Nokturno.net / tvorba / dílko

1. Pondělí Měsíce Září

Proč jsem vstoupil do Církve Svatého Andrewa,zde nebudu vypisovat,
jelikož pořád věřím,že jsou jisté věci,obdobné pojmům„soukromí“ a „tolerance“.
Ihned po mém přijetí a složení slibu jsem vstoupil do přísně vyhrazenýchmíst,jež jsme,až na výjmky,nesměli nikdy opustit.Byl jsem dán an starosti BratruAlexandrovi,jež mě měl zaučit v  komplikovaném a tvrdém životě členaPostvátné Církve Třetího Příchodu.Život to byl těžký,ale záslužný.
Když jsem se prokázal,jako věrný člen církve,bylo mi povoleno navštěvovatSvatou knihovnu,v  druhém podzemním poschodí.Službu tu měl jen starý BratrBenedikt,takže jsem zde věru mohl dělat,co jsem chtěl.Začal jsem hromadně čístživotopisy světců,uznávané naší Církví a nic se nemohlo vyrovnat tomu tehdejšímunadšení,jež jsem nesdílel s  nikým jiným,než sám se sebou.Ale brzy sestalo,co stát se muselo a já dočetl poslední svazek životopisů.Teď jsem bylpřišel o  to,s  čím jsem počítal až do konce svých dnů.A  tak jsemvzal první knihu,jež se mi dostala pod ruku.Stará latina,ve které byla psaná misice dala zabrat,přesto jsem ale po chvíli počal rozumět.
V  tu chvíli mě Bratr Benedikt nemístně vyrušil,neb chtěl vědět,co točtu.
„Život Svatého Alexandra.“ zalhal jsem.
Bratr Benedikt jen souhlasně pokynul hlavou a odešel tam,kam měl.Já semezitím odplížil do pokoje a za světla svíčky jsem pročítal stránku zastránku,nezajímajíc se o  okolní svět.Když jsem se dostal až kekapitole,v  níž se rozebíralo rozvrácení Třetího Chrámu Světa,napadla měrouhačská myšlenka,že to,co se zde popisovala se až nápadně shodovalos  legendou o  založení Církve Svatého Andrewa,až na několikdrobností.Postava Kněze
Eoxherose se až nápadně podobala samotnému Svatému Andrewovi,o  němžjsem vlastně až do té doby nevěděl zhola nic.To,co jsem se zde dočetl,alepostačilo.Ještě dnes se mi zvedá žaludek,když si vzpomenu na„laskavosti“,jež tento údajně činil Bezejmenému Císaři jako dark  jeho nikdy neuskutečněné korunovaci.Ale všechno to nebylo nic,oprotitomu,jež jsem nalezl v  další kapitole,jež byla kapitolou dřívější (neb celákniha byla sestavena velice podivně) .Tři Indie,Mu,Atlan­tis,válka SedmiMěst Zlata, popravy králů,to všechno ve jménu kohosi,koho listy popisovali pouzejako Císař Y'ackei.
Na těchto stránkách i  přes velké množství událostí,jež detailněpopisovali, bylo dost a dost narážek na větší a starší tajemství,jež nemohla býtzískána nikde jinde,než v  uzamčených svazcích Svaté Knihovny.Zvedám se apotají se tak plížím a plivu na řeholní zákony.

3. Středa Měsíce Října

Studoval jsem texty tak horlivě,že si toho Bratr Alexandr jistě muselpovšimnout.Zatím jsem ale nepotrestán.

3. Středa Měsíce Listopadu

Byl jsem pochválen za věrnost a zbožnost a bylo mi nabídnuto jiné místov  Církevní hierarchii,ale já vím co tím sleduji.Odmítl jsem.A  čtudál.Vím,že se brzy dozvím….….….….

1. Pondělí Měsíce Prosince

Za tu dobu jsem zjistil o  dalším členu církve,jež měl podobný zájemo  knihy ze svaté knihovny.Zmizel za neznámých okolností před rokem.Přestoněkteří členové církve přísahali,že jej viděli ještě před třemi měsíci,jak sedezorientovaně motá na vnitřním dvorku ode zdi ke zdi.K  ránu pak prýzmizel,ale objevil se ještě několikrát.Když jsem se na to zeptal BratraBenedikta,jen odvrátil zrak a odmítl se o „takových věcech“bavit.Budu se ptát dál.

2. Podnělí Měsíce Prosince

Bratr Benedikt pořád odolává.Ale já vytrvám.

3. Pondělí Měsíce Prosince

Polevil.Když jsem mu slíbil,že toho nechám,řekl mi,jak Bratra Eugeniaodvedli,svázali řetězy a zamkli čtyři patra pod zemí.O  tom,jak se mohldostat ven a zase zpět nevěděl nic.Nechal jsem jej sedět o  samotě,meziknihami a přivolávat minulost,jež je stejně mrtvá.Dnes se odeberu hledatv  těch místech budovy Církve,jež byli „nižším“ členůmzapovězeny,ozbrojen lopatou a olejovou lampu.

3. Úterý Měsíce Prosince

Nějákým záhadným způsobem jsem dorazil do mínus čtvrtého patra.Byli zdejen zakuklení mužové s  dlouhými sekerami,dřímající nad malýmiohništi,zapálenými na všem možném-kusy nábytku,hromadě hadrů,nebo srolovanýmikoberci.
Tam,v  zastara­lých,zpráchni­vělích celách hnili ti,jež seznelíbili Církvi,ať její členové sem za trest umístění,nebo lidé zvenku,unesenía navždy zde uzavření,bez sebemenší naděje kdykoliv odsud vyjít živý.
Byl jsem se proplížil kolem těchto neohrabaných imbecilů,jež pod svýmikuklami byly poloslepí do věčného zírání do ohně a jež už dávno zapoměli lidskouřeč i  vše lidské a chovali se pouze podle přeživších instinktů ažk  cele,v  níž se,podle plaché zpovědi Bratra Benedikta,nacházel BratrEugenius.Opatrně­,abych nevzbudil dřímajícího strážného,jež seděl jeno  pár metrů dál,pohroužen do jednoduchých výplodů svého primitivního mozku,jsem mu ukradl klíče,jež stejně ani pořádně neuměl použít,odemknul jsem rezavýzámek a pomalu jsem otevřel skřípající mříže a vstoupil jsem dovnitř.
Na podlaze jsem v  hluboké kaluži nalezl něco,co někdy mohl býtčlověk.
Opatrně jsem ho vzbudil,ale vymámit reakci z  mozku odvyklého naprostovšemu nebylo věru snadné.Nakonec,po dlouhém přemlouvání se muž zvedl a posadilse,koukajíc na mě nechápavě a bez sebemenší inteligence.Stačilo ale,abychzacitoval pár řádků z  knih,jež jsem byl přečetl a zdravý rozum se ihnednavrátil do jeho tváře,on se byl usmál a řekl mi,abych se posadil.
Počal mi vyprávět,co se dozvěděl a co již nestihl.Řekl mi o  KnizeEidolonů, v  níž je zhuštěně a z  nadhledu popsán osud vesmíru a všehouvnitř.Rovněž mi řekl,jak se naučil opustit své tělo,ale nedokázal tentoblahoslavený stav udržet déle,než co by se dostal na dvůr.Řekl mi rovněž,co mámudělat,to,co on nestihl.
A  tak odesílám tento dokument přes spolehlivou spojku do venkovníhosvěta,do rukou Johna Ernesta Gadeye,jež bude schopen tuto církev rozbít apohřbít tak oživlou mrtvolu,jež zůstala z  Třetího Chrámu Světa,jež mělskonat před Patnácti Staletími.Já buď mezitím přijdu na největší tajemstvívesmíru,pokud ho vyrvu z  rukou Hlavy Církve,nebo zemřu s  radostnýmúsměvem a vědomím,že tento shnilí spolek mě o  moc nepřežije.