Nokturno.net / tvorba / dílko

Devět měsíců žila jsem v břiše,
než prokoukla na tento zkažený svět.
Po tři roky byla jsem tiše
a kvetla jak slunečný květ.

Pak první hlásky po tichu řkám,
až rodičům běhal po zádech mráz.
Co bylo to as, mysli si sám
a já stavěla v sobě si hráz.

Tak pevnou a zahalenou tajemstvím,
doma zavřená jsem nemohla být,
a tak chýlila jsem se ke lžím a lstím,
jako pes na měsíc chtěla jsem výt!

Ve školce a v ústavech
nikdo neměl mě rád,
označení "potvora" bralo mi dech!
Však znenadání začala jsem jej milovat.

Hádky, řev, bolest a zášť
ukazovali mi rodiče denně.
Já viděla, co s člověkem udělá chlast
a jak muž chová se k ženě.

Prázdniny s prarodiči - to bylo fajn!
Proč pláču? Copak jsem je zabila?
Tak náhle mi odešli - já nevím kam,
na pohřbu nejednu slzu jsem prolila.

Pak týden, co týden nad mohylou stála
a tiše modlitbu šeptala v náhrobek.
Dospěla jsem a ani se nenadála,
stála jsem tam jako sirotek.

Už tři roky, co má matka
do chladné země ulehla.
Život je věc tak vratká,
ale já se ho nelekla!

V tento den zpátky v čase,
ruka má naposled v té její spočila.
Při vzpomínce slzy do očí derou se mi zase,
za dva dny na to matka má nebyla!

Odešla ukončit trápení svého,
a mě samotnou tu nechala,
nemám ji za to nic zlého,
chtěla jen bych za ní plakala!

Od té doby křivolaké
vidím smrt již za vším.
Období mě čeká kdo ví jaké,
radši život svůj zaspím.

Těžko mažu obraz její před očima svýma,
věci, jež dotkla se její ruka,
ruka má teď třímá!
Nikdo neví, co to za muka!

Když zkouším slanost vlastních slz,
(nemůžu již klidně žít)
deru se pouze světem skrz,
chci opět na měsíc divoce výt!!