Nokturno.net / tvorba / dílko

Na zádech kříž, čelo zalité potem, pod tíhou břemene zkřivené tělo mučedníka nového věku.
Nesčetné východy slunce, horké dny, mrazivé noci.
Kříž je hmotnější den ode dne, sycen potem a krví mučedníka, jež jsou nakaženy jeho vlastními hříchy.
Rána jsou nejbolestnější. Nejdříve otevírá oči, a mysl je prázdná stejně jako jeho život. Vzápětí se však probouzejí myšlenky; zašklebí se do paprsků nového dne a začnou svůj zběsilý rej; Chutě nalož kříž na hrb a pospíchej dál, tvá cesta zdaleka není u konce!
Dnes potkal po staletích lidi. Nikdo se na něj nedívá, beztvaré tváře ho míjejí, spěchajíce vstříc vlastní smrtelnosti. Nikdo ho nevidí.
Sám kráčí proti hemžícímu se davu černobílých bytostí, osamělý, nespatřen, uhýbaje ostrým loktům.
Dávno přestal zdvihat zraky ke hvězdám. Kdysi bývaly potěchou pro jeho oko, jejich stálost vzbuzovala v něm naději a víru v řád v nekonečné žhnoucí poušti. Uzavřel je do pandořiny skříňky a nyní vidí už jen vlnící se obzor očima zanícenýma pískem.
Nastává další mrazivá noc. Nový úsvit již nespatří; kříž přerostl únosné rozměry.