Nokturno.net / tvorba / dílko

Bytí pozemské
co okovy tíží.
Nitro svazuje, tělo bídačí,
přání, nechť se konec blíží
tiše zmírá v bodláčí.

Není vykoupení
se smrtí v zápase,
ďábel (ve mně) kvílí utrpením,
celá bytost touží po spáse.

Již nebýti
a ukončiti marnost,
oči zavříti
a odebrati se na věčnost,
lásky necítiti
k tomu, jenž ji nezná,
v sobě zabíti
Anděla s křídlem zlomeným…

Rozpolcená vášeň
táhne mnou co světem bouře,
chabě skrývám city v báseň,
jež derou se na povrch ku vzpouře!

Ne, nemohu já milovati,
ne Tebe!
Mohu jen proklínati,
jen sebe!
Jen hlupák marnivý
miloval by nadlidskou bytost,
jen blázen bláznivý
pocítil pak nad sebou lítost…

Jsem tedy hlupák a blázen,
jenž o andělích nocí sní?
Proč kanou mi slzy rázem,
jen pohlédnu ku hřbitova zdi?
Proč zrak můj zabloudí
k šedému anděli z kamení?
Vždy podlehnu jeho vábení
ruku přebledou pozvednouti,
slzu z oka jeho otříti…

Hlavu pod křídly jeho složím,
ukrýti se před chladnou nocí,
svou dlaň do jeho vložím a
pohlédnu do jeho temných očí;
on sic z kamene jest,
oči však živým žárem planou.
A opět roní slzy,
lež milosrdnou nesnesou.

Tiše ony slzy z tváře slíbávám,
odhodlání v sobě hledám.
Něžně a lehce anděla objímám,
do mrtvého ucha slov šeptám.
Ona slova pravdy bláznovy,
pro něž náhle Anděli puká srdce;
na mých rukou pouze
úlomky křídel
kamenných krvavých,
jež v slzách líbám trpce.