Nokturno.net / tvorba / dílko

MÁMENÍ



V popůlnočním čase

Za zvláštního ticha

Ve své jasné kráse

Růže která píchá.

Tu hnou se stíny kupředu

Ni hlasu slyšet není

Příběh nyní upředu

O šíleném omámení:



Co rok k roku se přičítá

Od samého počátku

Vrba si to vyčítá

Kvůli jednomu děvčátku.

Že bez hlesu naslouchala

Pláči děcka toho

Že slzy téci nenechala

Že nedala jí mnoho.

Už dávno se to stalo

A kdoví jestli snad

Tu děvčátko se ptalo

Kdo ukojí její hlad?

Zda bude moci jíti

Aniž by klopýtala?

A odpovědi míti

Ni by se stále ptala?

Zda růže kvést budou

Aby trnem bodaly

Tuhle dívku hrdou

A tajemství tak vydaly?

Pro tajemné podloubí

V němž ji předci čekají

Bude muset do hloubi

Nic zadarmo nedají.



Tak – dávno se to stalo

A zřejmě je to tak

Že stvoření to vstalo

A nakreslilo znak…

Malé vzácné znamení

Jež klíčem k bráně jest

Šílené odvěké mámení

Prokouknout osudu lest…