Nokturno.net / tvorba / dílko

Namísto kazatele stojím tu samotna já,
Byť nemohou mne zříti vaše zraky zastřené.
Bílé růže a stuha černavá,
Při černé slavnosti dávno kýžené,
Dělí nás od sebe propastná dálava.

Zrozena v rakvi,
Opět v ní lehávám,
K Vám, jež jste zváni,
Naposled promlouvám.

Netruchlete, neb není zde důvodu,
Zapomeňte, životem těšte se dál,
Vy máte jej rádi, mně vždy jen sužoval,
Srážel ve falešném přeludu.

Ty, sprostá zrádkyně,
Mnoho se neraduj;
I Ty skončíš neslavně,
Rubáš si připravuj.

Já alespoň důstojně odkráčela,
Ač dle Vás se to nesluší,
S bytím světským zúčtovala,
Odešla s klidem na duši.

Utěšte se vzájemně, že nemocná jsem byla,
Že nikdo vinu nemá,
Že beztak o smrti jsem tajně snila.

Já však na Tě, prašivá děvko,
Ukazuji prstem;
A tedy Tobě, prašivá děvko,
Život budiž dále trestem.
Ty, Tribunále, nepozdvihej kamení.
Ať dlí nadále životem, z nějž utrpení pramení.
Smrt byla by nezaslouženým vykoupením pro ni.
Raději plivněte jí do pokrytecké tváře,
Běžte a pijte vesele
Jak společenský zákon káže.

Nevršte mi rov světem,
Nechci shnilé kvítí na rovu svém,
Zapomeňtež na mne vzletem,
Nechci býti vzpomínána v světě prokletém,
Žádné voskovice nebudou za můj věčný klid pláti;
A chce-li někdo přec vzpomínati,
Ať táhne k ďasu.

Naposled k Vám promlouvám,
Pozůstalí drazí,
Nyní vše vyřčeno jest,
Na perutích černých odlétám,
Nemohu více života snést…