ikona.png, 0 kB Nokturno.net / tvorba / dílko

  

+ přidej: dílko | obrázek» přihlásit | zaregistruj se

Život jménem Surreal

03.02.08 | Kuřátko, @, další tvorba | 2249 x | vypínač

0-10:
Jsem dítětem své doby
úlomky hraček, střípky vzpomínek.
Sním, bdím, brm brrm
auto si uhání postelí.
Drobné ručky a upřímný úsměv
dvě řady bílých perliček
čistých jako duše sama.
Neporušená, možná naivní
dušička v rozpuku
hledá a tápe, kdepak je útěcha?
Nic ještě netuší, ničeho neví,
přesto v něm rozum dlí
spolu se soucitem.

10-20:
Zmatek? Ne, to jen život
si ťuká na čelo.
Kdo, kdo, kdo, KDO?!
Otázka --> odpověď
sem tam pohladí na duši.
Klopím zrak, ty však víš.
Ty ano a Já?
Noc a den, den a noc.
Týden po týdnu
po spletitých cestách
s klapkama na očích.
Něžně tě pohladím
a ty zase nechápeš.
V duchu se usměji,
jak bys také . . .
Vždyť ani já nevím.
Dobře se uč a teple
se oblékej, pravíš
a bez kouska zájmu odejdeš.
A ty? Nevidíš, neslyšíš,
nemluvíš...NEŽIJEŠ.
V mém srdci; tma, kde
tys měl být, je prázdno
a já si hledám náhradu.
Jinakou...Jak typické,že?!
Kritika, soudnost, kritika...
KRITIKA. . .
Noc a den, den a noc,
kolotoč absurdna točí se
stále, stále, stále, stále!!!

20-30:
Dřina, pot a jak dál to bylo?
Hluboce ponořena v myšlenkách,
mlčím a řvu zároveň.
Krmím tě, hýčkám tě a ty?
Zase jsi pryč, tam a já tady.
Sama, samo, samy...
V hliněných destičkách klínovým písmem
osud mám vyrytý do zápěstí.
Kloním se k východy,
když slunce zapadá.
Ujíždím na sever,
když slunce pozbývám.
Mračí se plameny, kouřová clona,
okna mám zamžené
a dveře na zámek, závora spadla.
Hrajeme rošádu, škádlíš mne,
cítím to.
Ve víru vášně si zpíváme
písně...
Stojíš tam a já tady
tak blízko, tak daleko.
Hrající přáníčko, uvadlá květina,
říkám si pod vousy:
"To nám to začíná!"

30-40:
Zlomená nemocí, sama v posteli
plyšák a kniha mi společnost dělají.
V objetí věku, na pochodu nervy
stařičký mudrc, syn minervy.
Rá mi nad hlavou krouží holí,
krom kolenou, žaludku, srdce mne bolí.
Syndrom vyhoření, žiletka v ruce
nežiji, umírám, bylo nás tucet...
Od zrození do skonu po stejné linii
vyrůstám v šištičce na vzrostlé pínii.
Co ruka má píše, pero již necítí
poslední naděje do jedné pobity.
* * *
Vyjít ven; ano,ne,nikoliv!
Pod rouchem smyčkovým klesám.
Letargické absurdno mou
existenci činí komičtější.
V propoceném pyžamu upíjím
čaj a s ničím v oběhu
kroučím prstem po neznámé elipse.
Klokotám; hle, propadlá lícní kost
tě tlačí do třísel.
Dotýkám se tě konečky řas,
ani se nepohneš.
Překulím se na bok a do noci
ptám se: "mělo to tak vůbec být?"
Otočíš se a s úsměvem malého školáčka
vyslovíš své další "ne". Stejně prázdné
jako v den našeho spojení.
Svou nadřazenost mi dáváš okázale najevo
a já jen poslušně přijímám to,
co se má stát,...stane se.
A neměnné zůstává dynamickým
A statické se míjí v horizontu našich myšlenek.
Prý jsme si osud určili svým narozením,
tys vyskočil čilý do světa
a já zůstala v matčině lůně.

40-50:
Sedíš naproti a ani nepromluvíš.
Přehlížíš mne, jako bych byla. . .
vzduchem, hmotné duchovno,
podstatou naší dávné lásky.
Co mi tě vzalo?
Nezajímá mne, která byla další,
jen sedím a přemýšlím, co?!
jsem udělala špatně.
Proč už necítím to krásné mystično,
když jsme se drželi za ruku
a hleděli si do očí.
Dnes se mne dotkneš sporadicky,
aby se neřeklo. Abych mohla dál doufat.

50-60:
Začínám stárnout...
Bez vnější energie má touha po bytí
utichá. Úsměv mi zamrznul
mnoho let uběhlo a pod tíhou času
se křiví do šklebu ospalého zmírání.
Víc než kdy jindy mnou cloumá strach.
Jaké to asi bude,
tam za řekou na druhém břehu?
Tak dost - smíření nikdy, já chci dál žít.
V knize osudu mám prý napsáno:
"Přichází zubatá s ostřím a s podobou
tvých slov, která už tolikrát ranila
spanilé duše."
V závislosti na své svobodě
v okovech vlastní útěšnosti,
přemýtám...
Chybíš mi, tvé mlčení,
letmé pohledy a ironie
v těch kouzelně trapných chvílích ticha, které
námi prostupovaly už od začátku
našeho omylu.
Kdybych to byla já,
kdo za lepšími zítřky odchází na onen svět.

Tak tedy takové je být sám?!

60-70:
Jen tak si sedím v Ráji svého srdce,
poslouchám tlukot,
buch...buch...buch.
Osud, liška podšitá,
vysmívá se mi do očí...
A vy, Andělé smrti a zrození,
chodíte kolem, mlčíte.
Jakoby to byl problém
pozdravit a říci:
"Pojď, už je čas!"

70-80:
Vrásčitá tvář a šedivé vlasy,
rozklepané ruce nad zmačkaným papírem
však pevně v nich třímám pero
a s jistotou nevím, co napsat.
Už přišel můj čas a jediné,
co mohu říci, jest:
"Tak, jako jsem sama přišla na tento svět
z něj také odcházím... Se stejným brekem
se stejnou bezmocí.!"


 Přidat komentář 




› Online 5


O nokturnu

Nokturno je místem pro všechny milovníky fantasie, dobrého počtení a rozumné rozpravy.

©1999-2020 Skaven

Shrnutí

komentářů: 14753
článků: 557
obrázků: 3652
dílek: 6320
autorů: 860