Nokturno.net / tvorba / dílko

The Window to Athanoq

Jmenuji se A.N. Sowbrurrow.Žiji zde,v  přímexickém městě,už třicet let,ale stejně pořád,každé noci hledím k  obloze a mezi mračny,jež bičují šedavou,odpudivou oblohu tohoto bohem zapomenutého kraje.Často a mnohokrát přemýšlím,zda mezi nikdy stejnými tvary neuzřím muže, přikovaného k  nebi řetězy.Ale ikdyž jsem ho nespatřil už tři desetiletí ,každou noc jej stejně slyším.
Před třiceti leto a o  něco víc (o  celý můj předešlí život) jsem žil se skomírajícími zbytky mé „rodiny“ v  malém,nejme­novanném městě (jeho jméno neprozradím,neb nějáký šílenec by se mohl pokusit jej najít a mohl by najít víc než jej a to si nemohu vzít na svědomí) v  domě,jež byl padesát let předtím chloubou,ale z  nějž nyní zbyl jen starý,tlející oltář,čnějící za bezesných nocí k  nikdy nepromíjícímu osudu,kdy nás žijící mrtvý,uzavření ve zdech domů pro přestárlé vyháněli s  holemi v  rukou z  ulic,křičíc nesrozumitelné modlitby,starší než Pánové nad Stády, jež přijížděli z  Plejád,snažíc se uchvátit tajemno Hyadu.
V  takových chvílích,kdy stáří na sebe bralo podobu šílence v  promočených šatech z  papíru,jsme se vždy rozprchli,jako poddaní Bera a Biršovi,pánů těch Dvou z  Pentapole,ze svých měst,když se stalo to,co se jinak státi nemohlo.Ostatní se skryli do domů,v  nichž žili,mě však chladný Úsměv Předurčení,jež na sebe někdy bral podobu Ahasvera,Chárona,či Aenea a jindy zase šerednou podobu Kalamainu'uy­,Xolotla či Baiameho,když přináší smrt,hnal ulicemi dál a dál a bičoal tváře toho odpudivého stvoření,jímž jsem tehdy ke své lítosti,jejích hranic jsem dosud nepoznal, byl a nutil celé jeho k  pohledu odporné stvoření k  stále rychlejšímu běhu,směrem tam,kde osud končil a počínalo zatracení.To jsem ale tehdy ještě netušil,dokonce jsme se s  radostí tím směrem hnal.Jak hloupí jsou lidé.
Na konci konců,kdy se cesta krátila,vyvstal na zmírající obloze dům,podobný k  nerozeznání od Náströndu,kde po Ragnaröku,za dob Misgardu,kdy Aesirové přežijí jen výjmečně obry Jotunheimské,kdy nové slunce vyjde nad obzorem,poté co velcí vlci sežerou to staré,poté,co přijde a odejde Zima Zim, mrtví,znesvětitelé přísah, budou věčně plavat v  řece jedu,jež by mohla být Acheronem,či Hali či řekou v  městě bezejména,tam,v  mra­zu.V  takových chvílích jsem si přál znát slova,jimiž posilují svou víru ti,kdož znají to,co ostatek lidstva by se ani neodvážil snít.Ale znal jsem jen chabé modlitby k  otci Kristovu a ty by zde byly mrhání časem a tak jsem se radši nemodlil vůbec.
Z  venku by kolemjdoucí netušil,ani nemohl tušit a tak by jistě pokládal tento dům za zcela obyčejný.Nic by na jeho rozhodnutí nezviklala odporná obloha,jež zde vždy měla barvu oka mrtvého,ani nelidsky zářící řeka,do níž se za dob Salemských házeli svázaní občané,zda si je Bůh vezme,či odmítne,ni stromořadí pěti,jediné v  okolí,jež bylo zkroucené nelidskými silami do tvarů a forem,jež žádný nepoznával a jež nikdo nikdy nepopsal a ani tomže ten,kdo strávil v  okolí jen jedinou noc již nikdy nedokázal z  místa odejít a musel být „utracen“ nedokázalo vyvrátit teorii,ta pohodlnou,že tento dům je zcela normální.Pro ně to byl dům.Pro mě to byl očistec.
V  domě nikdy nečekalo nic dobrého,jen pach zatuchliny a mrtvých krys,jež se nikdo neodvažoval odstranit.Jediný sluha,jež mé rodině byl k  dispozici v  tu dobu,starý brit Ernst,ač konal nejodpornější a nejnezávidění­hodnější činnosti,které v  domě mohli být,se k  zdechlinám čehokoliv, co pošlo uvnitř domu odmítal přiblížit a vždy,když to po něm někdo vyžadoval,
pokřižoval se a vydal ze sebe cosi nesrozumitelné­ho.Kdykoliv to můj otec zaslechl,nelidky sluhu zbil a tak modlitbu dokončil sluha jen jednou a když tak učinil,běžel se otec schovat do sklepa,kam si kdysi nechal přivést podivný,zelený kámen s  nelidským popisem a počal se k  němu tisknout,jak nejvíce mohl,nutíc k  tomu celou rodinu,do té doby,než „hluk“ přestane.To,co jsem byl tehdá,jedinkrát slyšel,nebyl hluk,ale zvuk umírajících světů a škodolibý smích na jejich konci.Až „to“ přešlo,vyšel otec nahoru s  kusem kamene,se stejným Znamením,zavěšeným na masivním řetěze kolem krku a pak bylo slyšet jen strašlivé skučení trpícího Ernsta.Počal jsem jej nenávidět,jelikož mě nutil být tam s  nimi.
Když jsem byl ještě nedospělý,vyžadoval jsem po něm přemíštění několika krys velice často,jen abych je poté,když Ernst splnil svoji nesnesitelnou povinnost,zanesl zpět dovnitř.To vše pro ten úlek,cizý,jež byl alespoň malým zpestřením života jinak poněkud nudného.Nikdo k  nám nikdy nezavítal,jen občas pošťák a ten zmizel,jen co doručil,co musel,takže nebýt těch,s  nimiž jsem v  mládí rozbíjel výlohy (a jež nevěděli zhola nic o  místě mého původu) ,byl bych enměl ani nejmenší tušení o  tom,co se děje tam,venku.Pak jsem jej počal mučit ještě mnoha jinými způsoby,ale o  těchto věcech se nebudu zmiňovat, jen bych tím zatížil své vědomí a odbočil bych příliš z  cesty pravdy.
Jednou,před třiceti lety děd,nebo praděd,jež byl držen na půdě a jež házel z  oken těžké předměty po náhodných kolemjdoucích,zem­řel.Nikdo jej neoplakával,prostě byly rádi,že zvuky, jež v  noci vydával,donekonečna po nesčetné roky konečně skončili.V  domě,kde již nebyli příbuzní,ale jen šedé eminence bez tváří a tvarů nebylo ale nikoho,kdo by se rozhodl děda pochovat.A  tak hnil děd dál tam nahoře a jediné,k  čemu se ti lidé zmohli bylo otevřít dveře,dál však odmítli jít kvůli něčemu,na co si s  hrůzou ukazovali a jež jsem zaslechl v  jejich řeči pojmenované „Starší Znamení“ .V  té době naneštěstí jedna z  bytostí,s  níž jsem byl nucen sdílet střechu nad hlavou trpěla pravými neštovicemi a tak jsem vyvolil přežití na půdě,než smrt v  přízemí (neb doktor kolem chodil jen výjmečně a pokaždé odmítl kohokoliv ošetřit,řka „Vy Víte Proč,On Ví proč,ať vám On pomůže, když jste prolomili Bránu.Máte své,Mladší Znamení!Ale já s  vámi nechci nic mít,mě neláká Sultánův Dvůr!!!“),jelikož jsem z  nějákého nepochopitelného důvodu nechtěl zemřít na žádnou cenu,což je pro mě dnes naprosto blasfemické přání (ale možná jen přenáším to,co znám tehdy na toho,kým jsme tehdy byl) .Sebral jsem se tedy bez jediného slova,doufajíc možná v  jakýsi animální vděk od těch věcí v  obývacích pokojích a salónech.
Půda byla,v  porovnání se zbytkem domu,místem nejklidnějším.Žádné krysy,potkani,ani potulní psy,jen ticho,jedna mrtvola mého předka a prach k  zadusení.Nachá­zelo se tu osm oken, každé rezavé,obmotané řetězem.Vypadalo jako nová,ještě nevymyšlená,z  do­by,kterou člověk nemůže ani vzdáleně doufat zažít.
Dlouho jsem tam seděl,přemítajíc o  neživotě a nesmyslnosti věcí a o  lidech,jež lidmi nikdy nebyly a tu jsem se odvážil,poprvé na jedno z  oken pohlédnout a,myslíc na své předchůdce v  mé rodové linii,jsem poprvé uzřel svou tvář vedle těch lidí venku,jež měli tu smůlu,že museli projet okolo našeho domu.Když jsem porovnal je a sám sebe,zjistil jsem,jak málo máme společného,jak málo mám i  já,jež jsem se do toho odporného rodu tam dole nikdy nepočítal,spo­lečného s  normálními zdravými lidmi,jež žijí,myslí a dýchají.A  tu mě uchopilo nelidské zoufalství,otevřel jsme prudce okno a vyskočil jsem ven.Na cestě dolů se ale stalo něco,co by nečekal ani člověk se zdravou myslí,natož já.Zastavil jsem se.V  jednom momentě,uprostřed cesty,jsem se prostě zastavil.
A  to nebylo nejhorší,neb to i  přes svou nelidskost bylo pořád na zemi.Ale za několik málo chvil se zvedla strašný vítr,jež jsem vůbec necítil,ale jež jsem viděl,jak kolem mě vyvrací stromy a vzdálené budovy.Při tom jsem si uvědomil,že nejen že necítím vítr,ale že necítím vůbec nic.Následně slunce zahalila mračna.A  když mraky zmizely,poté,co se nelidsky ochladilo,tak že jsem to i  přes celkovou otupělost všech smyslů jasně cítil,i  když bez veškeré bolesti,jsem byl oslněn září mnohem větší.
Když si oči přivykly a já pohlédl,uzřel jsem ne jedno,ale dvě slunce,jak zapadají za dalekou řekou,každé krvavě rudé věkem a za nimi,daleko na obzoru, zářivé světlo,odporné v  svém absolutním vymykáním se veškerým barvám našeho spektra a jistě i  mnohým dalším,zářící chvíli směsí,jež by nepopsal ani největší ze zemských básníků a po pouhé vteřině vteřiny barvou zcela odlišnou,však o  nic méně nepopsatelnou.Na severu horizontu,za řekou,ale daleko,daleko před září světla, se pak skvěl mnohem jasnější obrys kamenného města,mezi jehož věžemi zářilo několik podivně deformovaných koulí,připomí­najících svým nezrdavým světlem náš měsíc.Tu mě ovšem teprv napadlo v  mém nepředstavitelném úžase pohlédnout dolů.A  to,co jsem viděl,mě vyděsilo tak,že jsem počal řvát bolestí strachu a řval a ječel jsem tak dlouho,než jsme se nalezl na zemi před naším domem,v  blátě­,pohmožděn,ale nezraněn.Zvedl jsem se a odešel jsem od svého města i  rodiny a přesídlil jsem zde,kde jsou lidé klidní a osud dobrotivý.Stejně ovšem nikdy nezapomenu a ani sám sobě neprominu to,co jsem a ani požehnání tohoto města mě nemůže k  tomu přinutit.Jak se ale blíží den,kdy za sebou navždy zanechám svět lidí a kdy spočinu zahrabán v  hlíndě dobrotivým farářem, vedle lidí,jež on bude pokládat za mé bratry z  rodu,ani zdaleka netušíc,jakého hříchu se dopustí,když tak učiní a mé kosti dá k  lidem.
Proto jsem se rozhodl,v  zájmu jeho,kdyby se mu kdy stal trest jeho Boha,ať se dozví pravdu a může upřímně žádat o  odpuštění.
Uzřel jsem obrovské město,z  masivních bloků černého kamene,jehož podivně tvarované domy,z  nichž ani jeden nesvíral úhel,jež by kdo z  lidí poznal,byly obrovské,větší než tisíc domů a táhnoucí se celé míle do všech stran.až se ztrácely z  dohledu.Když jsem uzřel tuto scénu,počal jsem se strachovat,že se nalézám za polárním kruhem,ale pohled za mě mé obavy zcela vyvrátil,neboť ani přede mnou ani za mnou jsem neuzřel ani jedny hory,natožpak takové,jaké bych měl,kdybych se nalézal tam,kde jsem původně myslel.Již jsem chtěl štastně zvolat „Tekeli-li!“,abych popřel veškerou nepředstavitelnou hrůzu,jíž jsem předpokládal a dokonce myslím,že jsem to udělal….…
Ano udělal.A  poté mi někdo stejně odpověděl.Až tehdy jsem si uvědomil,že se zde skutečně nalézám,ač to „zde“ je jiné,než jsem původně myslelA pak jsem uviděl bytost,mající přibližný tvar člověka,ovšem s  čtyřma rukama,z  nichž dvě byly useklé,majíc zbylé dvě v  řetězech,za­bodnutých do samotné oblohy.Nyní teprve jsem si plně uvědomil,že se nacházím v  Akmuru,odkud přišli Staří a že je mi dáno vidět tu odpornou parodii pozdějšího lidství,podle níž byl člověk stvořen, svrženého Císaře Akmurského,At­hanoqa,jež byl sesazen,neb nechtěl nechat svůj lid odejít a byl přikován k  samotnému vzduchu,aby své vězení nikdy nemohl prolomit (Veškeré tyto vědomosti, k  mému smutku,se nacházejí v  Knize Eidolonů a Hlášením Xiuquanových,jež se obojí nacházeli v  otcově knihovně,takže jsem je mohl jako chlapec,hned v  dvojí podobě asimilovat,takže jsem je mohl v  tu hrůznou chvíli pochopit-neb by mi bylo milejší pokládat to,za pouhou šílenost,než holý fakt,ale absolutní reálnost všeho kolem mi to nedovolovala) .A  tehdy,než obě slunce,jež byly jediným zdrojem světla tohoto nelidského místa,opět zahalily mraky,zvedl Athanoq hlavu a já poznal proč jsem byl zde.On si mě zavolal.Tehdy jsem zjistil,proč se lidstvo ode mne tolik liší. Tvář,která na mě pohlédla totiž byla,přes své nepředstavitelné stáří,(jež jí bránilo,by náležela tomu samému,koho právě zmíním)téměř nerozeznatelná od tváře mého otce,potažmo mé vlastní.