ikona.png, 0 kB Nokturno.net / tvorba / dílko

  

+ přidej: dílko | obrázek» přihlásit | zaregistruj se

The Road into Antiquity

20.11.07 | David Kartaš, @, další tvorba | 2995 x | vypínač

Žil jsem po celý život v tichém okolí Arn Penderchai,dvanáct mil jižně od Ui Bodgu,jen těsně u pobřeží.Dny jsou zde větrné,ale půda dobrá a život vcelku klidný.Já osobně jsem žil klidněji než jiní,neboť jsem bydlel ve vysokém domě ,jež stál na samém okraji vsi,vedle staré cesty,po níž dnes už nikdo nechodí.Můj život je vcelku klidný,nerušený ničím nezvyklým.

Přesto-před týdnem mě přijel navštívit bratranec z města.Posadil se k jednomu z velkých,prázdných oken směrem k silnici,zatímco jsem připravoval čaj.Zřejmě se z nudy zadíval z okna a tu mě zavolal.

Přistoupil jsem a s údivem jsem na plevelem zarostlé silnici uviděl siluetu muže,jak táhne na zádech obrovskou bednu.Muž šel naprosto klidně a cílevědomě,ačkoliv se vydával do míst,kde prostě nic nebylo,jen neprostupné lesy.

Můj bratranec muže sledoval pouze s přízemní zvědavostí,zatímco já,jež jsem tento kraj velice dobře znal, jsem mohl jen stuhle stát a tupě zírat,ještě dlouho poté,co nám muž zmizel z dohledu.

Příštího rána jsem se zeptal několika sousedů,zda si něčeho nepovšimli,oni si ale na mé otázky jen poťukali na čelo a jednomyslně prohlásily,že jsem buď špatně spal, nebo blouznil při vědomí a že v prvním případě bych si mě nechat předepsat nějaké byliny na nervy a v druhém bych měl vyhledat LÉKAŘE ve městě (zde se nikdy neužívalo slovo "psychiatr") .Byl jsem již způlky přesvědčen,že jsem opravdu blouznil,ale pak jsem si vzpomněl na bratrance,jež muže přece viděl také a dokonce přede mnou.Koketoval jsem chvíli s představou,že nám prodali špatný čaj,ale včas jsem si uvědomil,že v době,kdy na mě příbuzný zavolal,ještě žádný čaj nepil.

Možná by bylo dobré vysvětlit vám, proč tato představa vzbudila takové pohoršení.Jistě,mohl to být vrah, jež se chtěl v lesích zbavit své oběti,nebo zloděj,jež si tam chtěl schovat lup.To je ale holý nesmysl. Lesy za naší vesnicí se táhnou až k samému pobřeží,dokonce tak neprodyšně,že je vcelku možné,jak vyprávějí staří,se zřítit na skaliska,aniž by si jich člověk předtím vůbec povšiml.Navíc,stromy zde rostly tak těsně u sebe,že se člověk musel pohybovat v naprosté tmě.A samozřejmě tu pak byli vlci. A to vše,i s tou okolností,že dál za Arn Penderchai již prostě nic nebylo,poukazovala na čirou absurdnost toho,že by se toto mohlo kdy stát.A přesto se stalo.

Nevěděl jsem co dělat,pokud to skutečně BYL zloděj,či vrah.Místní policie,to jsem si jistý,by nehla prstem, a pro přivolání těšch z města jsem neměl důkazy.Navíc,pokud to skutečně byl nějaký negramotný zločinec na útěku,zde zcela cizí (neboť proč by se jinak do Lesů (jak se těm místům u nás říká) vůbec vydával?) ,nebylo by prospěšnější,přenechat jej zvěři?

Nejistota nad osudem ,ba samotnou existencí toho nebožáka či bídáka mě trápila několik dní,než jsem se rozhodl,že se do Lesů vydám a pokusím se nalézt alespoň jeho ostatky,či nějaké stopy,nasvědčující ,že jsem onoho muže skutečně viděl. Nikomu jsem o svém záměru neřekl, neboť by byli schopni mě za něj zavřít do blázince.Vydal jsem se brzo ráno,tehdy,kdy ještě ani ty nejranější "ptáčata" ještě neopouštěla svá hnízda.Nesl jsem s sebou revolver,malou lampu,krabičku zápalek,deku a nůž.

Když jsem došel k místu,zvanému "Ďáblův úsměv",což nebylo nic jiného,než otvor mezi stromy ve tvaru pohrdavého úšklebku,zarazil jsem se,ale obava nad mým vlastním zdravým mě přinutila udělat poslední, zásadní krok vpřed.

Šel jsem ve tmě tak absolutní,že lampa ozařovala cestu jen na několik kroků VPŘED,po stranách bylo téměř úplná temnota.Občas jsem ji namířil nalevo či napravo,ale vždy jsem ji nasměroval zpět,neboť kořeny byli tlusté a hustě zpletené a i tak jsem o ně několikrát málem zakopl.

A tehdy-jsem pocítil,že se o mě cosi otřelo.Zastavil jsem se a počal jsem máchat lampou,ale ona všc byla dávno z jejího dosahu. Stál jsem tak,neschopen pohybu.Pak jsem vytáhl revolver a několikrát vystřelil do tmy.Nic se nezměnilo. S bláhovou nadějí v srdci jsem se otočil a tu matné světlo lampi,v poslední vteřině,zachytilo cosi čtyřnohého,neforemného,bez chlupů ,s odpornými vrstvami plandající, naprosto bledné kůže a záři dvou krvelačných očí.Pak to zmizelo.

Strach byl vskutku mým pánem.Utíkal jsem bezhlavě mezi stromy,div jsem neodhodil lampu a každou chvílí jsem byl víc a víc pořezaný.Což nebylo dobré,jestli mě ta bestie neměla najít.

Pak jsem do něčeho zčistajasna narazil.Byl to velký kamenný kvádr. Kdyý jsem jej osvítil lampu,nalezl jsem latinsky tento text:

"Zde jest hranice starých národů. Ty,kdož jsou zrozeni v Pánu,nechť se jí provždy vyhnou."

Nepřemýšlel jsem a přeběhl jsem kolem kamene.-Nápis-to mohlo znamenat,že se blízko nachází východ z Lesa.Nic jiného pro mě v tu chvíli nemělo smysl,veškeré mé hrdinstvé bylo ta tam.Ale nijak se za to nestydím.

Nevím,jak dlouho jsem běžel.Ale stále jasnější světlo, problýskávající skrze větve mi dodávalo naději a naděje vytrvalost.A tu jsem konečně vyšel.

Stál jsem na mýtině,nedaleko níž se nacházelo několik kamenných domů. Jelikož jsem v nic ani vzdáleně obdobného ani nedoufal,bylo mi, jako by má duše byla spasena již zde na zemi.Vydal jsem se k těm domům a teprve blíže jsem si povšiml,jak staře a sešle vypadají. Zdálo se,že na nich nebylo zhola nic původního a že postupně byli vyměněny celé.Co víc ,byli postaveny v stylu tak věrně napodopujícím antiku,i přes místy urážlivé a primitivní přístavky,že jsem čekal,že na taková stavení narazím nejvýše na okraji Říma či Athén a ne zde,v anglické pustině.

Nebyl jsem však ani pár metrů vzdálen,když jsem viděl z jednoho z domů vyjít člověka.Byl malý, shrbený,na sobě mě tógu a na nohou sandály.Celým svým vzevřením připomínal člověka,žijícího za nejvyššího rozkvětu Římské Říše, tak, jak jsem je vídával a četl o nich v knihách,součansých i dobových.

Nedokázal jsem si to vše vysvětlit a tak jsem za tím mužem zaběhl, abych se dozvěděl,proč to vše podniká.Když si mě ale povšiml, ztuhl a málem se svalil k zemi, ohromením a strachem.Promluvil jsem na něj,ale on jen něco mumlal v primitivním jazyku,v němž jsem brzy rozpoznal značně zkomolenou latinu. Jelikož jsem ten jazyk ovládal, alespoň díky studiu Seutonia, počal jsem s mužem mluvit jeho řečí. Mírně ho to uklidnilo,přesto byl ale hrozně vyplašený.Poté se mě ale zeptal na otázku,které jsem nerozumněl a já řekl "ano",neboť jsem vycítil,že mu na odpovědi velice záleží.To ho zklidnilo dokonale,tak,že zmizel ve svém domě a za chvíli se vrátil s oblečením, které jsem si měl zkusit.Nakonec jsem našel takové,které mi pasovalo. Muž si mě zřejmě oblíbil hne dna první pohled,ale pouze nejistota v nějaké věci,jíž zaplašila má odpověď,jej zadržovala od odpovědi. Zeptal se mě,odkud přicházím a zda li máme ve svém městě vůbec chrám. Řekl jsem popravdě,že nemáme a že mi to činí nemalé nepřijemnosti. To ho zřejmě uspokojilo a už se na nic neptal.

Poté mě pozval k sobě domů.Šlo o prostý,ale rozhodně ne chudý dům, romano-britská způsob života zde znobu vstával z mrtvých a hleděl z každého rohu tak přirozeně,že mi náš způsob života pojednou začal připadat příliš barbarský.Poručil hrubému muži,který nám pčinesl nějaké jídlo.Když jsme dojedli, prohlásil rezolutně:"Už je čas!", načež se zvedl a pokynul mi,abych jej sledoval.

Vedl mě kolem občasných domů rozpráskanou cestou na blízký kopec. Sledoval jsem ji a chvíli se zabýval myšlenkou,zda není pokračováním oné cesty,jež mě sem přivedla a když jsem se ohlédl, zjistil jsem,že skutečně mizí uvnitř Lesa.

Postupně se k nám přidávali další lidé,stejně oblečení jako můj "přítel",v doprovodu sluhů či příbuzných.Brzy jsem zahlédl,že jsme mířili k velkému,obdélníkovému chrámu na vrcholku kopce.Když jsme tam dorazili a prošli kolem, stráží v podivné zbrojí,vstoupili jsme to jediné,obrovské místnosti.Jistě zde byli další,ale vchody do nich byli tak umně zamaskované,že se mi ani při světle pochodní (uvnitř byli jen malá,nepotřebná okna) nepodařilo najít.Na konci místnosti stála obří socha polovičního muže a polovičního fauna.A já věděl,že jde o zpodobnění Phaunose,což byla římská obdoba jména Velkého Boha Pana.Před sochou stál muž v róbě, zřejmě kněz,a vykonával zvířecí oběť.Poté k němu přinesli něco zabalené v látce.Kněz vzal dýku a zarazil ji do plátna,jež se okamžitě zbarvilo krví.Teprve když se rouška poodhalila,poznal jsem , že ona věc je ženou,jež se svíjí ve smrtelné křeči.Vystoupil jsem,chtíc zakročit,poté však jsem byl nadobro ochromen.Neboť Panova socha se pohnula zcela plynule a já poznal, že nikdy sochou nebyla.Vykřikl jsem strachem.To mě ale obklopily lidé, kteří poznali,že jsem jinověrcem, který zněsvětil jejich chrám.

Poslední,co si pamatuji,je pohled Panových obrovských očí,v nichž se nenacházole nic blízkého lidstvu, jež byli naprosto bez emocí a pohlíželi na mě,jako na něco,co by nemělo ani být.

Nalezli mě dalšího rána,přesně u "Ďáblova úsměvu".Měl jsem na sobě římskou tógu a pořád dokola jsem cosi nesrozumitelně opakoval. Teprve později jsem pochopil,že jsem citoval Pausaniova "Průvodce Řeckem":"And Great Fear fell upon them.For Causeles terors are said to come from the God Pan." ("A Velký Strach na ně padl-neb strašné hrůzy mají přicházet od Boha Pana.")


 Přidat komentář 




› Online 12


O nokturnu

Nokturno je místem pro všechny milovníky fantasie, dobrého počtení a rozumné rozpravy.

©1999-2024 Skaven

Shrnutí

komentářů: 14769
článků: 557
obrázků: 3653
dílek: 6441
autorů: 866