Nokturno.net / tvorba / dílko

Ležela jsem na lavici zapomnění a tušila, že se blíží můj
konec. Na krátko střižené zemi v átriu se ve větru třepotalo něco, co
již od začátku upoutávalo mojí pozornost, však mé smysly se mě snažily
svést a nutily mou mysl, aby se tím předmětem nezabývala. Ten samý
vítr si pohrával s mými vlasy. Cítila jsem, jak se stáčí kolem mých
líců a sem tam se mi přilepí na vlhkou tvář, po níž před chvílí skanula
slza. Projednou se mi chtělo zpívat, ale důvody veselí brzy potlačila
myšlenka, proč jsem zde vlastně zamířila. Přišla jsem vzpomínat a
zapomenout. Nic jiného v tom nebylo. Bála jsem se vlastní budoucnosti,
nebe bylo modré a nepopsané jako můj osud. Začínala jsem od začátku;
nový život! Ale bylo dilema loučit se s tím starým. Nemohla jsem
koukat dále do vesmírné modře, odklonila jsem tvář na stranu, kde se
cosi chvělo. Bylo to malinké a lehké pírko. Uchopila jsem jej pevně do
rukou a otřela s ním slzu, která se zrovna drala ven spatřit
světlo světa. Vztyčila jsem paži s pírkem proti modré obloze a všimla
si létajících ptáků. Koukala jsem na ně skrz pírko a přemítala si,
kterému asi patřilo. Pak ke mně dolehla myšlenka, jaké to je být
ptákem. Vpíjela jsem se do ptáků, do jejich baletu na nebi, a
především do toho modrého nebe.
Pak jsem zavřela oči. Viděla jsem tmu, která mi nic
neříkala. Přepadl mě strach. Když jsem znova procitla, zjistila jsem,
že nebe zeje zase prázdnotou. Ptáci se z nebe vytratili. Stále jsem se
koukala na oblohu přes pírko. Pevně jsem jej nyní stiskla v dlani a
zpozorovala, že na rozpálenou dlažbu dopadla další slza. Ptáci zmizeli
a jediné, co mi zbylo, byl obraz před očima a pírko v dlani. Vzpomněla
jsem si znova na ty, na které jsem zde přišla zapomenout. Na ty, kteří jako ti ptáci prolítli mým životem, a na něž mi zůstane jako památka jediné
pírko!!!!