ikona.png, 0 kB Nokturno.net / tvorba / dílko

  

+ přidej: dílko | obrázek» přihlásit | zaregistruj se

Včely

19.06.07 | David Kartaš, @, další tvorba | 2957 x | vypínač

Včely

I. Kastrol s  Pentahydrátem Nebeské Blaženosti
Voda rozvodněného Tiberu opět zaplavila půdu kostela a farář si smočil nohy.Co víc,zničily se mu parádní sandály,jež dostal při své poslední návštěvě ve Vatikánu od Svatého otce.
„Congalach I.!“ zařval sluha boží,jež klel vždy zásadně jmény právoplatných vládců Irského království ui Failghe.
Okamžitě po tomto klení si zakryl ústa mokrým hadrem,jelikož si uvědomil, že už možná přišel varhaník (jež si odcházel kdy chtěl a kam chtěl,hlavně ve čtvrtek,kdy hrál na Satanské mši).Bývával Profesorem Historie (stejně jako farář) a tak znal vše,co znal i  on.Věděl,že farář zná nazpaměť vladaře od Aileachu po Waterford.A  navíc znal Otcovo výsostné ctění legitimity,s  kterým opovržlivě přeskakoval uchvatitele a uzurpátory,ty skvělé a výsostné pány,jež dolují v  noční Francii smutek a sebepohrdání a prodávajího za lichvářské ceny na Newyorské burze a tím omlazují světovou ekonomiku a umožňují i  nuzným chudákům,mezi něž se varhaník,i  přes své poměrně závratné příjmy,hrdě počítal,aby si mohli pořídit nějáký ten baráček na Bahamách.A  tento pocit se občas křížil s  fotografickou pamětí a znemožňoval ctění jednoho před druhým.To varhaník věděl.Proto také,
kdykoliv faráře slyšel napoprvé zaklít (farář začínal VŽDY od začátku),
ihned počal přemýšlet,čím by jej dohnal do obdobného rozpoložení a to v  co nejkratším termínu.
Farář byl ale vycvičen léty soužití s  nenáviděným zaměstnancem (nikdy jej nenapadlo jej propustit) a tak předpokládal jeho první krok a mistrně se vyhnul padajícímu psacímu stroji,daru varhaníkova.Neměl ale vyhráno, nahoře byla ještě spousta psacích strojů a konzerv s  orestovaným Orestem a Fidelem Castrem (zbyly tu po minulé,vojenské vládě, jež se ustanovila v  kostele v  bláhové naději ochrany svaté půdy),takže se kdykoliv mohly z  nebe sesypat magnetofonové pásky a umělé vousy.Ale nic takového se nestalo.
Místo toho zvuk rachotícího rachetika v  Islandském hlavním městě,
namazaného sladkokyselou omáčkou z  NDR.A  pak se z  nebe počali snášet telefonní ústředny a tramvajové zastávky-neopomenutelná předtucha blížící se zkázy:neb na hoře byly včely.
„Gilpatrick!“ zaklel farář a uvědomil si,že zmíněný byl uzurpátorem.Ihned by počal hlavou mlátit do kostelní lavice,kdyby nebyl alergický vůči včelímu bodnutí,jež mu zde celkem akutně hrozilo a to mnohokrát.
Vyběhl tedy zadním vchodem,zamkl dveře a skočil do tramvaje.
Až když se usadil na hrb obecního blázna,jež mu vždy sloužíval jako stolička,počal si uvědomovat,že za chvíli má začít mše a že začnou přicházet věřící.
„Ále co,ať se pomějou.“ pomyslel si farář,„Stejně pro mě nikdy nic neudělali.“.
A  s touto bohulibou myšlenkou pan farář,kolíbán tramvají i  nepravidelným dechem bláznovým,brzy usnul a nemohl být tedy ani zkontrolován revizorem.

II. Epopej z  nikotinových luk
V  Kombajnu za městem seděl,jako vždy,starý Mádler a přemítal o  životě:
o  všech jeho nosních dírkách a leukoplastech,o tom,jak je lehké nechat se zavřít pro mravní delikt v  divadle a co má člověk udělat,když v  samoobsluze ve frontě na cigarety najednou zjistí,že má boty plné taveného olova z  loňských vánoc,jež ještě nestačilo zchladnout.
Najednou jej cosi počalo štípat v  botě.To bylo divné,protože žádné boty nikdy neměl.A  pak vzpomínka:Měl!Ses­třenice mu jedny dala k  narozenínám.
Vstal,otevřel dveře a šel do svého domku ze starých krabiček od zápalek a starých záchodových dveří.Otevřel jednu z  devíti set devadesáti devíti skříní (jako samozvaný Syn Nebes nemohl míti 1000  skříní,jako ti,co žijí v  Neby.Věřte mi,měl s  tím problémy,zvláště když zdědil po smrti svého strýce,kurátora Muzea Skříní,jeho exponáty,ale dokázal je rozdat ožralům ve městě za jedno dvě piva).Konečně nalezl krabici,z  fajnového dřeva,
potáhlé kůží Alexandra Karadjordjevi­če,adresovanou na prastarém poštovním lístku Hermanu Göringovi (Mádel se narodil v  Sudetech fanatickým rodičům z  Hanzovních měst,vzdáleným příbuzným šéfa Gestapa).Otevřel krabici a vytáhl pár bot.Byl tak dojat jejich uměleckou devastací,tak častou v  módě sedmdesátých let a tak si je prostě obul.
A  tu vykřikl bolestí a svalil se k  zemi tuhý jak prkno.A  mezi gumovým okrajem bot a zkroucenými kostmi jeho nohou vylétlo několik včel a opustila dům Devíti Set Devadesáti Devíti skříní i  s mrtvým pretendentem Pekingského trůnu.

III. Hospodská alegorizace
Tramvaj se nabourala přesně načas.Jelikož dráhy nechtěli utrácet za brzdní systémy,denně položily na koleje sud plný šunky a prvotřídních disket a tramvaj se tak vždy spolehlivě vybourala.Na každou jízdu se najímal nový řidič (ostatně ten starý se většinou zabil) a tak tramvaj vždy dojela až na konečnou.
Revizoři vždy s  předstihem skákali z  okna až za poslední zastávkou (tramvaji vždy připájili dveře zastávku před koncem),aby mohli prověřit ještě poslední přístupivší a pak jít na pivo.
Většina lidí následovala jejich příkladu a tramvaj byla vždy skoro prázdná.
Farář ale spal tak dojemně,že žádný z  cestujících neměl to srdce ho budit a tak ho nechali,„Třeba se nezabije.“,říkali si.
Farář se vzbudil na silnici a zjistil,že má rozřezané čelo,jak proletěl oknem.
Ohlédl se a poznal zmačkanou ruinu bývalého dopravního prostředku a truchlící členy řidičovi rodiny,oplakávající ztrátu živitele.Zvedl se a zamířil do první hospody,kterou našel.Sice složil slib čistoty,ale na to si vzpoměl až když měl vypité už druhé pivo a tak si říkal:
„O  jedno víc či míň.“ a poručil si další.
V  rohu si povšiml hloučku mužů,jež by za jeho dětství byly za Gestapáky a za jeho mládí zas Es-En-Báky.Teď ale tito šedí mužové s  tváří prokariotické buňky neměli důvod žít,byly přebyteční,protože současný režim tajné odmítal a tak jen pobírali sociální dávky a rozplývavě vzpomínali na staré dobré časy.
Kolem nich procházel slepý muž v  zeleném saku,jehož jeho „děti“ v  sektě nazývali „Otčenáš“ a vyrýval nedůstojně dlouhým nehtem na malíku na pivní tácky další a další části zprávy brailovým písmem.Ale ani jeden z  mužů v  těsných kabátech,darovaných na příděl od Gestapa slepecké písmo neznal a tak tato tajná výzva k  účasti na tajném setkání „mužů pravé víry“ zůstala nevyslyšena,jako usedavý pláč ledviny nad rozlitou polévkou.
Hostinský Puttifar Oespal zatím žádal výčep o  ruku a okolosedící Kolumbijci diskutovali o  nákladním vlaku plném dehtu a papírových útržků vládního prohlášení,jež se vezlo tajně ze země,aby jej nikdo nemohl složit a odhlait tak Nejsvětější Tajemství Státní Politiky.
Faráře překvapila náhlá návštěva jeho starého přítele,Ioana Cuzy,městského funebráka.Přišel v  bílém,pracovním plášti (město pokládalo černou za barvu života a tak i  popel ze spaloven vystavěných Fuksovou,z  vězení propuštěnou imaginací byl zásadně a výhradně bílý,jako slepecká hůl z  Karlových Var,nebo endoplazmatické retikulum zmíněné v  bibly),s  kravatou ve tvaru slepého střeva a rudou hvězdou na čele (zamýšlel se dlouhá léta nad možností známou pohádku přepracovat do Ideologicky vhodné bajce o „Dělníkovy s  Rudou Hvězdou na Čele“,ale byl odmítnut ne snad kvůli inflantilitě a neúměrné debilitě svého nápadu,(zvláště takové se tehdy cenily),
ale proto,že odmítal dát souhlas k  natočení filmu podle svého scénáře bez sebe v  hlavní roly).Měl jí vždy,narodil se takto poznamenán v  rodině chudého dělníka z  Moravy,jež v  nocích umlacoval staré lidy srpem a kladivem a kradl jejich peníze,jež ale do poslední koruny věnoval straně.
Na škole se stal miláčkem učitelského sboru a byl vybírán,aby přednášel Bezručovy básně před celou školou.Seděl vedle faráře v  lavici a musel být jeho nejlepším přítelem už kvůli pozdějšímu šplhu po společenském žebříku.A  zvláštní bylo že farář si nikdy hvězdy nevšiml,až teď,když se jeho zrak zostřil pátým pivem (některým lidem alkohol zrak rozostřuje,on však s  každým promile viděl víc a víc a stávalo se,že když ještě ve studentských letech pil jak duha,vídával z  jednoho konce Prahy na druhý(a to z  kteréhokoliv místa)).Funebrák si jej hned nevšiml a začal od vdavkami posedlého hostinského žádat pivo.Když dostal facku za necudné myšlenky (vždyť by chtěl chlemtat pivo z  výčepu,jeho vyvolené!),ukradl jedno z  lahvových piv,jež hostinský neuznával a jež nechával volně po hostinci.Když mu nějáký nový host nějáké chtěl zaplatit,kopl jej do sedací části a víckrát do své putyky už nepustil.Však měl za výčepem posvátný seznam,na němž bylo jméno každého s „distancem“ a jež hostinský v  noci denně memorizoval a ctil jako Nový Nový Zákon a těch jmen tam bylo požehnaně, víc než mělo město obyvatel,takže jak mohl mít denně napráno,ikdyž listinu přísně dodržoval,byla záhada.
Funebrák se usadil na lavici,pomazané sádlem a počal čekat,až se mu počne věnovat nějáký číšník.Nějáký skutečně přišel,dlouhán s  bradkou až na stůl a úplatkem v  každé kapse (dělal profesora češtiny).Podal funebrákovi jídelní lístek,skládající se z  jediné stránky (nikoliv listu,STRÁNKY) a odešel vzývat Prastaré Bohy Prasat.
Funebrák se zahleděl do lístku a po neslušně krátké chvíli si objednal smažený účet z  kadeřnictví.
Farář si přisedl a vyfasoval ránu zprava,jelikož jej funebrák ani nepoznal a koho neznal,toho měl ve zvyku zmlátit do bezvědomí.
Ale to mu bylo jedno,spal s  hlavou zabořenou hluboko v  pivě.
Mezitím mu Hostinský ze msty nalakoval nehty a rozstříhal kabát rezavými nůžkami.A  to prosím bylo před Večerními zprávami.

IV. Dav jediného muže
V  obchodě s  počítači bylo rušno.Měl se přijet podívat starosta.Mnoho lidí se i  přes inventuru schovalo do vykuchaných obalů výkonných přístrojů a mnoho se jich mačkalo na výlohu z  toho prostého důvodu,že starostu dosud nikdo nikdy neviděl.Znali jen podivnou existenci,zvanou prezident, jež strašila počestné občany v  okolí Hradu.
Majitel,Jeho Excelence Armande Dyaolle Hu,nechal celou zemi posypat hřebíky a zdi pomalovat sádlem,protože slyšel,že to tak Starostové mají rádi.Pak nechall zavolat muže s  dlouhým vousem (jež do té doby sloužil ve všech domácnostech jako ručníky) ,otřel jej od polévky a postavil na vartu před obchod.
Po půlhodině se ozval kašel ručníku nasáklého ropou a už už přijížděl Papamobil.Po chvíli z  něj vystoupil Starosta,jehož úřad označoval řetěz upletený z  hus.Za ním se vykulhal malý mužík s  dvěma skleněnýma očima a počal zametat cestu před starostou.Starý Mejzlík,který šel kolem a pil destilát,na to vyvalil zrak,sebral ho ze země a utíkal k  lesu.
Starosta si ho nevšímal,nechal okolostojící rozdrtit svou gardou v  obřím kostimlýnku,který nosil v  kapse,na jemný pudr,jež si počal nanášet na tvář pomocí amputovaných opičích prstů.Pak ulomil kolemjedoucímu autu nárazník a počal jej pomalu žvýkat,jako kabát,nebo tabák.Pak mu ale zaskočilo,on se počal dusit a padl na zem.Když se k  němu přiřítil lékař,
počala mu z  úst tryskat krev a počal se celý,ikdyž mrtvý,nelidsky zmítat.
Nakonec se z  jeho krku vydrala eskadrona včel a zamířila k  slunci.
Okolostojící maloměšťácí tam stáli s  otevřenými ústy a pak všichni vřele zatleskali,mys­líc,že to všechno tak má být a odebrali se pít a obžírat se až do skonání světa.

V. Alergie na střídačku
V  lese za městem ležel Kostelník a Zemljanka.Zatímco Kostelník obydlen byl,Zemljanka už ne.V  Kostelníkovi bydlíval kdysi,ještě za okupace,Emmanuel Moravec,ale po jeho smrti byl znárodněn a přidělen Sovětské Armádě,jež v  něm skladovala munici.Po revoluci byl navrácen původnímu majiteli,kusu omítky spadlé z  rodného domu Bedřicha Smetany.
Jelikož ji ale vyhodili z  práce (upřímně,omítka nedokáže být příliš úspěšným policejním vyjednavačem,nemá dostatečné množství chlupů, vždyť právě chlupatá hruď je základní podmínkou této práce,)
U  silnice tiše rostly kalhoty.Byly to sestřenice Norimberských zákonů.
Skrze kilometry dlouhé,rozmotané role toaletního papíru,jež jsou lesem,
probíhal muž se Sifilisem a Osirisem,Starý Mejzlík,přímý dědic Egyptských Faraonů.Spěchal za svým Mentorem,Velkým Pánem Leninova hrobu,
dědicem Cumuscaha,vzdoro-biskupa Armaghu.Už pět let jej (Starého Mejzlíka) zaučoval v  přezbožných textech a naučil jej každým okamžikem očekávat Apokalypsu.
Když se blížil ke Kostelníkovi,už zdálky slyšel jasně tóny Internacionály, oblíbené modlitby Svatého muže z  Kostelníka.
Zaklepal na žebra.Muzika utichla a z  krku se vynořila hlava extrémě starého muže,jež vypadal,jako předseda Kolchozu po povinné návštěvé u  Atahualpova dvora.Nepozdra­vil,nepromluvil,vy­táhl dopis s  jasně napsanou adresou a předal jej potomku Osorkonovu,by jej doručil.Ten,z  vro­zené poslušnosti k  mužům,jež byly starší,moudřejší a plesnivější než on se ihned otočil na podpatku a bez okolku běžel zpět do města.Poustevník pouze zalezl zpět do Kostelníkových útrob s  úsměvem,ne nepodobném Janovu Apokryfonu.
Do bran města se vřítil uřícený Princ Egyptský a spěchal na zadanou adresu.


Počkejte,někdo zvoní (odchází od psacího stolu,jde ke dveřím,otevírá je,
dostává obálku,otevírá ji,ječí,řve,kři­čí,padá,umírá na alergii k  včelímu bodnutí) .

---------------------------
Nepojmenovaný poustevník pozývá Mejzlíka,Euripida a Brežněva,jež mu pomáhají stáhnout tělo autora z  kůže,jež si Poustevník obléká jako oblek.
Usedá k  psacímu stolu a zkouší psát,ale psací stroj,věrný vému pravému pánovi a neoklamán chabým pokusem Svatého se radši sám pozře,než by pomohl zhovadit tento příběh.Poustevník si chce již pořídit na dluh nový,
ale tu se z  ohořelých zbytků starého stroje zvedá mrak včel a postupně, pomalu a zdlouhavě,ubodá Poustevníka,jež byl,z  Autorovi prozíravosti, rovněž alergikem.


 Přidat komentář 




› Online 4


O nokturnu

Nokturno je místem pro všechny milovníky fantasie, dobrého počtení a rozumné rozpravy.

©1999-2022 Skaven

Shrnutí

komentářů: 14762
článků: 557
obrázků: 3652
dílek: 6391
autorů: 862