ikona.png, 0 kB Nokturno.net / tvorba / dílko

  

+ přidej: dílko | obrázek» přihlásit | zaregistruj se

Kritias II-ACT I

30.09.07 | David Kartaš, @, další tvorba | 2622 x | vypínač

ACT I

I The Great Blind

Byla to dlouhá cesta,kdysi skrze poušť vedla silnice,ta se však dávno rozpadla na prach,odvátý větrem.Muž,oděný do zvířečí kůže,s talismanem z čevreného kovu kolem krku,pocházel z daleka.Jeho rod žil v ruinách města z kamene, jemuž lidí říkali Inosai.Byl vyslancem.Poslední léta byla země chudá, neúrodná,kmeny z jihu i neznámý lidé z východu přicházeliv stále větších houfech a dřevěných oštěpů se nedostávalo.Zemřelo už mnoho rodů,proto jej Jeho rod vyslal,jako svého velvyslance,aby se vydal hledat krále.Bylo předpovězeo,že jediný právoplatný král sídlí někde daleko za dunami,mezi Abdeelou a Moanem,tedy to alespoń šeptali nejstarší z rodu kolem ohně v ruinách města,jež nedokázali opravit.Došel už k ruinám Abdeeli,jež rozeznával dle vysokých,kamenných lvů před branami,ale uvnitř nenašel nikoho.Putoval tedy do Moanu,posledního města,neboť za ním už nebylo nic, než pustina,které se i za Králových časů všichni vyhýbali,neboť v ní nic nepřežije.Dle některých legend se tudy vydal král,ale on tomu nesměl věřit, neboť pak by nikdy krále nenašel a nikdy by už nebyla zvěř na lov a lidé jeho rodu by pomřeli hlady,když už by je ani mrtvý,které vytahovali z hrobů, nemohli uživit.Ač slunce už zapadalo,rozeznával už na horizontu obrysy vysokých zdí.Utábořil se pod zbytkem vysokého pilíře a čekal celou noc,než sluneční záře padne na Moan-když však přišla,uzřel ruinu,ještě větší,než Abdeel, Inosai či Melzeel.Hořké slzy zkrápěly písek pod jeho nohama.Tu se však na jedné z věží objevila velice nezřetelná postava.To mu opět dodalo víry a vyrazil vpřed,k hlavní bráně.Ta byla obrovská a vlastně dotehdy nepomyslel na to,jak ji otevře a kydyž neotevře,jak se dostane dovnitř.Zatlačil a dveře zůstaly samozřejmě nehnnutě stát.Začal do nich bušit,kopat,škrábat,nic nepomáhalo.
Jeho víra se vytratila.Zařval.A dveře se počali pomalu otevírat.Za nimi pak vyvstala obří postava muže,jež zřejmě dokázal tu obrovskou bránu otevřít jednou rukou.Muž byl oblečen v zvláštní žluté látce,s mnoha třásněmi a několika zlatými sponai ve tvaru slunce,jež držely komplikované uzly pohromadě.Muž měl velice dlouhé vousy,jež mu splývaly do půlky těla,jež byla třikrát vyšší a širší než tělo obyčejného Atlanťana.Díval se někam vysoko nad něj ,vyhlížel někoho z nepředstavitelné dálce.Při bližším pohledu si muž všiml,že je slepý.Když zpozoroval,že se muž chystá zavřít,bleskově vklouzl a potichu se vkradl do stínů rozpadlých,drolících se domů.Čekal až muž,který se mezi ulicemi až podivuhodně pletl,zmizí.Pak počal procházet jedním domem za druhým-tu nalezl zbytky kostí v rozežraných hadrech,jinde jen kostní moučku.
Vždy,než vylezl zpět na ulici,ohlédl se,zda neuvidí slepého muže.Po chvíli, když byl opět na ulici,zpozoroval v dálce opěrnou věž,z nichž byla jedna na každé straně a jež nebyla,díky rozlehlosti města,od hlavní brány vidět.Věděl,že již není jiného místa,kde by mohl Krále naleznout.Šel tak potichu,jak jen dovedl,neboť slepý muž občas vykoukl z některého domu a něco někam odnesl.Dveře u paty věže byly otevřené,za nimi naprostá tma.Procházel jí několik minut,než s velkým hlukem vrazil do kamenné zdi.Po hmatu došel k druhým dveřím. Když jimi ale vstoupil,zjistil,že se ocitl opět v naprosté tmě.Prozkoumal stěny a byl notně překvapen,když zjistil,že ty mají pravidelný,oválný tvar,něco,co už lidé Atlantis dávno zapomněli.Chvíli takto obcházel sál,ale když si už už myslel,že se májí znovuobjevit dveře a pořád se nic nedělo,počala ho pomalu ovládat panika a po jisté době už bylo zcela jasné že východ je mnohem dál,než by kdy čekal.Samozřejmě,mohl se vrátit stejnou cestou,ale pořád ještě doufal,že už už bude na konci a nebude muset znovu projít tu děsně dlouhou cestu.Tu se mu ale dostal pod nohy kámen a on přepadl do zadu.Postavil se a vykročil jedním směrem-a stěna nikde.Vykročil dalším,zase nic.Nyní už neměl téměř žádnou naději,že se dostane z místnosti ven.Přesto nabral veškeré síly rozběhl se kupředu.Ale běžel už víc než deset minut vkuse a pořád kolem sebe necítil nejmenší náznak zdi.Tu ho napadlo,že vezme jeden z úlomků kamene,jež mu neustále rozřezávali chodidla a hodí jím před sebe-neb jeho mysl byla myslí dětskou.Vzal tedy kámen a hodil jím vší silou,on však dopadl až po notné chvíli a neomylně na zem.Jako malé dítě,jež nechce ustoupit od svého záměru,dokud konečně nezvítězí,počal házet na všechny strany,načež se vždy vrhl na podlahu, ale výsledek byl,že vždy uslyšel dunění kamenu,jež v dálce spadl opět neomylně k zemi.Skončil,až když mu došli kameny,načež se schoulil do klubka a počal vzlykat-neb opět,byl v mysli velmi slabý-nejen,že NENAŠEL Krále,ale dokonce sám sebe odsoudil k pomalé smrti hladem v tomto sklepení Bohů.Tu zaslechl velice tichý zvuk z hrozné dálky.Byla to vlastně jen ozvěna ozvěny,ale připomínala rozrážení vzduchu nečím živím.Posadil se a počal hledět skrze všeprostupující tmu před sebe,v marné naději,že něco pozná či pochopí.Hleděl tak dlouho,dokud neucítil,že se mu o tvář otřel kus hadru.Ihned vyskočil a počal máchat rukama před i za sebe,hledajíc toho někoho,kdo jej přišel zachránit.Ale nenahmatal nic.Po několika vteřinách ale vítr rozťal tichý,ale přesto ocný hlas:

„Je toto tělo,jež jste vzal lidem?“

Neudělal by nic raději,než,že by odpověděl,ale samotný tón a i sebedrobnější nuance onoho hlasu v něm vyvolávali nepochopitelnou hrůzu,jež drtila jeho plíce,takže se sotva odvažoval dýchat.

„Je toto tělo,v němž chcete před ně Předstoupit k nejsvětější volbě?“

„Je toto tělo vás hodno?Nezpochybní tato neštastná volba váš hlas?“

Snažil se podle hlasu poznat,odkud na něj osoba promlouvá,ale ozýval se ze všech stran zároveň,možná díky klenbě a možná díky nečemu zcela jinému.

V tu chvíli zaplavilo místnost světlo.Objevilo se v nesmírné dálce,v malém otvoru,jímž,jak později poznal,sám vešel do místnosti.Ta měla,jak se teď v rychlosti přesvědčil,opravdu dokonale kulatý tvar.Za hodnou chvíli se objevil slepý atlanťan a vedl před sebou postaršího,ustrašeného,zbědovaného chudáka, jež měl ruce spoutány masivním,skoro až neuvěřitelně těžkým řetězem,jehož konec držel slepec ve své obrovské dlani.V druhé pak nesl obří svítilnu,jež ale, v poměru ke své velikosti,vydávala vpravdě velmi málo světlo,neboť ji zažehl muž,jež nikdy světla nepotřeboval a tak nebyl v jeho zažíhávání ani nijak zběhlý.Bylo vidět,že světlo nese jen kvůli muži,jež byl jistě jeho otrokem, neboť sám se pohyboval po místnosti naprosto bez problémů i přes svou očividnou slepotu,vyzařující z až nepříjemně bledých očí.

„Tentokrát ponese jen insignie mého úřadu,neb nechci,aby zdechl ještě před půlí cesty.“

Ozval se opět odevšad ten hlas.

Chtěl se porozhlédnout,ale když se jen mírně otočil do leva,uviděl,že za ním celou dobu stojí,bez sebemenšího pohybu či zvuku,někdo,oblečený jen do cárů a tisícerých hadrů,sešitých dohromady.Na obličeji měl dvě obrovské,zářící černé oči,jež pokrývaly téměř celou viditelnou tvář-tedy spíše místa,kde by člověk nějakou tvář čekal.Než něco však mohl říct,postava zvedla ruku a prstem,rovněž kompletně zabaleným do cárů,ukázala jistým směrem.Slepec odvlekl muže tím směrem,ten se ani nepokoušel zmítat,neboť čirá síla jeho pána byla tak silná,že ho cestou málem usmýkal,aniž by se ten nějak zmítal.

Po pouhých několika chvílích doběhl muž,nyní bez řetězu,“jen“ v těžkých okovech na rukou a s těžkým batohem z jehněčí kůže,zpět.Muž předstoupil před osobu v cárech a uklonil se až k zemi,jakkoliv obtížné a nepříjemné to muselo díky zátěži i okovům být a v této veleponižující póze,počal do nebes chválit „svého majitele“ , „velkého Slepého“ ,“Slepce noční oblohy“, Muamara.
Ten opět pozvedl zafáčovanou ruku a ukázal směrem ke dveřím na druhém konci pokoji.Muž,z márných náznaků,poznal,že má jít také a neovážil si ani v nejmenším tomu muži odporovat.Když ale zrovna vycházeli východem na druhé straně,přehnal se přes nedalekou pláň hrozný vítr,který rozířil neuvěřitelní kvanta písku.Z dveří věže pak vyběhl do horkého písku slepec a začal něco nesrozumitelně řvát.Muamar se za ním ohlédl a s neuvěřitelnou rychlostí k němu došel,neboť jeho pohyby byli vcelku naprosto klidné,přestože strašlivě rychlé. Chvíli mluvil se slepcem,zatímco muž a otrok čekali opodál.Když dokončili svou řeč,pokynul Muamar slepci k mužovu směru a ten se za ním rozběhl a silou rychlých paží jej skolil na zem a provizorně mu svázal ruce za zády tlustým,
pevným provazem.Chvíli nato se znovu otevřeli dveře vedoucí do věže-respektive do její jediné místnosti,jež se v nezměněné podobě šplhala až ke střeše,jež tvořila vlastně jen holá kamenná zeď-a z nich vystoupil muž,Atlanťan, se zářivě nažloutlou kůží.Když přišel blíž,všiml si muž,jež ježel dosud v písku na zemi,drcen obrovským tělem slepcovým,že oči toho muže jsou obráceny v sloup a jsou matné a bez života.Slepec z muže nakonec na Muamarův povel vstal a uklonil se příchozímu,jehož jméno bylo odhaleno jako Abgal.Šel pomalu a dlouho,takže než stanul před nimi,stačil se slepec vzpamatovat,zvedl muže a utáhl jeho pouta.Muamar a Abgal spolu prohodili několik tichých slov v podivném hlase,jemuž hlasivky Abgalova těla moc nesedli.Když skončili, byli už připraveni na tu dlouhou cestu,spolu se dvěma otroky.

II The Slave Journey

Hnali je před sebou,bez jediného doteku,pouze silou své odporně vyvinuté vůle, přes stovky dun a přesypů,skrze nelidskou výheň,panující v mrtvých krajích na Jihu Atlantis.Muž se snažil,i přes přísný zákaz,ustanovený jejich pány,se domluvit s druhým otrokem,jež šel těsně vedle něj.Otrok se ale odmítal s mužem bavit a dokonce na něj počal žalovat jejich pánům.Kdykoliv se to stalo,projela všemi mužovými nervyy ohromná bolest,následovaná tlakem na mozek,jež se stával stále nesnesitelnějším,až dosáhl prahu lidské důstojnosti a muž nakonec vždy počal vykřikovat,že jej to mrzý,počal se potupně a poníženě omlouvat,tedy pokoušel se o to,ale z jeho úst vycházelo jen neartikulované chrchlání.Pokaždé, kdy se trest opakoval,jej nechali prosit o něco déle,neboť snad doufali,že už toho konečně nechá.Takto šli skoro dva dny,než je neschopné údy obou otroků donutili k přestávce.Muž i otrok se skryli do stínu obřího balvanu,zatímco jejich páni se usadili na jeho vrcholu.Toto však trvalo jen pár hodin,poté je opět,k smrti unavené,donutili vstát a pokračovat v pochodu.K jídlu ani k pití nebylo nic,takže na sklonku třetího dne už oba padali žízní,ale ani jeden z jejich pánů se nezdál být absencí vody a jídla nijak dotčeni,pořád jen šli,nijak zbrkle,ale přesto neuvěřitelně rychle,vpředu před svými otroky,ovšem v takové vzdálenosti,aby si ti byli stále vědomi svého podřízeného postavení.Navíc,odmítali učinit další zastávku za chladné noci,ale,k zvětšení utrpení,znovu za parného dne.Nezdálo se,že by jim to činilo nějakou radost v obecném slova smyslu,přesto však byl jimmi očekávaný výsledek naplněn.V chvíli,kdy se muž,teď už přece jen „jenom“ polomrtvý,když předtím napil v malé oáze,jíž prošli spíše náhodou a,jak se zdálo,k nevoli svých pánů,plahočil vpřed s trochou nových sil,vrhl se na něj otrok a počal do něj mlátit železnými pouty,jimiž mu chtěl rozdrtit hlavu. Muž několikrát uskočil,podařilo se mu však jen oddálit další ránu,která jej odhodila o několik decimetrů za sebe (oba byli tu dobou vskutku slabí) .Otrok pak zvedl paže a chystal se k rozhodujícímu útoku na nekrytou hlavu.Tu se muž odrazil a podkopl otrokovi nohy ,takže dopadl hlavou na svá pouta a zabil tak jen sám sebe.Muž ještě chvíli seděl na místě,hledíc na své pány,kteří to vše sledovali spíš ze zvědavosti,než z nějaké lidské škodolibosti,rychle se pak zvedl a počal olizovat krev z ran mrtvého otroka.Když se jim zdálo,že to dělá již dost dlouho,přišel k němu Muamar a donutil jej vzít navíc věci své „oběti“.Tak pokračovali,skrze občasné oázy,aby jej udrželi na živu,když už jim nemohl sloužit k čilé zábavě,ještě několik dní,než došli k bráně uprostřed pouště.

III The Corridor of Light

Oba jeho páni se postavili strnule před tvář prázdné brány a poklekly,jakoby k modlitbě.O svého sluhu se vůbec nestarali.A po chvíli,kdy tak seděli,počalo se skrze bránu ozývat děsivé kvílení.S každou vteřinou,která nastávala,byla stále dráždivější a stále nesnesitelnější,a brzy dotírala na mužovu mysl takovým způsobem,že ten pojednou poklekl a počal v zoufalé snaze vynutit si,aby „to“ přestalo,třískat hlavou do písku,snažíce se do něj zahrabat,aby odporné kvílení již nekřivilo jeho duši a jeho dlouhé nehty se nezarívaly do skelného povrchu jeho duše.V momentě nejvyšší intenzity ale přešlo kvílení v hluboký,
všeprostupující tón rozpadajících světů,umírajících sluncí.A pak všudypřítomné, naprosté ticho.Po chvíli se muž odvážil a pomalu vystrčil hlavu.Ve dveřích stála vysoká bytost,jejíž tělo tvořily útržky lidských těl,sešitých k sobě tlustou, železnou „nití“.Chvíli nehnutě pozoroval oba příchozí před sebou.Poté,s mírným úklonem,podstoupil a uvolnil jim cestu.Nejprve se ale pootočil pán Muamar a pohledem donutil muže,aby se zvedl a jako první prošel skrze bránu.V momentě, kdy muž prošel bránou,obklopilo jeho kosti světlo,jež,spolu s kvílením,jež se nyní ozývalo ze všech světových stran, trvalo snad celé eóny, celé lidské cykly,než muž pocítil poprvé,po „ohlušujícím“ brnění v každém nervu,pod sebou pevnou zem.V prvních chvílích byl ale stále oslepený Cestou Světla,takže své okolí začal vnímat až poté,co do něj neslyšně „postrčil“ Muamar.Teprve až bolest přešla,rozeznal muž,že se nachází v dlouhé,kamenné chodbě a že Věc,jež jim „otevřela“ bránu,stojí o kus dále a čeká na něj,neboť jeho oba páni již dávno zmizeli.Neb ta Věc byla Strážcem Hradu.

IV In Darkness

Hrad byl vytvořený z obřích,hrubě otesaných kamenů krvavě červené barvy. Rozměry pilířů a dveří byli neuvěřitelně obrovské.Na zemi ale nebyl žádný koberec a ani v halách a hodbách se nenacházeli žádné dekorace.Na nejzažším bodě na horizontu,v neskonalé dálce,se nacházeli velké,zčernalé dveře.K nim pomalými kroky mířili oba mužovi páni.Ten se za nimi chtěl vydat,ale Strážce Hradu jej uchopil a s děsivou silou jím mrštil o podlahu,která se pod jeho dopadem rozštěpila.Muž vzhlédl,potřísněn krví,zatímco se Strážce pomalu sunul pozpátku ke zdi za sebou,počal do ní vplouvat,až sám splynul s kamenem a zmizel.Než se muž stačil vzpamatovat,sesunula se těsně za ním ze zdi kamenná stílle,jež mu zcela odřízla zpáteční cestu!A nebyla sama-během vteřin se snesli ještě další tři a neprodyšně tak uzavřeli muže v naprosté tmě,na území o rozloze tří čtverečních metrů.Muž upadl v naprostou hrůzu a počal chaoticky,beze všeho smyslu ohmatávat kámen a hledat sebemenší,malou dírku,v bláhové naději,že tak snad možná naruší celkovou konstrukci a to tak,že ji rozšíří,ač neměl ani čím a ani jak.Takto se proplétal skrze tmu,narážeje nesčetněkráte do zdi,až posléze dosáhla jeho frustrace takové úrovně,že pozbyl veškerou bázeň a počal mlátit do křivolakého povrchu kamene svými pěstmi.Jediné,co však učinil (a to si uvědomil až mnohem později) bylo,že kámen skropil svou krví.Nechal toho tedy, posadil se co nejdále od stěn a počal si lízat rány.

V The Sleeping Statue

A mezitím:jeho pánové vešli skrze dveře a vrhli svá těla k zemi před obří sochou, jež zde ležela na zemi a zabírala téměř celý prostor.Neb to byla socha Spícího,a toto,tento hrad byl jeho chrám.V místnosti bylo několik dalších Velkých Pánů-K‘nai Loy,kdož Střeží Spánek a Kagum-Hara jež Krade Sny. A tito všichni přišli k pravidelné modlitbě k Věčně Spícímu Králi,ozářeni rudým světlem tisíců červených ohňů,planoucích v jeho počest z puklin a trhlin v neopracované skále,jež první obsadily a v jeho chrám přepracovali staré národy v dobách,kdy ještě většina živých dlela v Oceánu.
A všichni ti Pánové zde leželi v prachu,jako po neskonalé věky předtím.Zvuky válečných zvonů a otřesy rodné Země lidstva je však brzy vytrhli z pobožného rozjímání.Neb věděli,že přichází.A skrze obrovské pohoří,masivu,jemuž se vyrrovnal v své době jen Král Hor,projela hrůza a děs z přicházející armády.
Císař si již dlouho přál zničit modlitebnu Pána Věčných Snů a tak počal sestavovat armádu,jež by smetla obrovské zdi a věže Jeho Chrámu a to ve jméně dohody,jež uzavřel Císař,se svým spojencem,jež vládl vyprahlé zemi za oceánem.
Ano a ještě si v bláhové pýše myslel,že přichází neočekáván,ač jej slepé oči Muamara Slepého viděly přicházet v čele hord,jejíž sloní kopyta kypřila a rozrývala zeď kolem propasti,v jejímž srdci se chrám nacházel.A jelikož to jako první uzřel,ve svém paláci Beze Světla,pronesl napříš celým světem modlitbu a přivolal tak ty Poslední,jež byli dle jeho mínění Hodni uzřít Konec jejich boha.
Nyní už ale bylo slyšet,jak se pomalu,ale jistě hroutí skalní útesy,jak zaplňují propast a jak hordy Y‘uhukaiovi počali dorážet u paty zdí.Tehdy vykonali naposled předepsané Znaky a pak zničily sochu Královu,aby se jí nedostalo většího Znesvěcení rukou Jinověrců.A pak odešli.
Tak byl zničen Chrám Červeného Krále,zvaný Chrám Červeného Plamene.Avšak nezůstal zničen docela,neb v jeho zdech,uprostřed zdánlivého kvádru z kamenne,spal svůj spánek muž a Atlantis.


 Přidat komentář 




› Online 4


O nokturnu

Nokturno je místem pro všechny milovníky fantasie, dobrého počtení a rozumné rozpravy.

©1999-2022 Skaven

Shrnutí

komentářů: 14762
článků: 557
obrázků: 3652
dílek: 6391
autorů: 862