Nokturno.net / tvorba / dílko

LIstí zas padá,
do náruče země,
touha se zvedá,
tam uvnitř ve mně.

Cítím, jak srdce,
ten dutý sval,
bouchá mi lehce,
když jsi mě zval.

Do ráje snů
a místa zvláštností,
kde nevíš kolik dnů,
tvář krčí se radostí.

Spoutáni provazy,
co říká se jim láska,
před zrakem mám obrazy,
co značí toť otázka.

Ptám se ptám
a ty ses otočil,
já nevim kudy kam,
zas někam si odbočil.

Sama teď tápu,
lesnim porostem,
život nechápu,
tak kdy z něj vyrostem?!