni. „Ničitel...“ Vydechnul. „Co se tu děje?“
Elevea jej chytla za košili. „Co jsi zač?“
„Mé jméno je Karidal.“ Přestože cítil, že by ho to mohlo stát život, odstrčil její ruce. „Jsem velitel loďstva.“
„Vyloďte se.“ Řekl Daser. „Bitva je blízko.“
Karidal přikývnul. „Kam mám navést muže?“
„Před hradby.“ Elevea ukázala na vnější mola. „Bude třeba tam vytvořit opevnění a obranné věže.
„Jak je veliká armáda, proti které budeme bojovat?“ Zeptal se Karidal se špatnou předtuchou.
„Desetitíce.“ Odpověděla.
„Cože?“ Zděsil se pirát. „Nás jsou necelé tři tisíce! Nemůžeme na otevřeném prostranství čelit takové přesile. Smetou nás.“
„Nesmetou.“ Zařeknul jej Daser a klapnul před ním Zuby. Obličej se mu vrátil do původní podoby. „Kdyby jsme neměli šanci, ani bychom vás nevolali.“
„Ty...“ Karidal málem spadnul z mola. „Ty jsi...“
„Nejsem.“ Zamračil se Daser. „Ale umím věci, které se nám budou hodit. „Vrať se zpět a rozkaž mužstvu, aby celé vystoupilo na břeh. I když ti nevěří, donutíme je, aby nás poslouchali. Taky vyřiď těm, co budou chtít utéci, že budou zničeni, pokud se o to pokusí. Rozuměls?“
Pirát přikývnul. Nasednul zpátky do člunu a vydal se zpět ke své lodi. Oba potom pozorovali signalizaci. Několik lodí, co tvořily zadní voj, se začalo točit. Daser se podíval na Eleveu. Ta se však nehýbala. Když vrátil zrak zpět, lodě tam už nebyly. Jen trosky. Pak k němu dorazil ráz vzduchu a zvuk výbuchu. Většina lodí poskočila, některé se převrhly.
Po této demonstraci se většina lodí, až na ty, co lovily přeživší, otočila k vnějším molům.
„Tos udělala ty?“ Zeptal se jí.
„Ne.“ Odpověděla. „Jen škoda, že to nemůžeme použít na pevnině. Bude to tuhý a těsný boj.“
„Jak dobří jsou to vojáci?“
„Mizerní.“ Zakývala hlavou. „Ale vynikající šermíři. Jestli někdo může porazit severní armádu, pak jsou to oni.“

Dastadan si prohlížel svoji armádu, která se chystala na útok proti Mostadaru. Nekonečné pole rozprostírající se před ním bylo pokryto tábořištěm. Někteří cvičili, jiní odpočívali. Jedno bylo jasné. Jsou připraveni na bitvu.
Jediné, co mu nahánělo hrůzu, byla ta stigmata. Většina z nich měla tvář pomalovanou červenou barvou, nebo dokonce strženou kůži ve tvaru seku drápů. Proč ale? Ptal se na to jednoho z poradců. Odmítnul mu však na toto odpovědět. Nikdo mu to nechtěl říct. Dokonce i nepoznamenaní.
Nahánělo mu to hrůzu. To mystérium jednoty. Bylo tady.
A On tu byl taky.
„Pane...“ Polknul. „Co se tady děje? Tohle nebude obyčejná válka.“
Sjednotitel mu položil dlaň na rameno. „To jsem nikdy netvrdil. Před tebou je něco, co se dá srovnat pouze s mým nástupem. To město musí být spáleno a vytrháno ze základů. Žije tam stále jeden z draků a já se bojím, že kdybych to neudělal, mohl by nastat chaos.“
„Chaos?“
„Ano. Spojili se čtyři draci proti mě.“ Zasmál se. „Nevídané, že? Musí to být významná osoba, ta proti které bojují. Přerůstám svůj úřad.“
„Jak chcete zastavit čtyři draky?“ Dastadan se tvářil zmateně.
„Postavím proti nim draky.“ Sjednotitel ukázal na sever. „Mám dva.“
„Rozumím.“ Dastadan vykročil před.
Temný mág se usmál. „Jen běž, věrný příteli. Tvůj čas nadešel.“
Dastadan vystoupal na malou skálu. Vybral si tábořiště právě kvůli tomuto místu. Všichni jej musí viděl. Za ním se do vzduchu tyčily Mostadarské majáky. A před nimi rostla malá opevnění, která budovali piráti. Jak pošetilé. Tři tisícovky mají zadržet čtyřicet tisíc. Jasná šachová výhra. Dastadan si ale uvědomoval, že někde bude něco, s čím nepočítal. Vždy něco takového je, když se nepřítel odhodlá k tak zoufalému kroku.
„Muži.“ Jeho hlas vyplnil vzduch nad polem. „Všichni jste čekali na tento okamžik, abyste mohli být propuštěni a mohli se vrátit k rodinám. Tímto okamžikem váš lehký život skončí a začne opravdový boj. Bijte se, jako by to měl být váš boj poslední. S každým okamžikem přiblížíme kontinent míru a s ním vy dosáhnete klidu. Připravte se. Boj začíná!“
Řev davu přehlušil jeho slova. Muži si začali dodávat odvahu. Řadili se. Velitelé srovnávali své jednotky a přesunovali je tak, aby byly na svém obvyklém místě. Za chvíli bylo slyšet jen opakování rozkazů znějících ze stovek hrdel v přesném souznění.
Ach lidé... Vojáci k pohledání.
Se zvukem jeho vojska se však zároveň začali řadit i vojáci na druhé straně. Tam, u města modrého draka, se konečně odhodlali k pohybu a rozprostřeli se do několika rojnic krytými několika dřevěnými zdmi. Přehlédnul svým zrakem celý systém a našel několik slabých míst, nedostavěných zdí a podobných chyb, zaviněné spíš nedostatkem času. Měli zaútočit.
Pak si ale všimnul těch dvou. Byli noví. Dívali se na něj z přední řady. Ano. Přesně tak. Dívali. Oba stáli nehybně ve svých zbrojích. Museli do být vojevůdci a mu bylo jasné, co mají Mostadarští na své straně. Ty dva.
Nebyl už čas přemýšlet nad tím, kdo jsou ti dva. Ať to byl kdokoli, již nemělo význam věnovat mu více pozornosti než jako oběti. Hrdinové musí být zabiti jako první. Tak zní první zásada úspěšného boje. Předal rozkaz prvnímu poslovi a ten se rozběhl před. Několik hlasitých výkřiků z mužstva mu bylo odpovědí a zálohy z levého křídla se začaly přesunovat směrem ke středu, kde ti dva stáli. Podíval se zase jejich směrem. Už tam nebyli. Tedy spíše, už jej nepozorovali.
Dastadan sešel z útesu a nasednul na svého koně. Byl čas vyrazit vpřed a podpořit aspoň psychicky své vojáky. Vzduchem se mihla runa a kolem něj se vytvořila bariéra proti šípům. Pro jistotu.
Naposledy se podíval na Sjednotitele. Ten hleděl nepřítomně vpřed. Otočil se tedy zpět a vyrazil před.


 Přidat komentář 




› Online 4


O nokturnu

Nokturno je místem pro všechny milovníky fantasie, dobrého počtení a rozumné rozpravy.

©1999-2022 Skaven

Shrnutí

komentářů: 14762
článků: 557
obrázků: 3652
dílek: 6391
autorů: 862