ikona.png, 0 kB Nokturno.net / tvorba / dílko

  

+ přidej: dílko | obrázek» přihlásit | zaregistruj se

Elevea III.

26.09.05 | Dr.Str., @, další tvorba | 1411 x | vypínač

Nastézská učební kronika
Je věcí nás všech, jakou cestu si zvolíme. Potom je ale otázka, co budeme vzývat. Lidé věří v mnoho věcí. Snadné je vybírat mezi dobrem a zlem. Těžké je vybírat mezi rovnocennými soupeři světa, kteří bez sebe navzájem nemohou existovat. Kruh barev je uzavřen v nekonečném koloběhu.
Na obvodu je černá zvící Země, červená obsahující Oheň, modrá s proudící Vodou a stříbrná s dujícím Větrem. Spojení toho všeho leží v jejich středu. Zelená rodící Život. Ti, jejichž doba pomine, potom volí bílou. Sami jí říkají Čas. Pro ty na zelené straně je však Smrt pravý název. Leží za hranicemi ostatních a vymezuje jejich trvání.
Každý element má svoje nevýhody. Je otázkou spíše nutnosti než volby, vybrat si takový, který podstatu volící bytosti nezhubí. Nejjednodušší mají volbu lidé. Jejich podstata je postavena na všech šesti principech a žádná záludnost jim od žádné barvy nehrozí. Jejich otázka potom je, co jim která barva skutečně přinese.
Kontinent nezná rozdělitelnější rasu.

Trvalo skutečně jen pár dní, během kterých se Elevea dostala až k černé věži. Teď se před ní pnula a ukazovala k nebi. Tam nahoře jsou nejspíš pozorovatelé, komunikující s celým kontinentem. Poděkovala vozkovi za svezení a vykročila k táboru, který ležel poblíž obřího vodního příkopu. Černé monstrum z čediče a kovu se vypínalo za jejími zády a ona je nehodlala obdivovat. Došla až někam tam, kde nabírali do služby. Zastavili ji stráže.
Vysvětlila jim, že jde do služby. Oba na ni nechápavě zírali. Nikdo nechce do služby. Pokud nechce sabotovat. Prohlédli si její zjev, ale nebylo na ní nic podezřelého. Světlé vlasy svázané do copu uchyceného k brnění, opálený zjev, hůl. Prohlédli její zbraň, ale neshledali na ní nic nebezpečného. Kroutíce hlavou ji poslali k náborčímu, který seděl u nedalekého stolu a zrovna obědval.
Ten si ji změřil přísným pohledem. „Chceš do armády.“ Kývnul hlavou. „Ženy nerady chodí. Armáda není dobré místo pro ženy. Ale nepohrdneme tebou, když vypomůžeš v kuchyni nebo tak.“
Eleveu pokoušely mrákoty. „Budu bojovat.“
„To bys musela ukázat, že něco umíš, holčičko.“ Řekl náborce.
„Máte něco, co by šlo nazvat arénou nebo cvičištěm?“
Usmál se. „Když se ti povede porazit jednoho z mých vojáků, kterého určím, vezmu si tě sám do výcviku. Když ne, budeš mi dělat posluhu.“
Přikývla. Rozumná nabídka. Ženy měly ze zákona povinnost mít ochranu. Bylo velice těžké přinutit ostatní, aby jim byla upřena. Když ale dokázala, že ji nepotřebuje, bylo s ní zacházeno jako s mužem. Ale taky toho nemohla potom využít. Otázka volby.
Došli na něco, co by mohlo být nazváno cvičištěm. Rovný plácek, ze kterého vyhnali několik ospalých vojáků z noční stráže. Náborce se dlouho radil s jedním mužem. Ten nakonec zavolal nějakého vojáka s docela prošedlými vlasy. Ten se jí postavil.
„Jsi žena. Nemůžeš vyhrát silou, tudíž není tvůj cíl mě porazit. Jsem jeden z učitelů a mám ohodnotit tvůj bojový projev. Je vidět, že máš na sobě něco jako brnění, muselas tedy projít něčím jako výcvikem. Pokud ti ten nedal dost, nemůžeš být schopná jít do boje. Nebudeme mít to svědomí tě do boje poslat. Jakou chceš zbraň?“
Elevea se podívala na svoji hůl. Dost výmluvné.
Učitel přikývnul. Vzal si jednu hůl ze stojanu. „Pravidla jsou jednoduchá. Jeden nesmí druhého zabít ani smrtelně či těžce ranit. Jakýkoli útok, který znamená tvoji výhodu se hodnotí kladně, jakákoli chyba, která by ti mohla přivodit nevýhodu záporně. Rozumíš?“
Elevea přikývla. Znělo to rozumně.
Učitel na nic nečekal a udělal výpad tak prudký, že jej téměř nevykryla. Byl vedený na hlavu a ona byla nucena ustoupit. Chytnula hůl do obou rukou a horko těžko vytočila útok bodem. Odskočila, aby měla víc času a přehmátla hůl tak, aby se sama od sebe roztočila. Jednou stranou vychýlila další útok bodem a druhou zamířila na hlavu. Odkopla učitelovu hůl, zatímco on byl nucen vychýlit její hůl paží.
Teď odskočil on. Mnul si bolestivé zápěstí, které odneslo náraz hole. „Výhoda pro tebe.“
Úklonem hlavy dala najevo souhlas. Připravila se na jeho další útok. On však nic nedělal. Čekal. Udělala výpad vpřed a zase se stáhla. Učitel uhnul.
„Jsi pasivní.“ Ohodnotil ji. „Jak chceš protivníka zabít, když na něj nezaútočíš?“
Pokrčila rameny. Nad tím nepřemýšlela. Zcela klidným krokem vyšla vpřed. Z nějakého neznámého důvodu couval. Roztočila hůl nad hlavou a v poslední chvíli ji popustila, aby šla vpřed delším poloměrem. Učitel nestačil odskočit a málem to nevykryl. To, co provedl v následujícím okamžiku však nečekala. Sérií prudkých výpadů ji úplně vyvedl ze soustředění a nakonec dostala plný zásah bodem do stehna. Zhroutila se na zem.
„Jsi rychlá.“ Pochválil ji. „Ale rychlost je ti nanic bez odhadu soupeře a techniky. Do boje zatím nemůžeš, ale doporučím tě do speciálního výcviku. Byla by škoda plýtvat tvým talentem.“ Podal jí ruku a zvednul ji z prachu. „Mohla bys mi říci jméno tvého otce?“
Chvíli váhala. „Lamredas.“
„Lžeš.“ Okřiknul ji. „Jen jeden byl takový blázen, aby učil své dítě boj s holí. Kdyby sis vybrala jakoukoli jinou zbraň, nikdy bych to nepoznal. Ale několik triků, které jsi použila jsou jeho a on je nikomu jen tak neukáže. Odešel přibližně před rokem, což odpovídá tvému stupni výcviku. Jeho jméno je Lodertan, že?“
Smutně přikývla.
„Nezatajuj svůj původ, ani se jím nechlub. Tady platí jedno pravidlo. Před svou hodností vždy řekneš svou rasu. Bez vyjímky. Pomáhá to odlišit dobré od špatného. Běž za zbrojířem a vyber si od něj takovou zbraň, která ti nebude proti srsti. V kuchyni ti dají najíst a přespat můžeš u jakéhokoli ohniště. Zítra se hlas u tamtoho stanu. Jsem teď člověk, který nad tebou bude držet ochrannou ruku. Beze mě by ses nemohla po táboře volně pohybovat. Nejsi dosud voják a tak bys tu neměla co dělat.“
Přikývla. Vzala svoji hůl a odešla ke stanu, kde sídlil zbrojíř.

Oheň je láska a voda nenávist. Oheň přináší klid a voda tvoří chaos. Dokud si to neuvědomíme, nemůžeme zvolit svoji dráhu životem.

Aleidané šla ke stanu maršála severských vojsk. Vezla instrukce ohledně rozmístění polohy nově zformovaných speciálních armád severu. Měli z nich být vyčleněni ti nejlepší zabijáci a jejich rozkazy zněly jasně. Přesunout se co nejdřív na jih k věži. Čekal je tam úkol, který nesměl být odložen.
Vkročila dovnitř a zastihla maršála u stolu, kde si zapisoval poznámky.
„Rozkazy z jihu, pane.“
Gestem jí dal najevo, že mu má dát onen pergamen. Předala jej a postavila se ke dveřím očekávajíce rozkazy.
Přečetl si rozkazy a zbledl. Příliš mnoho špatných zpráv se na něj hrnulo. „Zavolej Tritose.“ Štěkl. „A přijď s ním. Ale dělej!“
Aleidané vyběhla ze stanu a našla příbytek zástupce velitele. Vpadla dovnitř. Byl tam se ženou.
„Pane, velitel vás okamžitě volá k sobě.“
Ta žena chtěla něco říct, ale on ji zadržel. Rychle se obléknul a doprovodil Alidané nazpět.
„Co se děje?“
„Nevím, pane. Přinesla jsem zprávu z jihu o vyčlenění jádra naší armády. Nečekala jsem ale takovou reakci.“
Oba vešli dovnitř. Maršál seděl pořád za stolem a mnul si spánky.
„Tritosi, to povstání na jihu se rozrostlo do něčeho, na co ani jižní vojska nestačí. Chtějí nejlepší muže.“ Povzdechl si. „Včetně nás dvou. Do dvou dní musíme vyrazit. Najdi mi člověka, který prozatím bude moci přijmout velitelskou funkci. Neměl by to být ani tak vojevůdce, jako spíš hospodář. Nečekám, že pošlou dodatečně ten nezacvičený zbytek na masakr.“
„Rozkaz.“ Zástupce vyběhl ze stanu.
„A ty.“ Otočil se k Aleidané. „Kdysi jsi mi povídala, že znáš magii.“
„Ano, pane.“
„Zůstaneš tady čtrnáct dní a budeš tu dohlížet na pořádek. Pokud bude problém a nový velitel jej nebude schopen vyřešit, pozabíjíš tolik zrádců, co budeš moci a pak vyrazíš na jih, kde se přihlásíš do centrální armády. Tady máš doporučení.“ Podal jí pergamen. „Bez tohoto papíru se nedostaneš k výuce. A teď dobře poslouchej. Nesnaž se dostat dovnitř kněžského řádu, i když se tě pro to budou snažit přesvědčit. Snaž se učit čemukoli jinému, než temné magii. Vím, co se děje ve věži a kdyby ses náhodou nachomýtla moc blízko, mohlo by tě to stát život.“
„Rozumím.“
„Pravděpodobně se potkáme a budeme bojovat po boku. Tehdy si tě vyžádám. Bude to potřeba. Teď běž a pomoz vzbudit učitele. Musíme roztřídit ty co něco umí a ty co jsou úplně na nic.“
Práce trvaly téměř celý příští den a noc. Učitelé zkoušeli své žáky a vojáky a třídili zrno od plev. Dokonce se ani nevařilo. Muži sice reptali, ale nedělali rebelie. Když bylo uděláno a elitní část armády byla vytřízena, rozdal se proviant a všichni zkušení vojáci museli jít spát. Z patnácti tisíc vojáků se vybralo přes dva tisíce těch, co byli připraveni padnout za každou cenu. Na druhý den odešli.
Nový velitel byl skutečně úředník. Udržoval armádu v chodu a nutil vojáky, aby se cvičili aspoň mezi sebou. Bez pevné ruky velitelů nižších hodností však upadala morálka a velitel si toho byl vědom. Už pátého dne po odchodu elitní části, docházelo k hádkám a přestože Aleidané tvrdě trestala ty, co se vzpříčili morálce, nebylo to nic platné. Vytvořila alespoň malý oddíl věrných, který měl za úkol chránit velitelský stan. Jenže i mezi nimi se vedly hádky.
Několikrát byla donucena zabít po tmě vůdce malých spiknutí, o kterých se doslechla od svých informátorů. Ani to nebylo nic platné. Když čtrnáctého dne odcházela, měla pocit špatně odvedené práce. Přestože to maršál předpokládal, doufala, že s tím půjde něco udělat. Vydala se na jih k černé věži, kde se měla přidat k magické armádě.


 Přidat komentář 




› Online 6


O nokturnu

Nokturno je místem pro všechny milovníky fantasie, dobrého počtení a rozumné rozpravy.

©1999-2022 Skaven

Shrnutí

komentářů: 14762
článků: 557
obrázků: 3652
dílek: 6391
autorů: 862