Nokturno.net / tvorba / dílko

Vítr fouká z lesů;
bdím v posteli
z tvé kůže a
směju se proudu
času jenž mě
obtéká. Bolest
ran otevřených již
nevnímám, klidně do
nich přisypávej sůl,
Osude, stejně se ti
vysměju do tváře -
uvidíš, to Já budu sedět
na tvé hrudi a
krmit se tvým masem!
Vyvolen Bohy, které
jsem ve svém hněvu
nekonečném
povraždil, v tvém
náručí
nakonec
spočinu, drahoušku...
...nitě se
roztrhají a Tři, jenž
předou, lehnou
popelem; před koncem
světa spatříš, co
já viděl nespočetně
krát již
dnes...