Nokturno.net / tvorba / dílko

Jalusská kniha moudrostí
Život není prožívání. Jak bylo již mnohokrát dokázáno, život je paměť přítomnosti. Pokud je tedy člověk mrtvý, nemůže prožívat, protože paměť zanechá na tomto světě. Potom ale zůstává otázkou, co vidí ve svých vizích oživení.

Ten moment jako věčnost proletěl kolem. Cítil každý sval ve svém těle. Každou nitku svalu. Cítil, jak se mu stáhly zorničky, když zaregistroval světlo. A potom samozřejmě nádech. Tak mocný, jako by to byl jeho první. Ale pamatoval si na bezpočet nádechů, které kdysi dělal. Pamatoval si i na ten poslední nádech. A hlavně výdech, jak se mu ztrácel svět kolem, jak se odevzdal smrti, jako by jen usnul. Ale proč?
Protože vyzval nesprávnou osobu. Tak to bylo. Zabil sám sebe, než aby snesl pomyšlení, že si vzal příliš velké sousto. Sousto? Hlad. Pocítil strašný hlad, který se stával mučivým, protože v okamžiku smrti mu žaludek křečovitě vyloučil šťávy. Pocítil tu kyselost až v ústech. Ó Veliký, není horšího mučení.
Konečně se mu podařilo zaostřit před sebe a spatřil muže s očima tak černýma, že by se v nich ztratil. Zavřel víčka a čekal.
„Jsi vzhůru, že?“ Promluvil hlas. „Tak se posaď, otroku.“
Otroku? To je hrůzné. Je teď otrok? Ale ano, za své oživení musí zaplatit. Ale jelikož byl mrtvý, veškerý jeho majetek propadl rodině a těm, kdo na něj měli nárok podle zákona. Teď neměl nic.
„Jak dlouho bude trvat moje služba, pane?“
„Deset let u vojska. Tak rozhodnula paní tygrů. Připrav se, pocestuješ do Lastedasu.“
Nečekal, že vše dostane tak rychlý spád. Posadil se a rozhrnul si košili pokrytou plísní. Plísní, která nejspíš zžírala i jeho. Musel být mrtvý pěkných pár dní. V jeho hrudi byla pořád rána kterou si sám způsobil. Nejspíš byla i v zádech. Aspoň že měli dost taktu, aby vytáhli jeho meč. Bylo by dost potupné zbavit se něčeho, co do sebe sám vrazil.
„A kde vlastně jsem, pane.“
„V temné věži, otroku.“ Hodil mu nějaké hadry. „Běž, umyj se a obleč se. Potom tě doprovodím do kuchyně a tam si vezmeš zásoby na čtrnáct dní. Najíš se a hned vyrazíš.“
Glad našel místo, kde byl džber s vodou a pořádně se umyl. Když si vymyl ránu důkladně, jakoby se zmenšila. Hojila se neuvěřitelně rychle. Jakoby teď byla jen povrchová. Navzdory prvnímu dojmu bylo to oblečení čisté, jen sepranost budila dojem nepoužitelnosti. Oblékl si tedy lněnou košili a kožené kalhoty a vyšel ven z „koupelny“, aby se nechal zavést tam, kam měl jít.
Muž v kápi beze slova vyrazil a on jej doprovázel po špatně osvětlených chodbách této obří pevnosti. Většinou šli do schodů. Až mu připadalo směšné, že se ta stavba jmenuje věž. Samozřejmě, že ji viděl zvenčí. Jen málo lidí mělo to štěstí a nedostali se až k ní. Byla mnoho, mnoho loket vysoká. Povídalo se, že je vyšší než nejvyšší hora na kontinentu. Dokonce i někteří námořníci tvrdili, že věž je po bouři za slunečného počasí vidět i několik dní cesty od pevniny. Ale proč šli nahoru, to nechápal.
Když vyšli na nádvoří, prozřel. Stavba takového charakteru samozřejmě má i sklepení. Bez základů by byla jako strom bez kořenů. Teprve teď si uvědomil, kolik práce muselo stát vybudovat ten monument. A to všechno prý stihl sám Sjednotitel za svého života. Ještě štěstí, že je jen voják a ne stavitel.
Oslepil ho paprsek slunce, kterému se náhodou podařilo prorazit skrz oblaka obklopující věž. Přešli přes nádvoří do jídelny plné lidí i nelidí. Pokračovali však dál. Gladovi se začaly sbíhat sliny, ale mlčel. Na jídlo bude mít zcela jistě čas. Vzadu v kuchyni již byla nachystána torna se zásobami.
„Vem si to.“ Řekl muž v kápi.
Poslušně si nasadil batoh na záda.
„Nebudeš mít koně. Na obyčejný přesun koně nepotřebuješ. Půjdeš odtud na jih, dokud nenarazíš na kupeckou stezku. Po ní vyrazíš na západ. Nikde se nezastavuj, s nikým se nebav. Na správné křižovatce odbočíš k městu Lastedas. Měl by tam být rozcestník. Až dojdeš, ptej se po paní Elevee. Běž, otroku.“
Glad se jako omámený otočil a vyrazil z kuchyně. Na nádvoří si to vyrazil k bráně. Přešel přes padací most a ani se nepokoušel zjistit, jak je příkop hluboký. Věděl, že by padal dlouho. Možná minutu. Možná hodinu. Šel skrz město. Paradoxně tu nebyl vůbec žádný ruch, protože všichni byli zaměstnaní ve věži. Lidé bez práce znamenali zločin a ten si v hlavním městě nemohli dovolit.
Jediní lidé, které potkával byli výběrčí daní. Neteční lidé, co řídili povozy s koňmi a býky, hloupě hledící ke svému cíli. Na druhou stranu pak jeli ti samí, ale s prázdnými vozy. Na jeden naskočil. Vozka si ho sice všimnul, ale neprotestoval. Jeho vůz a býci to nebyli a nikdy mu nikdo nezakázal vozit pocestné. Vrátil svůj pohled dopředu a dál si ho nevšímal.
Glad přemýšlel, co může mít Lastedas společné s ním a proč tam vlastně jede? A když má nějaký úkol, proč se k němu chovají tak chladně? A proč mu nedali nějakou zbraň? Vždyť u Lastedasu zuří válka... Válka. Ano, vzpomněl si na to, že byl v armádě. A jak vlastně zemřel? Vlastní rukou, když ho nechtěla zabít ta žena.
Žena?
Uchechtl se, až se vozka otočil. Potom ale zase věnoval veškerou svou pozornost řízení povozu.
To zcela určitě nebyla žena. Měl z ní dojem muže a rychlost zvířete. Uhýbala spíš instinktivně správně, než nějakou promyšlenou technikou. A ty oči... A co vlastně říkala?
Chci se od tebe učit.
Proč? Vždyť byla dobrá. Velice dobrá.
Pak si vzpomenul, jak jí usekl drápy.
Ona měla drápy. Zvíře? A nebyla dost dobrá, aby vyvázla bez potíží.
Vytanulo mu to v mysli jako dřevo na hladinu vody.
Vždyť ona nebyla vůbec dobrá. Byla úplně neschopná. Ta její plavnost nebyla dána technikou, ale zvířecími schopnostmi, rychlostí, silou... A ona chce tohle vše doplnit perfektní technikou. Chce být něco jako bůh.
Pokrčil rameny. Proč ne. Každý je nějaký.
Vozka pocítil, jak se povoz zahoupal. Otočil se, aby dotyčného okřikl, ale ten už byl pryč. Bez poděkování, bez odměny za svezení. Ušklíbl se nad tou neslušností. Ale co by chtěl tady, v centru temné říše?
Glad pokračoval po svých přímo na jih. Věděl, že kdyby šel ke kupecké stezce po silnici, dorazil by na ni o tři dny později.
A potom mu řekla, že ho nechá oživit, když se zabije.
Zastavil se.
To je jeho úkol. Proto byl oživen. Jaký je den? Jak dlouho byl mrtvý?
Dal se do chůze.
To je ono. Ona přece byla určena k tomu, aby zastavila válku na pláních. Ale to by dokázal přece kdokoli. S tím patnáctitisícovým vojskem určitě kdokoli. Možná je v tom i něco jiného. Co má dělat potom? Pro co byla určena?
Před ním vyplašeně vylétla koroptev.
Ach, co dělá ten pták tak blízko k pevnosti?
Přidal do kroku.
Možná má něco najít. Možná se má utkat s někým, koho není tak snadné porazit. Ale koho se páni černé pevnosti tak bojí?