Nokturno.net / tvorba / dílko

UVÍTACÍ


Temný les tě volá, ty víš,
tvář ti bělá, vlas nezkřivíš
tvoru jedinému, jenž tě
neopustí…
Co ty mu dáš, když ti poví,
kdo tak krutě v lese loví,
kdo tam slepě bídu seje
dlouhý čas…
Dny se krátí, noc je štědrá,
vkládá tíhu na tvá bedra,
povstaň, sílu v sobě najdi
naposled…
Neochvějně zvedni hlavu,
staň se paní všeho davu,
les tě za to v pasu sevře
dočista…
Povstaň,
ještě jednou,
no tak, zkus to…
Zabolí to…



A tak kráčíš sama tiše,
o vlcích se v knihách píše,
že jsou tvory, jenž tě
neopustí…
V cáry hadrů halíš sebe,
z té hrůzy tě strachem zebe,
už víš, kdo tu bídu seje
dlouhý čas…
Rukama kol sebe máváš,
o kořeny zakopáváš,
vstaneš, sílu v sobě najdeš
naposled…
Větve se ti klaní k zemi,
jsi tu doma mezi všemi,
les tě jemně svírá v pase
dočista…
Povstaň,
ještě jednou,
no tak, zkus to…
Zabolí to…