Nokturno.net / tvorba / dílko

Poskytnutá Pomoc

Toho dne,když jsem odešel z  domova a moje žena už nebyla,rozhodl jsem se přejet hranice.Ale v  lesích na severní části jsem se zapletl a brzy se stalo,že můj automobil byl zůstal stát na svém novém místě, neschopen jakéhokoliv pohybu.A  tak jsem tam čekal,pln zbytků šílenství,bez možnosti odejít,neb větve stromů tal řádně obmotaly a propletli se dveřmi,že je bylo hned od pohledu v  naprosté tmě,nemožné otevřít méně než pěti páry rukou a několika železnými instrumenty.Seděl jsem tam a povšiml jsem si,že v  autě leží v  blátě mých bot cigareta.Vzal jsem ji a nějákým zázrakem zapálil jednou z  posledních dvou zápalek,jež mi ještě zbyly.A  tak,i  přes jasný odér zeminy, jež člověk již jednou prošel,jsem byl celkem vklidu.Pomalu,ale jistě jsem usínal a hlad,jež jsem již začal pociťovat,jsem zahnal snůškou nesmyslných blábolů,jež jsem (což jsem si uvědomil až mnohem později) kdysi dávno četl v  zápiscích po svém dědu.Pak nastal ticho a spánek.
O  několik vteřin,nebo hodin později,jsem uslyšel zpoza temných mlh Jiných Světů zvuk,jež se podobal býkům,jež zápasí v  Rmmr.(Jde o  tradici,která má být starší než sám kontinent.Zdejší býci jsou vypuštěni do opuštěné a obedněné části města,kde na ně čeká předem vybraný muž s  jednou dýkou.
Dveře se zavřou a obyvatelé vřele ignorují zvuky nelidského utrpení,jež se roznáší díky zvláštní stavbě města na míle daleko.Po třech hodinách je zabedněná část města odpečetěna a následně z  ní vystoupí vybraný muž.
Za ním se nachází celá stáda a celé hory zabitých býků.Tito jsou ovšem hozeni do moře a hledá se jen posledně zabitý,neb je zvyk,že poslední býk se usmrtí zaražením dýky pevně a hluboko do srdce tak,aby zde zůstala.Tento býk se nespálí na hranici za městem,jak by předpokládal příčetný člověk,ale vně a jeho popel se smíchá s  městským prachem,nadobro a navždy.Z  ohořelých kostí zvířete je pak vyňata dýka,aby příští rok sloužila stejnému účelu).Pak rána.A  let.A  pak opět ticho.
Vzbudil mě až tok studené vody.Otevřel jsem oči a zjistil jsem,že ležím na jakési tvrdé kůži,jež se podobala leopardí,ale u  níž jsem přesto raději ani nechtěl zjistit její původ.V  místnosti byla tma a všudě se rýsovali podivné obrysy.Pak povstalo světlo lampy a za ním následovala postava shrbeného muže.Mohlo mu být tak šedesát a bílé vlasy mu spadaly až na záda.Užívajíc výhody světla jsem pohlédl nahoru a zjistil jsem,co mě to probudilo.Vysoko nad mou hlavou,na dřevěné polici,snad pět metrů vysoko,byla sklenice s  jakousi fialově plesnivou kapalinou,v  níž se cosi rýsovalo.Pod sklenicí byla jakási kaluž,odkud pocházela ona vlhkost,jež mě probudila.
Meiztím ke mě muž se vší tichostí přišel a v  tu chvíli jsem pocítil ostrou bolest.Pohlédl jsem dolů a viděl jsem,že mi tiskne vatu nasáklou čímsi nevonným k  nějáké ráně.Když jsem se podíval pořádně,viděl jsem jich celkem dost.
Muž byl až do teď zticha,ale nyní promluvil:
„Nebylo to chytré mluvit jazykem dětí mého bratra.Kdyby zrovna procházel některý jiný než Yurada,nevím,ne­vím.“.
Nevěděl jsem o  čem mluví a hned jsem mu to řekl.
„Ne?Ale jak….….….ale co?Jaké je vaše ctěné jméno?“.
„Patrick H-“ nenechal mě domluvit.
„Yrri.“ řekl a podal mi ruku.
„Jak jsem se sem dostal?“
„Našel jsem vás zrovna když jsem dostavěl tábor víte.Musím ještě jít za….…“odmlčel se.Posadil se a přemýšlel a přitom mě neustále sledoval,
jakoby zvažoval něco hrozně důležitého.Řekl:
„Vy asi odsud neznáte cestu,že ne?“.
Otřášlo se mnou,že se mě na něco takového ptá.Neměl jsem nejmenší chuť bloudit někde až do smrti.Pomalu jsem řekl:
„Ne.Ale pak….…..“.
„Já ji znám.Ne,jde o  to zda se stihnete dostat k  silnici než….…...ne,to ne.
V  tom případě….….…..“ opět se odmlčel.
„Budete ochoten mi s  něčím pomoci?“.
Souhlasil jsem.
Zmizel a vzápětí se vrátil s  dvěmi brašnami (do každé by se byla vešla menší africká země) a vyrazili jsme hustým lesním porostem v  téměř naprosté tmš směrem,který udával.Po cestě mi ještě při světle lampy podal menší hodinky.Řekl:
„Kdyby….….…kdyby se něco stalo….….…stiskněte nulu.“.Nerozuměl jsem a on ani nechtěl,abych rozuměl.Ještě více mě překvapil,když znenadání zhasl perfektně funkční lampu.
„Nemají to rádi.“ řekl jen.
Šli jsme absolutní tmou po půl hodiny.První,čeho jsem si všiml,byl hnusný zápach,následovaný prohlášením:
„Jsme na místě.“.
Šlo o  vysekanou,kru­hovou plochu uprostřed lesa.Nebylo slyšet nic,zhola nic,jen jakési podivně tiché škrábání.Pak se rožlo v  rohu světlo,chabé a neforemné,jež člověk mohl klidně přehlédnout.
Vzápětí nato se ze zěmě zvedl muž v  saku,celý pomlácený a potrhaný.
Světlo ho nechávalo chladným,skoro to vypadalo,že ho vůbec nevnímá.
Nejasně se rozhlédl kolem.Neviděl nás.Jeho zrak nakonec padl na něco,co on sotva mohl rozeznat a co já jsem ani nedokázal zjistit.Chvíli tam tak stál a pak šel o  něco dál od nás a blíž k „tomu“.Po několika vteřinách se „toho“ asi dotkl a o  sekundu později už začal ječet.Viděl jsem nejasné a podivní tvary,jak se procházeli po celém jeho těle a bylo jich čím dál víc a přesto některé nevysvětlitelně mizely.Muž se zapotácel,zařval a pak se rozstříkl v  proudu krve.Zbyla jen hromada masa,ozářena pochodní.
Bylo ticho.
Muž,jehož jsem znal pod jménem Yrri poté šel blíž,až na okraj kruhu a řekl:
„Jsem zde.Mám čím zaplatit.“.
Ze stínů se vynořilo několik postav,ozářených jedinou pochodní.Každá byla jiná,jedna malá,hubená,druhá střední a podsaditá,třetí průměrná a ničím nápadná,čtvrtá vysoká a zkroucená a pátá absolutně nerozeznatelná.
Jedna z  postav řekla:
„Byl jste varován.Řekli jsme vám už minule,že se nejedná o  dekorace,nebo zbytky.Ale vy to nechcete pochopit.Nechali jsem vás už jednou z  úcty k  vašemu bratrovi,ale teď,po takovém přečinu….….…“.
Yrri zneklidněl a otočil se,zřejmě chtěl utéct,ale postavy ho chytili bez větších potíží.Vynořila se další a postavila před něj pochodeň se slovy:
„Jen z  úcty k  vašmu mrtvému bratru se vám dostaně ponětí vidět na vlastní oči.“.
Nyní popíši jen to,co jsem viděl:
Obří,kamená mísa,po okraj naplněná uřezanými lidskými dlaněmi,bez jediné stopy krve.Po vteřině nebo dvou mrtvolného ticha jedna z  těch rukou vyskočila a počala se sápat na Yrriho obličej.Až se jí podařilo se tam dostat,následovalo ji několik dalších a násilím rozevřeli Yrriho ústa.První dlaň poté vlezla dovnitř a zmizela.Následovalo ji několik desítek dalších,než nakonec vklouzly i  ty,co držely ústa dokořán.
Yrri sebou chvíli mlátil a chrchlal,pak se otočil na mě a vydal jakýsi zvuk a na něco ukázal.
Pak se rozstříkl.Jinak se to popsat nedá.Dlaně si prorvali cestu jeho tělem na všech místech najednou.
Postavy se poté obrátily na mě,v  době,kdy se dlaně ještě převalovali v  kusech masa mého zachránce.
Byl jsem v  šoku,neschopen nic udělat.Pak jsem si vzpoměl na to,co mi řekl předtím,než zhasl světlo.
Podíval jsem se do ruky.Držel jsem hodinky,na nichž byla vyznačená na místě „12“ nula.Zvedl jsem zrak.Postavy za mnou počali pomalu,ale jistě přicházet.V  návalu absolutního sílenství jsem nevědomky zmáčkl nulu.
Pak rána.A  let.A  pak opět ticho.
Vzbudil mě až tok studené vody.Otevřel jsem oči a zjistil jsem,že ležím na jakési tvrdé kůži,jež se podobala….….….
„Moment!“ řekl jsem si.
Následně se objevil Yrri,přiložil mi vatu na ránu a zeptal se mě,jestli bych mu nemohl s  něčím pomoci.
„Bohužel ne.Mám velice nutnou schůzku,životně důležitou.“ lhal jsem.
Nepovšiml si toho,odvedl mě lesem k  jakési autobusové zastávce a odešel.
Jestli šel sám,nebo ne,mi bylo poté jedno,protože tentokrát jsem obrys ve fialovém roztoku rozeznal jasně.Byla to preparovaná lidská dlaň bez jednoho prstu.
Příštího rána jsem se vydal policii.Říkají,že určitě dostanu křeslo a já jsem rád a jenom mě mrzí,jak dlouho budu muset čekat.

Vezeň číslo 145632,Patrick Louis Steward Hade.