ikona.png, 0 kB Nokturno.net / tvorba / dílko

  

+ přidej: dílko | obrázek» přihlásit | zaregistruj se

The Black Lake

15.10.07 | David Kartaš, @, další tvorba | 3848 x | vypínač

**The Black Lake**

*„Mountains toppling evermore*
*Into seas without a shore;*
*Seas that restlessly aspire,*
*Surging, unto skies of fire;*
*Lakes that endlessly outspread*
*Their lone waters- lone and dead,-„*
E.A.Poe Dream-Land


„Nález ostrova G‘bon,uprostřed jednoho nejmenovaného,ale přesto dostatečně velkého evropského jezera vzbudil naši pozornost již proto,že obyvatelstvo,žijící jen několik kilometrů od turkmenského a tureckého území,bylo celé černé. Nevědělo se ,kdy vlastně na G‘bon přišli,ani odkud,ale jedná se o jednu z nejpodivnějších záhad v oblasti přesidlování národů.Grammer-Spits tvrdí,že mohlo jít o potomky nějaké staré africké kultury,jež přibyli,nepozorováni,k evropským břehům v době hromadného útěku národů před silami do té doby neznámého impéria Hunů a po nefrekventovaných,opuštěných cestách došli až k břehům Jezera,kde pak vykácely stromy a na malých lodích dopluli až na ostrov.Ikdyž se v minulosti udály mnohé obdobné věci,trvám nicméně na důkladnějším prozkoumání celé záležitosti.

Ostrov jsem náhodou zahlédl,když se mlha nad Jezerem mírně usadila. Z nudy jsem prohlížel daleké vršky dalekohledem a tu jsem si všiml zvláštního tvaru. A ikdyž mě všichni místní,s dost velkou dávkou bázně,odrazovali od mého plánu, se slovy,že v Jezeře nic není ,já jsem díky své tvrdohlavosti a značnému jmění obstaral menší loď,jež připlula po jednom z malým přítoků Jezera,spolu s mužem,jehož jsem si tou samou cestou najal,aby ji řídil.Posádku tvořila několik mužů ze severu země,jež o místním strachu z Jezera,jež jsem posléze rozeznával všude po okolí,absolutně nic nevěděli.

Samotný G‘bon vypadá jako větší skála,s neproniknutelnými skalisky na všech stranách,jež stoupala uprostřed do vršku,jehož vrchol byl neuvěřitelně plochý.
Jen z jedné strany,tam,kam by se normální člověk kvůli silným vlnám s lodí nikdy nevydal, byla vidět malá platforma,u níž by šlo zakotvit.Ihned jsem to také nařídil,i proti odporu celé posádky.Po několika strastiplných chvílích jsme nakonec loď přirazili k břehu a já jsem byl mezi prvními,co vystoupili na břeh.
Brzy však těsně kolem mě proletěl dlouhý oštěp.Po několika chvílích ke mně přišel dlouhý,černý muž v bederní roušce a s dlouhou kostí,zabodnutou v nose.Na zádech měl koš a v něm ještě dva oštěpy,jeden svíral v ruce.Sledoval nás s podivně vypoulenýma očima-zřejmě nikdy neviděl bělocha.Dlouho nás nečině sledoval,pak se ale rozběhl a ve vteřině zmizel v buši.Nečekal jsem a poručil jsem několika z našich lidí ,aby hlídali loď,zatímco zbytku jsem poručil, aby mě následoval do hustého porostu.Brzy se před námi vynořila málo užívaná cesta,jež nás zavedla do města.Bylo to několik domů z nepálených,urovnaných do třech širokých ulic.Vůbec nikdo tam nebyl,náš „známý“ sem jistojistě dorazil před námi a zahnal všechen lid za vysoké,kamenné dveře úzkých,kuriózně vystavěných obydlí.Ačkoliv se všichni třásli strachy,já,obeznámen s mocí lidské zvědavosti jsem vystoupil z úkrytu do středu jedné z ulic a tak jsem tam stál tak dlouho,než jsem uslyšel dusot.Za mnou se v tu chvíli objevilo několik černých bojovníků na zádech jakéhosi malého,bizonu podobného zvířete,každý s jedním dlouhým kopím v ruce.Shlíželi na mě s obdobnou bázní a údivem jako jejich krajan.Pomalu jsem tedy zvedl ruce a nechal jsem je natažené do vzduchu. Chvíli na mě překvapeně zírali,pak jeden z nich seskočil ze zvířete a s
napřaženým oštěpěm přišel ke mně.Pak se dotkl mého čela a přinutil mě ,abych se mírně přikrčil k zemi,kde mě držel v šachu oštěpem pod krkem.Pak něco zavolal na druhého muže ,ten otočil zvíře a odjel kamsi do centra města.Tak jsem tam polostál,pololežel,než se druhý muž vrátil a s ním přijel na témže zvířeti velice starý muž.Ten na mě pak promluvil archaickou formou jazyka lidí zpoza Jezera.Mírně jsem se usmál a zavolal jsem do nedalekého porostu a ikdyž mě následně muž věznitel přikrčil ještě víc k zemi,ihned mě pustil,protože z lesa vyšlo několik z mých lidí s připravenými revolvery.Poručil jsem jim,aby je schovali a pak jsem zavolal jednoho z místních lidí ze severu,aby působil jako tlumočník,mezi mnou a starochem.Překvapení válečníci (neb co jiného mohli být ti muži s šípy) se nezmohli před pěti dalšími vetřelci naprosto na nic. Mezitím vysvětlil „tlumočník“ starci,že nepřicházíme jako vetřelci,ale jako vyslanci „svého krále“ (milosrdná lež,která se užívala při obkevných výpravách docela často).Když to stařec uslyšel,mírně svraštil čelo a pak poručil válečníkovi, aby mě pustil.Potom se obrátil na druhého a ten brzy zmizel mezi domy.Vrátil se po deseti minutách s pěti dalšími muži s oštěpy.Stařec pak řekl, že nás zavedou za „Králem Břehů“ a válečníci na jeho pokyn kolem nás utvořili stráž.Úmyslně jsem nezavolal zbytek z mých lidí k nám,jelikož by takový počet vetřelců mohl již být opravdu považován za vojenskou agresy.Vedli nás asi dvacet minut kolem domů různého tvaru a různé velikosti,než jsme došli k oválnému dómu.Před dveřmi stály ve stínu dva neúměrně vysocí albínové se znepokojivě zářícíma očima.Stařec na ně promluvil a oni ustoupili.
Celý dóm byla jediná,obrovská kruhová místnost,v jejímž středu byl malý kamenný trůn.Na něm seděl muž ,jehož od vojáků kolem něj (jež tvořily jeho admiralitu) odlišovala jen velká jizva na holých prsou a čelenka z korálů a kůže. Jistě už věděl o našem příchodě,ale zpráva o našem počtu ho musela velice zaskočit,neboť byl velice bledý a všechny nás pozoroval se strachem v očích. Odvážně jsem vystoupil z kruhu vojenské eskorty a před králem jsem se vrhnul na kolena,neboť jsem měl vždy respekt k „posvátným právům“ králů.Toho moje podřízenost mírně uklidnila a tak poprvé promluvil-nakřáplým hlasem směrem ke starci.Ten mu zřejmě přeslabikoval naši lež.Když skončil,otočil se král podstaditého muže za ním a ten na jeho pouhé pokynutí hlavou ihned odešel do rohu místnosti a z klece z neurčitého kovu vzal dva černé,exotické ptáky.Ty pak vzal a vypustil dvěma malými otvory ve zdi.Tiše jsem se skrze tlumočníka zeptal, co se děje.Stařec pak řekl,že „Král Břehů rozmlouvá s Královnou Duše a Králem Lidu“.Král ale naši rozmluvu přerušil a vydal svým vojákům povel.Ti nás opět pevně obklíčili a odvedli ven z dómu.Venku nás pak vyvlékli do malého domu,jež až moc svým vojenským osazením připomínal státní vězení. Tam nás umístili do velkého pokoje a do dveří postavily dva muže,z nichž jeden sledoval neustále nás a druhý k nám byl otočen zády.Je nutno podotknout,že se k nám chovali slušně a bez starce bych si nemohl stejně stěžovat.Čekali jsme tam tak dvě hodiny.Těsně po západu slunce k nám přišel stařec a s ním jedna velice stará žena v dlouhé,zřejmě posvátné róbě z červené tkaniny.Přistoupila ke každému z nás a malým kamínkem se dotkla našich čel a pronesla vždy při tom několik slov.Pak se dostala do zdlouhavého rozhovoru se starcem.Když ten skončil,otočila se k nám zády a předstírala,že jsme tam nebyli.Stařec nám vysvětlil,že ji požádal o trochu soukromý s námi,neb si přál s námi ještě pohovořit.Vyptával se nás na mnohé věci,kterým směrem leží naše království, jestli je náš Král skutečně mocný a jaké „rodiny“ démonů se u nás vyskytují, zda vodní,pouštní,nebo „aekhrické“,což bylo slovo,jež tlumočník nedokázal přeložit,či odvodit,neboť byla neskutečně staré.Nicméně jsem na všechny otázky odpověděl prostě a víceméně po pravdě,abych si své údaje mohl posléze snáze vybavit.Ptal jsem se jej také na některé věci,hlavě kdy na ostrov přišli a kde ležel jejich původní domov.Stařec byl notně překvapen a počal tvrdit,že tam jeho lidé žili odjakživa.Když jsem ale vyjádřil pochyby,podivně se mě dotkl a zeptal se mě,jestli jsem z „obdařeného“ rodu a zda mám „vidění“ „slunce,jež bylo den přede dnem,jež byl prvním mého života“ a „měsíce,jež bude svítit na hrob syna mého syna“.Chvíli mi trvalo pochopit,co tím myslí,pak jsem ale řekl že „ano,ikdyž sám jsem velké znalosti nepobral“,ale že vím bezpečně,že „tento ostrov“ kdysi patřil říši krále Seleuka.“.Po chvilkovém váhání se pak muž naklonil blíže k mé tváři a šeptaje k mému tlumočníkovi,mi zdělil,že jeho lid přišel na ostrov před dvaceti osmi osmi osmi měsíci,když „vznešený rod Karo padl do rukou zrádců a bezvěrců“.Řekl,že je sem zavedl „záhadný bílý muž,jež u jejich kmene žil tak dlouho,jak se kdokoliv mohl upamatovat“ a že je nasměroval stezky,které byly již tehdy prastaré a jež užívali naposledy „armády Alexandra,jehož on nazýval Příbojem Nového Světa“.Jméno tohoto muže se sice nezachovalo,nicméně stařec o něm mluvil tak,jako by si byl naprosto jistý,že dosud žije.Dále vyprávěl o tom,jak došli k jezeru,jež pokrýval jen „dech bohů Velkých Hlubin“.Tam jim muž nařídil „posekvar stromy,vyrobit lodě“ a přeplavit se k ostrovu.Když mu však namítali,že jezero je tak obrovské,že v mlze se nikdy nebudou moci strefit,prý je uklidnil se slovy,že se „neztratí“.
„Pak si zbudoval dům o mnoha straných na druhé straně jezera a navždy nás opustil“.Když toto staroch pronesl,vzpomněl jsem si na to,že jsem při cestě k jezeru zahlédl obrys jakéhosi podivného stavení ale že jsem se na něj pořádně nepodíval ani tehdy,ani pak s dalekohledem.
„Poté jsme přišli na ostrov a vše bylo zbudováno,všechna města a všechny hradby stály.A to byl počátek Jeho Vábení.“.Muž se zarazil,zřejmě počal v roztržitosti recitovat jakýsi náboženský text a teď cítil,že učinil svatokrádež,
když jej přednesl před námi.Počal se bavit o jiných věcech a když jsem mu nakonec řekl,že naše země má jen jediného Boha,byl z toho tak u vytržení,že jsem ho musel dlouho uklidňovat (byť vše skrze práci tlumočníkovu).
Potom odešel (stařena byla pryč již dávno) a já jsem osamněl,jen jeden ze strážných na mě neustále civěl.Počal jsem jej ignorovat a bylo vidět,když jsem se na něj občas úkosem podíval,že je rád,neb si pak opřel hlavu o zeď a tam tiše dřímal.Několikrát se ho sice druhý strážný snažil probudit,muž ale vždy znovu usnul a tak toho ten druhý nechal a,spoléhaje na naše mlčení a naši neškodnost,učinil totéž. Většina z přítomné části mé posádky spala na malých,kožených postelích již dávno,já se přidal ale až poslední,snaže se zůstat vzhůru co nejdéle,neboť ve mně přece jen hlodala pochybnost,zda jsem nás představil opravdu dobře.
Ale má vrozená důvěra v sama sebe mi nakonec poskytla dostatečnou omluvu a já téměř bezstarostně usnul.Probudily mě paprsk svítání a tu jsem kupodivu zjistil,že jsem jediný,kdo je už vzhůru,dokonce i oba naši strážci ještě spali. Zavolal jsem na ně,abych je ušetřil trestu,jež by jistě následoval,kdyby se o jejich siestě dozvěděli jejich nadřízení a oni,chvíli nechápaje,zřejmě pochopili můj úmysl a tak jeden z nich přišel ke mně a podal mi malou dřevěnou „lahvičku“,v níž byla voda.Vypil jsem několik hltů a opravdu mě to povzbudilo (ikdyžř voda sama byla mírně olejovitá a nebylo až tak příjemné ji polykat)- zřejmě se jednalo o nějakou místní „pálenou“.Za chvíli se začali budit všichni ostatní.Spojovalo nás tehdy jedno společné-hlad,ikdyžu mě umírněný účinky oné „zázračné vody“.Zkusil jsem „tlumočníka“ donutit promluvit na stráže,ale ani jeden z nich jeho jazyk neznal a tak jsem to vzdal a oddal se tichému očekávání.To ukončil příchod krále,v doprovodu starce a vysokého muže v celotělovém v úboru z kůže a korálů.Stařec pak prohlásil,že „poté,co předáme poselství Králi Břehů,odvede nás „velký válečník“ do „posvátného města“ a z něj do „Vrchního města“,kde předámě ono poselství osobně „Královně Duše“ a „Králi Lidu“ “.Nutno přiznat,že na samotný text poselství jsem myslel jen zběžně a tak jsem ze sebe vysoukal jen cosi o „zákonu ochrany“ a „velkého přátelství“ , jež „můj Král nabízí“.Král Břehů přijal poselství chladně a „předal“ nás „velkému válečníkovi“ (což byl zřejmě jejich ekvivalent hodnosti generála). Požádal jsem ještě,aby „starý,ctihodný muž“ mohl jet s námi,neb nikdo z nás neovládal jazyk těch lidí a tedy by jsme se nemohli domluvit z žádným z Pánů a ani předat osobně poselství.Král s tím zřejmě počítal a udělil nám jen formální povolení a starci formální rozkaz.Následně nás vyvedli ven,kde jsme nasedli na větší exempláře oněch proto-bizonů,na něž se věšel i zkušený „řidič“ a poté jsme,nás pět,“velký válečník“,stařec a sedm řidičů a osm válečníků na menších bizonech,vyrazili po ,k mému úžasu,kamenné cestě do temného stínu obrovských stromů.

Krajina ,kolem které jsme projížděli,byla prorostlá nikým neudržovaným pralesem,který nám často na chvíli naprosto znemožnil sebemenší výhled a tak jsme chvílemi cválali v naprosté tmě.Nakonec jsme vjeli do řady stromů,jež takto vše zatemňovala po celých několik minut,než nás oslepil náhlý zážeh jasného světla.Brzy se před námi objevila kruhová mýtina,jíž lemovalo několik obřích posvátných ohňů.Na jednom konci byla prohlubeň,přes níž vysel vratký most-kam nás zavedli a kde donutily mě,abych sestoupil a pouze ve společnosti starcově se vydal přes most.Prohlubeň ,jež se rozprostírala několik desítek metrů pod námi,byla naplněna vodou,jež do ní stékala z malého vodopádu,do jehož středu,jak jsem si posléze všiml,nás most vedl.Když jsme jím prošli,objevila se před námi malá vesnice z bílého kamene.Jak mi stařec vysvětlit,byla to jedna ze čtyř Posvátných vesnic,kde žijí šamani Dvou Velkých Škol,jež střeží Duši země.

Prošli jsme skrz vesnici až na její konec,kde v malém,dřevěném domě ,dle starce, žila „Královna duše“.V temné místnosti,neskutečně menší než v dómě Krále Břehů,seděla na malém dřevěném trůně neskutečně stará žena,mnohem starší než stařec,jež stál vedle mě.Promluvila k nám vlídným,přesto však strašlivě unaveným hlasem.Stařec jí vyřídil mé nudné poselství,ona se však jen pousmála,téměř se nepohla a pouze nám naznačila rukou,že rozumí.Pak se ale napřímila a udivěně na mě upřela zrak,detailně prohlížejíce veškeré viditelné rysy mého obličeje.Toto její chování velice zneklidnilo starce,jež ode mě o pár kroků poodstoupil.Stařena se pokoušela neúspěšně vstát,pak se ale mírně uklidnila a pronesla tiše jen pár slov.Stařec vedle mě si viditelně mírně ulevil,ale přesto se ně mě stále díval poněkud podezřívavě.Nakonec jsme tedy odešli, ovšem téměř beze slova a navrátili se k ostatním,jež se zde prozatimně utábořili.
Stařec se mnou ovšem i poté téměř nemluvil.Vyjeli jsme dál po necelé hodině a to skrze téměř skrytou cestu uprostřed kmenů.Z útržkovitých poznámek starce jsem se dozvěděl,že naše další cesta bude mnohem delší,proto tedy zastavíme na jednom „bezpečném místě“.Na místo jsme dorazili o hodinu později.Šlo o kruhovou mítinu téměř naprosto stejnou,jako ta,z níž jsme vyjeli,jen neměla kolem sebe žádné posvátné ohně,ani cokolic,co by mohlo odradit divokou zvěř. Stařec mě ale ujistil,že se nám nic nemůže stát a ukázal na hromadu rozpadlého kamení.Tato neforemná hrouda byla prý zbytkem jakési prastaré modly,která nás měla,i teď,ochránit před vším zlým.Jelikož jsem se nechtěl vydat tak úplně na pospas zvěři,zapálil jsem jednu z větví.Ihned to v okolním porostu zašumělo, jeden válečník mě srazil k zemi a nohou udupal stále ještě malý plamen.Zvedli mě nešetrně ze země a stařec mi počal řvát do obličeje.Až mnohem později jsem se dozvěděl od strachy mrtvého tlumočníka,že mi bylo pod vyhružkou stažení z kůže zapovězeno něco podobného opakovat.

Když si válečníci rozdělili stanoviště,počali nás ignorovat,abychom mohli v klidu usnout.Já jsem však kvůli téměř vykloubenému rameni nemohl spát ani vteřinu.Když už to trvalo několik hodin,uslyšel jsem náhle za sebou šustění.Byl to jeden z válečníků a vytáhl z malého,koženého bederního pouzdra dřevěnou lahvičku,obdobnou té,co se mi dostalo ve „vězení“.Válečník mi vyhrnul rukáv a polil mi tou tekutinou rameno,které mě o pár vteřin později přestalo bolet.Pak mi rychle a nenápadně předal lahev,v níž byla,jak jsem se přesvědčil,opět ona olejovitá tekutina.Když jsem lahev celou vypil (bez jakýchkoli protestů z válečníkovi strany) ,rychle mi ji vzal a zmizel v houští,aby se pak téměř nepozorovaně vynořil na své původní pozici,aniž by si kdo všiml,že byl vůbec pryč.Brzy jsem pocítil naprostou úlevu a spánek mě skolil,jako prvně,téměř v zápětí.

Ráno mě vzbudil jeden z našich lidí,neboť už bylo vše hotovo na další cestu.Jak jsem tak sbíral své věci,všiml jsem si,že uprostřed lesa,zrána,není slyšet jediné zahoukání či zavřískání.Když jsem se ale na to ptal,nedostalo se mi dlouho odpovědi.Teprve když jsme zajeli hluboko do lesa ,kde už bylo slyšet osamělé výkřiky lesních ptáků,mi ten starý,podivný muž řekl,že jsme „velice blízko řeky.“.
Jeli jsme,s malými přestávkami na obdobných opuštěných mýtinách,celý den a až teprve těsně před západem slunce jsme vyjeli z hustého porostu do otevřené pláně,kde nerostlo nic než tráva a kde se na obzoru tyčila obrovská,černá „věž“.
Když jsme dojeli blíž,jasně jsem poznal jak téměř naprosto kruhový tvar,tak něco,co připomínalo obří brány v kamenných stěnách.Teprve těsně před nimi jsem ale poznal,že to JSOU brány ovládané prostým protlačením se dovnitř,neb onen blok kamene byl velice tenký,ikdyž nesmírně pevný.Nechali nás totiž čekat dobrých několik metrů za sebou a část válečníků se spolu se svými zvířety opřela do brány,kterou posunuly dozadu a která se otočila v neviděných pantech v prostřední části jejich obvodu a přisadila s lehkým otřesem k zemi tu část polooblouku,jež před chvílí byla nahoře.

Stejným způsobem jsme se pak protlačily my.

Vstoupily jsme do města,jež zabíralo veškerou plochu až k samotým zdím a v jehož nitru,jež oddělovaly od venkovního světa desítky,možná stovky metrů kamenne,svítili v úzkých ulicích mezi vchody do jednotlivých domů na „patře“ lampy z neforemné ocele,jistým druhem vosku,bez knotu.Kolem nás byli dveře a za nimi další chodba s dveřmi,jež vedla do stovek bytů na té a té straně,v tom a tom „bloku“.Neviděli jsme téměř nikoho,zřejmě jsme ani nikoho nezajímali.Stařec nás vedl,stále ještě na hřbetu zvířat,dále tmou,až jsme dorazily k jednomu z tisíce stejných „bloků“.Vešli jsme do poměrně širší chodby a kolem stovek vchodů jsme došli k malému vchodu na opačné straně.Uvnitř se nacházela rozlehlá místnost,osvětlená většími lampami mnohem jasnějším světlěm.Na zemi byla kamenná deska a na ní několik kusů zvěře.S údivem jsem při doteku zjistil,že deska je horká a zvěř se na ní pomalu vaří.Každému byl dán malý nůž,aby si sám kus odřezal a přesto,že několik z nás si opařilo na horkém mase jazyk,jsme se najedli mnohem více,než z lesního ovoce,které jsme při táboření stačili pojíst.Poté jsme šli opět spát a já,ačkoliv jsem k tomu neměl nejmenší chuť,jsem se nakonec podvolil a v mírném přítmí jsem ležel a prohlížel si spáry spáry mezi bloky po několik hodin.

Příchod rána jsem poznal podle toho,že se většina počala budit.Stařec nás sezval k zvěři,která byla dosud na stole a po krátkém obědu jsme opět vyrazili.Vyšli jsme zpět z široké do úzké chodby a pustili se vpřed,stále dál od brány,kterou jsme přišli.Ani teď jsem nezahlédl jediného člověka.Zeptal jsem se starce,jestli je to tím,že zde procházíme,on ale zavrtěl hlavou a pronesl,že „tak je to vždy“.
Po cestě,která opět trvala několik hodin jsme došli k dalšímu z „bloků“ a vešli jsme dovnitř,končíc v naprosto stejné místnosti,kde se na rozpálené desce opět smažilo maso divokých zvířat.

Nebudu zde ani líčit následné dny,jež pomalu ztrácely i tu vlastnost,že byli dny a jež byli naprosto stejné,naprosto bez rozdílu.Nakonec jsem věděl,kolikátý den putujeme jen podle toho,že jsem si je ráno nezapomněl spočítat.Za deset dnů cesty jsme nenarazily ani na jediného obyvatele a neuzřeli jsme ani ty,jež denně pokládali v různých částech města na stůl maso z čerstvě zabité zvěře.Po oněch deseti dnech jsme došli v užší chodbě k místu,kde byla v podlaze výrazná prasklina.Sehnul jsem se a v ní jsem pod sebou uzřel naprosto stejnou chodbu,se stejnými matnými svícemi a stejně jako tam bez jediného člověka.Jen velice těžko jsem se nechal přinutit,abych nasedl zpět na své zvíře a pokračoval v cestě.
Čtrnáctý den pak došli ke zdi.Vedle ,stávajíc se téměř okamžitě zdí,vedla cesta nahoru,jež nás zavedla do naprosto stejné chodby,jenže tentokráte v opačném směru.Křičel jsem na starce,zda to někdy skončí,ale on mě utišil a ukázal do nesmírné dálky.Přestože jsem tam neviděl nic uklidňujícho,rozhodl jsem se mu věřit a dát mu ještě jeden den.A skutečně,po třech hodinách jsme došli k bloku, jež byl široký jako pět vedlejších.Vešli jsme dovnitř a zde jsem poprvé spatřil jednoho z místních.Byl to muž,který seděl na dalším trůnu,složeného z masivnách bloků kamene a s nímž byli v místnosti jen dva další lidé,jež nebylo v záři svící skrze strašnou dálku vůbec možno rozeznat.

„Velký Válečník“,jež za celou cestu nepromluvil,poklekl před mužem na trůně a něco slavnostně pronesl.Muž,kterého stařec pojmenoval jako „Král Lidu“ povstal a dotkl se čela „Velkého Válečníka“,což jak jsem se později dozvěděl, mělo jakýsi náboženský význam.Začal jsem přednášet své poselství,ale než mohl tlumočník promluvit slovo,Král mě zastavil a přikázal nám,jak jsem se,po dvojím přeložení dozvěděl,že si máme „odpočinout“,neboť prý je pozdě a on nás vyslechne ráno (jak podivné bylo slyšet ta slova zde,kde se rozkládalo jen všudypřítomné,všeobsahující šero!).Zavedli nás dvěma postraními chodbami do dvou různých (já si však byl naprosto jistý,že stejných) čtvercových místností,
menších než v těch,ve kterých jsme přespávali,v nichž byla ale slušná lůžka a tam nás nechali naprosto o samotě.Na mou osobní prosbu ke mně přišel stařec a počal jsem se ho ptát na některé věci-neboť jsem si byl velice jistý,že ještě NENÍ ráno,neboť jsme vstali jen před několika hodinami.On mě však počal uklidňovat,pak mě ale i s tlumočníkem vzal stranou.Tu jsem si všiml,že všichni v pokoji se postupně přestali hýbat,kromě mě a mého tlumočníka.Stařec pak sáhl do zdi a v nich se otevřela malá šachta.Řekl,že o jídlo se nemusím starat, neboť cesta bude „velice“ rychlá.Když jsem se ho ale s hrůzou vyptával,co se stalo s ostatními,řekl jen:

„Našli a potopili loď,flotila Krále Břehů.Oni si myslí,že vás Posílá.I Královna si je tím jista.Já však ne.Odejděte na sever,tam najdete skupinu lidí,u které budete moci přežít.“.

A pak mě vstrčil do šachty,do níž mě s tváří zkroucenou strachem následoval i tlumočník.Cesta byla tak příkrá,že si člověk musel dávat pozor,aby neuklouzl,neboť poté by klouzal dolů stále větší rychlostí,až by se rozplácl dole na krvavou kaši.Zprvu,zhruba kilometr (ovšem takto překonaná vzdálenost se jen těžko odhaduje) to šlo,pak do mě ale tlumočník zezadu příliš strčil a my jsme oba sletěli dolů-kupodivu byl povrch tak hladký,že jsme za chvíli měli za sebou obrovskou vzdálenost a naše rychlost se neustále zvětšovala-pak nastalo ale nečekané,téměř nezpozorovatelné spomalení,takže po dvaceti minutách jsme „jeli“ už jen krokem,načež jsme vypadli skrz trávou zarostlý otvor do oslepující záře.Po dalších dvaceti minutách si moje oči alespoň trochu zvykli a já jsem se mohl postavit a rozhlédnout se po okolí.Nad námi se tyčilo obrovské,ze všech stran ohraničené město,z něhož jsme unikli za dobu neuvěřitelně krátkou,v poměru s dobou,po kterou jsme jím procházeli-to mě pouze přesvědčilo o tom,že ulice po kterých jsme chodily byli odchýleny od přímky,ale tak nepatrně, že dosáhli dalšího patra až po mnoha hodinách.Nevím proč jsem zakřičel na tlumočníka,abychom se rychle skryli před pozorovateli (ačkoliv celá ta obrovská černá masa v sobě neměla ,dle toho,co jsem viděl,jediné okno) do okolního lesa, snad jen naprosté vyčerpání a psychická přepjatost ze ztráty celé posádky-části tady a části na palubě mé lodi (beznadějně zničené neviditelným loďstvem,o němž mi vyprávěl stařec předtím,než ke mně pojal nepřátelské podezření a jež dle jeho mínění plulo zcela neviditelně díky téměř nikdy neustupující mlze a jež ostrov chránila od širé nepaměti)-nebo fakt,že na místě jež jsem stál,nedaleko od hradeb města,bylo cítit opakované vybrace,jež ukazovaly jasně na záměrnou, lidskou činnost a jež vycházely,tím jsem si byl,nevím proč,naprosto jistý-z holé země.Tehdy mě předstatva nezměrných hloubek,zabydlených tou samou temnotou až k nepředstavitelnému jádru……….ne,na to nemohu myslet.

Skryli jsme se kus v lese,kde jsem ,v místě,kde ještě svítilo skrze neprostupné větvě trochu světla,vytáhl kompas a snažil jsem se najít sever.Pak jsem se ale na chvíli zamyslel-jestli ti lidé opravdu přišli na G‘bon před takovou dobou,jak mohl znát označení „severu“,jež bylo v archaické podobě jazyka,jímž s námi komunikoval,naprostý novotvar?Rozhodl jsem se zaměřit na význam jeho slov, než na jejich pouhý obsah.Severně.Nalezl jsem směr a s tlumočníkem jsme si natrhali trochu ovoce a já nám do termosky vlil trochu štávy ,neboť jsme museli jít přes širou pláň.Rozhodl jsem se však ,že nejdřív ujdeme alespoň část cesty ve stínu lesa,neb něco mě neustále nutilo vzhlížet k nedozírnému vrcholku Města, a vzpomněl si na Poeovu báseň:

*„By a route obscure and lonely,*
*Haunted by ill angels only,*
*Where an Eidolon, named NIGHT,
*On a black throne reigns upright,*
*I have reached these lands but newly*
*From an ultimate dim Thule-*
*From a wild clime that lieth, sublime,*
*Out of SPACE- out of TIME.“*

Nedokázal jsem si to představit,cítil jsem se jako hmyz,nad kterým se rozprostírá nějáký nevysvětlitelný Boží Mikroskop .

Když jsme v příštích několika obešli zhruba několik desítek kilometrů,podivoval jsem se,že nás nikdo nehledá.Sice byla pravda,že než by se válečníci dostali dolů za námi vě větším počtu,musel by je někdo svolat,což by mohl být v obrovském Městě problém,přesto jsem si však dobře uvědomoval,že Králové měli zde možnost obesílat se mnohem rychleji.Vzpomněl jsem na dva ptáky,jež vypustil Král Břehů (pán flotily,jež zahubila mé přátele na mé lodi) po setkání s námi-jistě přinášeli zprávy Královně a Druhému Králi.Nevěděl jsem,zdali si nás nechali našemu osudu,nebo jestli si pro nás ještě přijdou.Pro to jsem raději zrychlil tempo.Zhruba po pěti dnech (neb ony lesy byli OBROVSKÉ) jsem uznal za vhodné pokračovat přímo.Naše cesta přes planinu vedla kolem malé říčky,jež jsme viděli téci kilometr k severu a jež nás měla zásobovat alespoň pitnou vodou.Dále na sever se rozprostírala mnohem divočejší část lesa a ikdy jsem věděl,že skrz ní budeme muset projít,odkládal jsem to rozhodnutí,jak nejdéle to šlo,neboť jak správně poznamenal můj společník ,neměli jsme jediný důvod,vyjma toho,že nás tajnou chodbou odvedl z města a to z údajné, nepříliš věrohodné náklonosti k mé osobě,věřit starcovým slovům.Přesto jsme se nakonec odhodlali vstoupit do onoho pralesa.Po směru řeky,jejíž odnož protékala lesem,jsme prošli zhruba dva kilometry,než se do kmenu vedle mě zasekl oštěp.Rozhlédl jsem se a vytáhl revovler,v němž ale,jak jsem dobře věděl,byli jen dva náboje,zbytek byl na lodi,ale ihned jsem zaslechl skřek,dle něhož jsem také vystřelil.Z houští se ozval tichý chechot.Tu jsem zaslechl výkřik svého společníka-ohlédl jsem se zrovna,když mizel v houští.Stačil jsem už ale jen zahlédnout koutkem oka stín,jež se na mě zezadu vrhl předtím,než mě příšerně silná rána zbavila vědomí.

Vzbudila mě vůně koření.Kolem mě byla skoro naprostá tma,okolí jsem víc tušil než rozeznával.Pak na mě někdo zavolal.Poznal jsem bezpečně hlas svého akademického kolegy, Grammer-Spitse,jež jsem zanechal před měsícem na břehu.Mluvil tiše a unaveně.Dozvěděl jsem se,že chvíli poté,co jsme je opustili naši loď zničila flotila tichých lodí,jichž si téměž nevšimli a jež ihned bez nejmenší stopy zmizely.Rozhodli se vydat se mě hledat,ale zabloudily a po několikatýdenním putování došli „sem“.Když jsem chtěl vědět,kde „zde“ je, Grammer-Spitse se zhluboka (chvíli se mi zdálo,že až příliš) nadechl a pak pokračoval:

„Ve Vesnici „Zatracených“.“

Když jsem chvíli nechápavě mlčel,pokračoval:“Jestliže jste byli ihned vzati na cestu ,aniž by vám cokoliv bylo vysvětleno,musel sis alespoň ty něčeho „neobvyklého“ všimnout.“

Jelikož mi zde připadalo vše neobvyklé,dlouho jsem nechápavě přemítal,až jsem musel přiznat,že ani teď nechápu.Přítel se nadechl ještě víc a pak pokračoval,
mírně otráven:

„Dobrá,je to prosté.Ve městě,kudy vás stařec vedl jste určitě brzy ztratily veškerou orientaci,musí ti ale být přece jasné,že vás nikdy neubytovali v místnostech na severu.Pramení to z místní pověry,že strana,kterou mi nazýváme „sever“ je neštastná,neboť přináší „zkázu“,jak tomu lidé zde říkají.
A ta zkáza spočívá v tom,že se občas jeden,dva mladí mužové odváží opustit jedno z měst----„ tu jsem ho přerušil a on doplnil své vyprávění poznámkou,že na celém G‘bonu je 16,naprosto stejných,jako to,jež jsem viděl, měst, “vytesaných nějákým Pradávným a dávno zapomenutým národem“ a nenechávajíce mi ani vteřinu na zamyšlení, pokračoval:“ z měst a vydají se na sever.Není to ovšem,jak si ti lidé myslí,kvůli tichému “volání“,jež se údajně ozývá uprostřed chladných nocí,ale kvůli samotné podstatě tohoto místa.“

Nato se odmlčel,zažehl malou,neforemnou svíčku a v jejím světle mi podal malý kalich.Když jsem zjistil,že v něm je stejná,černavá,olejovitá tekutina,jakou si zřejmě ulehčují život místní,chtěl jsem se opět napít,ale přítel mě zastavil,vzal mi kalich z ruky,zhasl svíci a zeptal se mě,jestli tuším,co to je.Když jsem popravdě řekl,že ne,prohlásil,že se jedná o vodu z jisté řeky,která pramení a teeče,zcela uzavřená na plochém vrcholku hory,kterou jsme měli šanci zahlédnout zdálky u břehů.

„Ta hora nemá jméno,ale je to místo,které zde každý zná,ačkoliv je nikdy neviděl.Jak si jistě dovedeš představit,ona řeka,jež na vrcholu protéká v absolutní elipse,neobsahuje zcela obyčejnou vodu.Naopak,voda z Řeky má kvality,které se nikde jinde v čistě přirodním zdroji nevyskytují.Regeneruje mysl,uvolňuje nervy a mírní únavu.Někteří místní vojáci,přes přísný zákaz a pod trestem nevýslovně krutým si přesto občas docházejí k několika malým,skrytým místům v lesích,kde z hory prosakuje podzemní pramen,jež je onou, zředěnou vodou z Řeky.Starosti šamanů,krčících se v nejnižších poschodích měst před světem a jeho svody,že by se některý z místních lidí „nakazil“ jsou zcela bezpředmětné,neboť za ta tisíciletí,kdy tu žijí,se u nich vyvynula přirozená duševní imunita,něco,jako kdyby člověk celý život žil na zkrvaveném bitevním poli a jeho šílenaství by mu připadalo naprosto normální.Ostatně,samotný důvod jejich izolace je k popukání.Vyprávěl ti to ten stařec?“

Řekl jsem,že ne,ačkoliv mě znepokojovala jiná věc.Jak mohl Grammer-Spitse vědět o mých rozhovorech se „starcem“ ,když s námi nebyl ani na břehu a měl by tedy vlastně být………..

„Když přišli sem na ostrov,nejprve žili v chýších a chatrčích,než se někteří z nich,vedení nějákou nevysvětlitelnou předtuchou,vydali skrz prales a dorazili nakonec k městu.Nejprve nevěřili svým očím-zdi města byli sestavené z kamenných bloků,tak obrovských,že by s nimi ani sto lidí nebylo schopných pohnout.Někteří se do něj ihned vetřeli,jiní,nedůvěřivý,raději dále žili v dřevěných chatrčích uprostřed lesa.Mezi nimi povstali šamani,jež hlásali,že je sem přivedla nějáká „zlovolná síla“ a že by se měli navrátit domů.Několikrát se o to také pokusily,ale mlha jim nikdy nedovolila dosáhnout druhého břehu a vždy se znovu a znovu vraceli na ostrov.Nakonec mu dali podle toho jméno „G‘bon“,což v jejich staré řeči znamená „Neuniknutelný-ten,před nímž nelze uniknout“.Snažili se ještě chvíli vzdorovat,ale brzy je husté deště a nehostiná zvěř donutila přesídlit do měst,z nichž tou dobou už většinu objevily.Žili si tak víceméně spokojeně,když tu však se mlha na neobvykle dlouho dobu zvedla a brzy u břehů ostrova přistály lodě s lidmi z okolních kmenů,jejichž „Chán“ si chtěl ostrov přivlastnit.Mnoho jich sice pomřelo na nemoce ještě dříve,než prošli lesem,pak ale narazili na jedno z měst a podařilo se jim se dovnitř dostat silou.
Místní lidé s nimi bojovali velice dlouho,mnoho rodin vymřelo,než se je podařilo vytlačit zpátky.Pár jich zde ale pak zůstalo a znalost jejich jazyka se stala výsadou nejvyšších mudrů a šamanů.

Po této zkáze se nakonec rozhodlo,že se na břehu postaví mohutné město,jež by průnik skrze jediný otvor ve skalách na čas znemožnilo a že se vybudují skrz les i cesty,které by pak donesli zprávu o útoku do měst,která by co nejrychleji poslala svá vojska proti nájezdníkům.Tak vzniklo Město Břehů a jeho vladař,jež se stal pánem flotily,se tituluje Král Břehů neboť bez jeho souhlasu prý nikdo na ostrov nevstoupí.Bohužel,lodě,kterým vládne jsou sice rychlé,ale také velice nápadné a proto mohou plout jen v mlze.To je jediný důvod,proč jsme se dokázali dostat na ostrov.Jakmile se ale mlha opět zvedla,připluli a pobyli všechny,každého,koho mohli.A není se jim čemu divit,neboť jejich hrůzný strach se stal tak obludným,že si dokonce vybrali mezi dcerami jednoho mocného šamanského rodu jednu,jejíž pověst z ní dělala „světici“ a učinili z ní „Královnu Duše“,vládkyni dvou svatých škol a chrámů zároveň,jež je dle jejich mínění nejčistší a dokáže bez problémů rozeznat,když někdo „pil“.“

Na chvíli si oddechl a pak pokračoval,se stejně mohutnou kadencí:

„Oni totiž pokládají onu blahodárnu vodu jako něco nečistého,jako samo těla Věčného Nepřítele,Pána Řeky,jehož naše víra dávno zná,ale jež je pro ně naprosto neznámým.Proto myslí,že duše každého jednoho,kdo z řeky upije,se nakazí zlem jež v ní dlí.To však čirá hloupost-voda té řeky čistí mysl lépe něž voda kteréhokoliv pramene,ať v údolí či na samotné Himaláji.

Věz,že v jejích vodách jsem skončil,když mě napadli a téměř usmrtili ti ustrašení lidé a vhodili mě kamsi do lesů,by mě požrala dvá zvěř.Ach,však spletli se,neb tam,uprostřed stromů,skrze než ani jednou neproniklo světlo,
pramení odtok oné Bezejmenné řeky ,neslyšný ,jež zanesl mě kamsi dál v mém bezvědomí,až jsem se probudil na břehu uprostřed lesů.A zde mě nalezli zdejší lidé,potomci těch,což před staletími zavrhli chabé báchorky starců a vydali se zde,aby užívali zdraví,jež jim řeka nabízí.Také dnes se občas stane,že někteří z měst poznají a přijdou sem a usadí se.A vskutku,Král Spravedlivých,jak se nazývá vladař těchto vesnic,neb jich je po celém severu několik,je velice mocný,neboť pod sebou má mnoho statných mužů,těšísích se zdraví a síle nesrovnatelné s těmi z měst.Také zná jedinou,tajnou cestu na samotný vrchol hory,jež jinak stráží nepředstavitelné tisíce po celém obvodu.Tam občas chodívá, by nabral nových sil,neb jen on se smí koupat v samotném těle řeky.
A on chce,abych tě k němu doprovodil,až na vrchol,neboť chce,aby všichni lidé na světě poznali blahodárnost zdejší vody.“

Po síle tohoto vyprávění jsem byl kupodivu jakoby omráčen a tak jsem beze všeho řekl,že půjdu.Po několika hodinách jsme vyrazili z malé,ničím nevýznamné dřevěné výsky,kde jsem kupodivu spatřil několik lidí,jak se volně procházejí venku a nemají ze dvou bílých cizinců vůbec žádný strach.

„Vědí,že jdeme za Králem.“ řekl přítel a já jsem jeho slova přijal jen jako slabou ozvěnu odněkud zdálky.

Ze samotné cesty si toho rovněž moc nepamatuji,vím jen,že jsme šli po temných a příkrých cestách,jen občas prosekaných k obloze a že když jsme občas vykoukli ven skrze listoví,zahlédl jsem,jak v hliněných domcích,po vzoru čínské zdi,stojí tisíce a tisíce válečníků na stráži kolem celé hory.Cesta nás vedla pod stále tupějším úhlem,až jsme museli doslova šplhat po skalní stěně.Konečně jsme dorazili na vrchol.Ten byl neskonale plochý,jakoby udusaný do naprosté symetričnosti.Po jeho obvodu tekla „řeka“ s temnou,na pohled odporně matlavou tekutinou-a to bylo vše,nerostl zde jediný strom a tráva zde byla jen několik milimetrů vysoká.Uprostřed kruhové řeky,jež spíše připomínala zvlýštně tvarované jezero,byl pustý kruh země,jež byl naprosto stejně pustý,jako okraje hory.

Další rozhlížení ukončil přítel,když poukázal na vodní hladinu.V dálce se něco nezřetelně pohybovala.Až po několika minutách bylo vidět,že se jedná o člověka,který plave naším směrem.Když jsem se mírně předklonil,abych se na toho člověka lépe podíval,přítel do mě najednou ze zadu strčil a shodil mě přímo do řeky-odporně patlavé,tak,že se v ní téměř nedalo hýbat a já jsem se počal pomalu,ale jistě potápět.Stačil jsem ještě zahlédnout zblízka postavu,jež ke mně plula,jejíž těla bylo dlouhé a ještěrkovité,se strašlivě hlubokými prasklinami na kůži po celém těle a pak jsem na sobě ucítil ruce,jež mě počali tiše táhnout dolů. Nebyli to ale ruce „Krále“,bylo to mnoho menších,silných rukou,jež se po mě natahovali v neprobadatelné hloubky pode mnou.Ještě jsem stačil naposledy vymrštit hlavu nad hladinu,než mě dlouhé „Královi“ prsty sevřeli v obličeji a stáhli nadobro pod hladinu.



Tehdy se počne rozpouštět tělo v Těle Pána Řeky a to se pak roznese stružkami a přítoky po celém ostrově.“

Tak zní text dokumentu,jež byl nalezen na břehu jistého jezera.Jelikož zde muž,jemuž deník údajně patřil,před nedávném byl spatřen předtím,než beze stopy zmizel,učinili jsme dle jeho údajů expedici a nalezli pustý,nikým neobydlený ostrov.Prošli jsme jej a nakonec jsme došli až na vrchol hory,kde jsme pak dalekohledem zaměřili v dálce jakousi vysokou,kamennou stavbu.Na jejím vrcholu bylo něco,co vzdáleně připomínalo obří dalekohled.Tehdy mi došlo, co se mi na dokumentu nezdálo již odpočátku-že v takové podobě jej nikdo nemohl napsat.Někdo nebo Něco muselo napsat ty části,které neměl onen muž kdy napsat a zvlášt ona poslední věta byla čistým výrazem nějákého Vědomí,jež si už nakonec vůbec nelámalo hlavu s tím,jak ono prohlášení přeformulovat,aby znělo jako prohlášení onoho člověka.Otočil jsem se,ale bylo příliš pozdě,abych zadržel mé přátele,aby naskákali do vody,neb se všichni již dávno toužili osvěžit ,aniž by si všimli,že voda v řece teď najednou připomíná ropu.Všichni zmizeli pod vodou.A já věděl,že já,neb jsem pil vodu z pramenů, budu nucen sepsat toto pojednání ,abych sem přilákal další lidi.A vskutku jsem taak učinil,ale má vůle je dost silná.abych je vhodil do ohně.Pak odejdu a navrátím se na ostrov,kde se nechám lidmi z měst zajmout a usmrtit,aby již nikdo nepadlo do rukou Pána Řeky.


 Přidat komentář 




› Online 6


O nokturnu

Nokturno je místem pro všechny milovníky fantasie, dobrého počtení a rozumné rozpravy.

©1999-2022 Skaven

Shrnutí

komentářů: 14762
článků: 557
obrázků: 3652
dílek: 6391
autorů: 862