ikona.png, 0 kB Nokturno.net / tvorba / dílko

  

+ přidej: dílko | obrázek» přihlásit | zaregistruj se

Barvy. Část IX

21.03.05 | Dr.Str., @, další tvorba | 1739 x | vypínač

Výstup byl strašlivý. Vylezli téměř až k jeskyním a přesto, že byli na dosah a byli popohánění oním úsilím, jež slibovalo kýžený odpočinek tam nahoře, přesto nebyli schopni oni, ani koně, dalšího výstupu.
„Doufám, že noci nejsou v těchto výškách příliš chladné.“ Řekl udýchaný Edraco.
Daser na odpověď jenom pokýval.
„Tak si budeme muset opravdu něčím zatopit.“ Mág si sednul na kámen a začal si zouvat boty. Byly úplně propocené.
Daser se díval směrem na město. Černá stopa na vzdálenějším konci ještě dýmala a k nebi se zvedal kouřový sloup, jako by to bylo nějaké znamení. Nebylo sice vidět lidi, ale zato byly vidět jakoby nějaké proudy, které se vinuly ulicemi. Byli to lidé, jistě. Daser si je uvědomoval. Ale nikdy si nepředstavil, že by mohla vzdálenost nechat ty lidi do takového chumlu. Byl venku příliš krátkou dobu na to, aby si zvyknul na takové věci. Bylo mu divné, že fyzika, ani metafyzika něco takového nepopisuje.
Pak si vzpomněl na tu ženu. Člověk s koňskou hlavou. Jak může být matoucí nějaký odlesk, trocha dýmu, kápě… Asi blouznila.
"Vzpomínáš si na tu ženu, jak křičela, o tom chlapovi s koňskou hlavou?"
Daser přikývnul. Edraco mu snad četl myšlenky a přitom to je on, kdo tohle umění ovládá.
„Bylo to před dávnými dobami. Moje bába se to doslechla od její báby a ta bůh ví od koho.“
Daser nasadil výraz, který dával najevo jasný zájem.
„Byla prý tehdy na světě jedna žena. Kněžka prý, od zeleného draka. Nebyla nijak poslušná a často utíkala ven. Mimo chrám. Měl to být prý nějaký muž, či kdo. U mladých kněžek se to trpělo. Ale u postupujících už ne. Ona zrovna měla postoupit a taková byla tradice, že pokud jako postupující uteče, tak ji musí najít hlavní kněžka a jejímu milenci musí vnutit klatbu, jež mu nedovolí určitou schopnost, když s ním bude ona kněžka. Určitě tušíš, o co by měl přijít, že?“
Daser se usmál.
„No ale ukázalo se, že ta kněžka nechodí za milencem. Zrovna v té době se objevila nová sekta. Byla to zrovna ta, která má teď moc. Sekta temného boha. Byla přistižena a odvlečena přímo z oltáře. Dokud se jí dotýkali lidi, byla v pořádku, ale když potom vzala do ruky včelu, udála se s ní strašná proměna. Byla jí vnucena oddanost a síla včely, na druhou stranu jí bylo ponecháno chladné uvažování a části lidského těla. Dokonce i kněžky zeleného draka se jí bály. Takže ji vyhnali.“
Edraco se zaposlouchal do nočního ticha. "Prý odešla někam sem. Do jeskyní. Někdo dokonce i říkal, že prý dala vzniknout nové rase. Ale kromě pár zmínek mezi lidmi si na ni nikdo nepamatuje. A to třeba ty jsi pročetl všemožné knihy. Přesto jsi se o tom nedočetl. Že Dasere?“
Daser se zvednul a šel zkontrolovat koně. Věděl o tom. Ta žena prý skutečně žila. A trvalo dlouho, než ji sektáři zabili. Nikdo nesmí sestoupit z oltáře před tím, než je plně ovládnut. Tato chyba stála příliš mnoho životů. Doby, kdy se dělaly pokusy na lidech měly být minulostí. I temní kněží je zavrhli. Ve jménu lidskosti, samozřejmě. Jak pokrytecké. A teď by se k tomu měli zase vrátit. Muž s koňskou hlavou.
Koně byly až nepřirozeně klidní. Cítil v nich přáteství a lidskost a ... bylo tu o jednoho víc.
Uskočil dozadu právě v tu chvíli, když proti němu vyrazila ruka.
Hypodan ho přesto chytnul pod krkem a zmáčknul mu hrdlo. Zřejmě si nevšimnul, že má obojek, nebo si nedal nic do souvislosti. Zvednul ho jedinou rukou nad hlavu. V ten okamžik měl Daser vytáhnutý svůj meč zpoza opasku a prudkým machem zkusil utnout Hypodanovi ruku. Ten si však jeho pohybu všimnul. Zablokoval mu výpad a srazil mu ruku s mečem k pasu. Než mu ji ale stačil vykroutit, Daser si ji přehodil za zády do levačky a prudce tnul bez rozmachu do kněžího ruky rovnou zespod. Bylo cítit, jak se meč zastavil o kost. Hypodan zaržál a odhodil Dasera na haldu kamení.
Chvíli se nic nedělo. Hypodan si tisknul ruku a Daser se držel za hlavu, protože si ji rozbil o kamení. Když jim ale během několika vteřin srostly rány, zase se k sobě vrhli. Hypodan se těsně před nárazem zastavil a uhnul. Daser, který běžel z kopce, proběhl, převážil se dopředu a v suti sjel o několik desítek metrů z kopce.
Hypodan využil času a začal rukama kreslit ve vzduchu runy. Tiše odříkával slova. Záře za jeho vzduchem ladně plovoucíma rukama zanechávala světelnou stopu. Teď v noci to byl nádherný pohled, jak světle červená luminiscence začala vyplňovat Hypodanovo okolí. Daser ty kouzla znal. Hypodan nechtěl zabít jeho, ale Edraca. Určitě už spal a tahle kletba měla vyvolat sesuv. Vzal meč a vší silou ho mrštil po Hypodanovi.
Letící meč zasáhnul Hypodana přímo do hlavy a protnul ji skrz. Bolest musela být strašlivá. Nicméně poločlověk nevydal ani hlas. Ovládnul se a kleknul na zem. Jednou rukou se opřel o půdu a druhou chytnul meč za rukojeť. Vytáhnul si ho z hlavy a odhodil. Když se stavěl, bolestí nic neviděl. V tom okamžiku však k němu přiskočil Daser, popadnul meč a chytnul ho do obou rukou. Rozmáchl se a přetnul Hypodana vejpůl v pase.
Torzo sklouzlo na zem, zatímco nohy pořád ještě stály a snažily se udržet rovnováhu. Daser si uvědomil, že ten člověk má přinejmenším stejné schopnosti bez obojku, jako má on s obojkem. Proto chytnul torzo, které se snažilo dostat k nohám a odhodil je za hlavu pryč do údolí. Totéž udělal se spodní částí těla, která do toho okamžiku stále držela balanc. Mrštil jí ale na druhou stranu. Potom se rozběhl do tábora.
Ignorujíc otázky popadnul Edraca a vyběhnul s ním co nejvíc do kopce. Vrátil se a přesunul i koně. Začal svým vnitřním zrakem propátrávat okolí. Nic se však neblížilo. Všude byl zase klid.

Pocítil to. Byla to ta největší nenávist na světě. Byla to nenávist z přirozenosti. Odpor a hnus, který byl cítit až sem nahoru. Stovky lidí tam dole v údolí se začaly srocovat a co nevidět vyrazí do hor. Půjdou chytit toho, kdo jim spálil město. Už jim ani nic jiného nezbývá.
Nejstarší se otočil k ženě, která stála ve stínu krápníku.
„Dcero, bojím se o osud toho tvora. Je oddaný jen ze své přirozenosti. Ještě může být zachráněn.“
Žena stále nevycházela ze stínu.
„Může to být přítel i nepřítel. Nevím, jestli bude mít dost sil překonat to věčné prokletí bez pomyšlení na vyšší cíle, kterým sloužil.“
„Ve všem je riziko. Máme ale právo ho nechat najisto umřít, nebo máme riskovat jeho smrt, ale zároveň mu dát možnost žít svobodně?“
„Ty víš, že jediná volba je druhá možnost, otče. Ale já se bojím, že jako svobodný nebude mít rozumný úsudek.“
„Potom ať ho spálí dračí dech.“
Žena mávla holí, kterou držela v ruce a vyšla do slunce.

Daser čekal celou noc a skoro celý den, než se Edraco pořádně vyspal. Když se tak stalo, několik hodin strávili psaním na tabulku a vysvětlováním. Shodli se nad tím, že muž s koňskou hlavou skutečně existuje.
"Co budeme dělat?" Zeptal se Edraco.
Daser pokrčil rameny. Těžko udělat víc, když někoho rozpůlíte a každou polovinu hodíte do jiné propasti.
"To nemůže být člověk." Řekl učeň. "Tohoto není člověk schopný."
Daser napsal na tabulku, že kůň ano. Ten který mu utekl, zvládal to samé co on. Nepotřeboval však žádný obojek.
"Musíme spěchat." Řekl Edraco. "Musíme být u Dastadana dřív, než ho najde ten kůň."
Ochránce zakroutil hlavou.
"Proč?" Zeptal se učeň.
"Protože jste u mě." Ozval se hlas. Zpoza sloupu vyšel stařec oděný do tuniky. V ruce třímal hůl okovanou stříbrem a platinou. Zarazil ji před sebe do písku. "Kdo jste, že jsem vás nevycítil? Dokonce ani soustředěním ne..."
Daser se uklonil. Edraco též.
"Tedy jeden z mála ochránců, co jich na zemi zbylo?"
Ochránce zakroutil hlavou.
"Takže nově narozený."
Opět zakroucení.
"Stvořený? Úžasné." Vydechl stařec.
Daser přišel až k němu a promáchnul skrz rukou.
"Obraz." Zavrčel Edraco. "Ukaž se, prosím, tak jak jsi."
Obraz zmizel a místo něho se z prostoru vyvlnil skutečný Dastadan. "Bylo na čase, že jsi přišel, ochránče." Dal mu dlaň ke krku a obojek spadnul do písku. "Je čas změnit řád."
Daser se zhluboka nadechnul a vychutnával vůni vzduchu. "Je tu ještě žena a to zvíře." Řekl hrubým hlasem odvyklým řeči.
"Vskutku talentovaný." Usmál se Nejstarší.
Ze stínu vyšla dívka měla zavřené oči.
"Je to moje dcera. Mana se jmenuje." Pronesl stařec.
Otevřela oči a oni spatřili fosdoreskující světla vyplňující její zrak.
"Kněžka zeleného draka." Vydechnul Edraco.
"Jedna z posledních." Pokýval hlavou stařec. „Není nutné ten meč ničit.“ Změnil téma. „Ostatně já tu nejsem proto, abych ti ukázal, jak ho získat.“
„A proč tedy?“ Zeptal se Daser.
„Protože já tu jsem proto, abych ti rozmluvil jeho zničení.“
Edraco zavrtěl hlavou. Sálal z něj nesouhlas.
„Nevím, kde je, ale ty to víš. Řekni mi to prosím. Není teď důležitější věci. Moc hlavního kněžího roste. Už tvoří nové rasy. Nespokojí se se svými. Vytváří nezničitelné bojovníky. Když by náhodou ten meč získal, zničil by poslední vzpomínky na dřívější pořádek. Ty víš, co by to znamenalo Dastadane.“
„Nemůžu ti odporovat. Ty sice nevíš proč, ale nemůžu. Pojď se mnou. Ukážu ti, kde je.“
Dastadan se zvednul a odešel směrem do zadní části jeskyně. Edraco ho tiše následoval. Přišli ke skále. Stařec se jí dotknul a skála zmizela. Stál tam jeho nejblížší nepřítel. Stál tam jako obr. Člověk s koňskou hlavou.


 Přidat komentář 




› Online 5


O nokturnu

Nokturno je místem pro všechny milovníky fantasie, dobrého počtení a rozumné rozpravy.

©1999-2022 Skaven

Shrnutí

komentářů: 14762
článků: 557
obrázků: 3652
dílek: 6391
autorů: 862