ikona.png, 0 kB Nokturno.net / tvorba / dílko

  

+ přidej: dílko | obrázek» přihlásit | zaregistruj se

Tale of the Dark Vase

06.05.08 | David Kartaš, @, další tvorba | 2378 x | vypínač

Jednou v červnu ke mě přišel muž,černý,starý,s dlouhým vousem.Na zádech nesl obrovskou černou vázu.Když jsem mu s ní chtěl pomoci,odskočil o mě,řka,že by mé prsty znesvětily obsah.

Až do té chvíle jsem muže nepokládal za hodna příbehu,tu jsem se ale posadil a ,možná mírně zlovolně (vždyť přece muž byl starý a váza jistě těžká) jsem řekl,že jej pustím pouze,pokud mi bude moci říci nějaký příběh.

Nejrpve tvrdil,že žádný nezná,ale tušil,že mou pozornost zaujaly zvláštní rytiny na ploše jinak jemné,černé vázy.Po chvíli handrkování nakonec ustoupil,řka:

„Pocházím z lidu Krumej,který žije na východí straně od hory Mabne,za řekou Kukru.Zde jsem žil já po padesát let,dříve než do naší vesnice zavítal starý muž.Jeho tvář byla podivná, jeho zvyky staré a mluva doslova pradávná.Nesl si s sebou černou vázu,tak velkou,že by ji neuzvedl nejstatnější mladík z vesnice.On si ale s ní vykračoval bez nejmenších problémů,jako by nesl na zádech jen nepatrný oblázek.

Co muž v naší vesnici chtěl nevěděl nikdo-ale je u nás tradicí,že každého starého člověka pohostíme a chováme se k němu s nejvyšší úctou.Také jsme tak činili,ale on si moc úcty nezasluhoval.Plival po nás,kopal do našich dětí a občas,když někdo šel kolem,vysmíval se mu tichým,táhlým smíchem z opuštěné chatrče,kterou si z vlastní vůle zabral.Dva dny poté,co se k nám došel,dorazil do vesnice posel sousedního lidu Kabe,který nám jménem jejich krále vyhlásil válku.Náš král se jej ptal po důvodech,on se však jen urazil a běžel zpět.

Té noci všichni tvrdě spali,neboť se potřebovali připravit na boj.Mě však vzbudil zvuk obdobný syčení písku.Když se mi nepodařilo usnout ani po velkém čase,zvedl jsem se a vyhlédl jsem ze své chýše.Daleko ode mne,stranou jsem spatřil starce,jak se sklání nad zemí. Teprve když jsem se přiblížil ,poznal jsem,že zasypává jámu pískem.Vedle něj stála na zemi jeho váza,s otevřeným víkem.A ačkoliv jsem si tím nebyl jistý,zdálo se mi,jakoby syčení vycházelo i s té vázy.

Muž dokončil svou práci,přkryl vásu,ale předtím do ní něco vhodil ,načež syčení ustalo,vzal si ji na záda a odešel.Čekal jsem několik chvil,než jsem se odvážil přistoupit.Odhrabal jsem písek,jež byl navršen jen mělce a v něm jsem našel hromádku vybělených kostí,několik hadrů a čelenku,jež mi prozradila,že mrtvá (neboť šlo o ženské oblečení) pocházela z kmene Kabe a dle všeho byla z vysoké společnosti.

Ihned jsem se vydal za Králem,který,když viděl můj objev,nechal přivést starce.Ten se vůbec nebránil,ale na zádech neustále držel svou Vázu.

„Čí je to tělo?“ dožadoval se Král.

„Kngini’B’w‘,dcery Ba’w’gla,krále Kabe.“ Řekl muž,právě tehdy,když se k naší vesnici přiblížilo Kabeské vojsko.Nebylo čas na vysvětlení,jež by zastavilo krveprolití a tak nechal král muže strážit jen jedním mužem,neboť zbytek potřeboval do bitvy,kam se posléze sám vydal.I já v ní bojoval a na obou stranách padlo tolik nás,jako tolik jich.Když bylo po bitvě,v níž můj král přišel o život,museli jsme uznat svou porážku.Král Kabe se dožadoval vrácení těla své dcery,kterou jsme „unesli a zabili“.Když někdo z nás donesl kosti,král se rozlobil ještě více,řka,že kosti jsou ohlodané.Snažili jsme se bránit a říci,že tělo ve vesnici zahrabal stařec s Vázou,ale král se rozzuřil,řka,že ten světec mu sdělil o našem zločinu,když už dávno nedoufal,že svou dceru najde a nechal pak popravit deset našich dětí a odtáhl.

Když jsme se vrátili,s novým králem,synem starého krále,vyvoleného duchem Makuta, zjistili jsme,že muž zmizel a že voják,jež ho měl chránit,byl mrtvý-měl naprosto rozbitou hlavu a nás nenapadlo nic jiného,než že mu ji stařec rozbil vázou.Když jsme si navíc mužovo tělo prohlédli,shledali jsme,že kus hlavy chybí.

Hledali jsme pak toho muže v zemi Keritů i Dzornz’nů i v zemi nepřátelských Dao’gonů,ale ani člověk,ani Bílý Duch Antilopy nám nedokázali říci,kde se nachází.Až o několik let později jsem jej náhodou zahlédl na trhu v D’irjhal.Směňoval zde s kmenem D’ume (jehož zvyky byly odporné snad všem národům pouště) věci,zabalené v plátně,aby snad se nedočkali odhalení z porušení zákona Předků.Muž se pak odebral směrem k nehostiné pustině na jih od K’gola,kde nikdo nežil a kde nebyla ani zvěř,ani ptactvo k uhašení hladu.

Já a dva mí přátele jsme jej potají sledovali.Ale muž šel stále dál a ačkoliv nám již docházeli síly a naše zásoby se ztenčovali,on kráčel stále vpřed,aniž by byť jednou vzpomalil.Mnohokrát,kdy jsme se vzbudily z našeho krátkého a nedostatečného spánku jsme shledali že nám zmizel z dohledu a jen s nejvyšším vypětím sil jsme jej znovu našli a mohli jej sledovat dál-tehdy jsme již všichni bez výjmky litovali toho,že jsme ho nezabili na tržišti- neboť by nás nikdo nezabil,když viděl toho muže předtím obchodovat s D’ume-y a kdyby vyslechl náš,jistě by nás propustil beze slova.Takto jsme ale byli nuceni sledovat někoho, kdo nikdy nespal,nikdy nejedl a nikdy se ani zřejmě neunavil.Šli jsme tak mnoho a mnoho dní,až jsme museli nejíst celé dny v kuse,abychom se mohli najednou trochu více posilnit.Jediné,co jsme zde mohli najít k snědku byla malá rostlina rostoucí mezi kameny a poskytující aspoň minimální vláhu.Nemluvili jsme spolu,neboť už nikdo z nás necítil čas,ani neznal jeho zákonitosti.Brodili jsme se pískem,následujícím přelud,jež splýval s pouštním sluncem.

Byla to snad stá noc,mohla být ale i tisící,kdy jsme v dálce před mužem spatřili nepatrný stín a shledali jsme,že muž míří právě k němu.Naše radost byla velká-protože jsme věděli,že pokud se muž jen na okamžik zastaví,Předkové nám dají sílu ho dohnat a mi jej pak zabijeme.

Ale když jsme došli blíže,užasli jsme.Před námi byl kamenný dům,zčásti ponořený do písku a nakloněný,jež ale byl nesmírně pevný a z kvádrů kamene jež byly tak těžké,že je až sem nemohla dopravit žádné spřežení ani za mnohá staletí.Muž nakonec vstoupil dovnitř několik hodin,(či dní),než jsme se k ní dostali mi.Když jsme dorazily,padli jsme k zemi a opřeli se o stěnu domu-byla nesmírně studená,studenější,než cokoliv co jsem kdy na poušti ucítil.

Možná to bylo chladem,možná jen tím,že jsem měl víc důvodu k nenávisti k tomu muži než mí druhové,ale pomalu jsem vstal a nakoukl dovnitř pravidelným otvorem ve stěně.Muž seděl v prázdné místnosti na kamenné podlaze a mezi ním a černou vázou s odkrytým víkem bylo rozprostřeno plátno.Přes tmu jsem poznal,že k vnitra vyňal notně zetlelý kus masa a hodil jej do vázy.Pak si stejný kus vzal a snědl.Tak to opakoval dokud už v plátně nic nebylo.Pak se zvedl a přistoupil k váse.Následně se nad vázou sklonil a o několik vteřin či hodin později se otočil přímo na mě.Z výrazu jeho tváře jsem poznal jen chladné očekávání a nesmírné pohrdání-ale překvapení žádné.Musel o nás již dávno vědět.

Odskočil jsem a snažil jsem se probudit své druhy-ale nebylo to možné.A když jsem se na ně podíval blíž,zjistil jsem,že jsou mnohem starší než jsem je pamatoval.

Nakonec,když jsem s přítelem zatřásl příliš,jeho hlava upadla.V jeho nitru nebyla téměř žádná krev.Odstoupil jsem,v obavách,zda-li i má hlava ode mě odpadne.Pak jsem pochopil-občas jsem své přátele přistihl,jak si odříkají svou porci jídla a předávají ji potají do mých zásob.Zakázal jsem jim to.Ale zřejmě........v tom pokračovali.

Mé myšlení přerušil muž,který vyšel z domu.V ruce držel ostrý kámen a počal održezávat z těl mých přátel maso.Já odstoupil trochu dále,ale on si zřejmě myslel,že mu nemůžu ublížit-nevěděl,že jsem zjistil,kdo v naší vsi tehdy zakopal mrtvolu,jež nadělala mrtvoly z mnoha z našeho lidu-a nevěděl,že jsem si povšiml,že mnohým tělům,padlým ve válce,chybí údy,jež nikdy nebyly nalezeny.Vzal jsem z pytle,jež jsem měl s sebou svůj nůž-byl zkřivený a zarezlý, přesto však projel mužovými zády bez sebemenších potíží-muž nevydal jediný zvuk.

Chtěl jsem zakopat jsem těla přátel,jakkoliv mi to síla povolila,ale nebylo to možné.A tak jsem je vzal,vědom,že zde se nikdy nenaleznou dravci,kteří by jejich ostatky mohli znesvětit a zanechal jsem je v domě.Tělo muže jsem ponechal tam,kam padlo.

Uvnitř domu jsem spatřil vásu a znovu jsem z ní zaslechl zasyčení.Odkryl jsem víko.Váza byla plná krve,sražené a neprůhledné,jež syčela a bublala,ačkoliv k tomu neměla důvod.Já jsem však viděl,nebo jsem si to alespoň myslel-ještě něco-něco na dně,co žilo z lidského masa a jež lidské oči nikdy nemohou spatřit,neb jsem poznal písmo vepsané na okraj vázy.Vzal jsem ji tedy a vydal se nazpět.Byl bych zemřel starobou,kdybych nenarazil na dobře zásobený kmen nomádů,jež až sem vyhnala válka.Vzali mě mezi sebe a díky nim jsem dorazil do své vsi.Nebyl zde naživu nikdo,koho bych znal a král,se kterým jsem mluvil hovořil o mém starém králi,pod nímž jsem sloužil skoro svůj celý krátký život,jako o jednom z Dávných Předků.Všiml jsem si,že místní lidé si na mě poukazují,na mé starobylé zúůsoby,zastaralou mluvu a vázu na zádech-odešel jsem,neboť jsme věděl komu se podobám.

Odešel jsem,abych vázu shodil z okraje světa-a tam dodnes putuji.“


 Přidat komentář 




› Online 1


O nokturnu

Nokturno je místem pro všechny milovníky fantasie, dobrého počtení a rozumné rozpravy.

©1999-2019 Skaven

Shrnutí

komentářů: 14752
článků: 557
obrázků: 3652
dílek: 6313
autorů: 860