Nokturno.net / články

Když jsem se s nedůvěrou začítal do stránek Kamene mudrců, nevěděl jsem, do čeho jdu. Že mě knížka naprosto pohltí a donutí shltat její další pokračování, přiměje mě nejen k úvahám nad oním kouzelným čarodějnickým světem, do kterého se pravidelně ponořím při každém otevření zmíněného čtiva, ale i nad světem našim a přivede mne k nutné změně měřítek a hodnot, jež se týkají fantastické literatury obecně (vezmu li v úvahu propracovanou stavbu příběhu, kouzelný styl popisů, a dialogů, nádherný způsob imaginace a neotřelé užití všech tradičních záležitostí, jako je kupříkladu ona mnoha literárními teoretiky neustále přepíraná archetypálnost postav). Vstoupil jsem tedy do čtvrtého dílu a nyní, když jsem z něj venku, rád bych vám o tom zážitku něco pověděl.
Fenomén Harryho Pottera mne dovedl k základní myšlence, kterou by si měl/mohl položit každý milovník fantastické literatury: "Co je to vlastně fantasy?". Zcela postačující je odpověď Johna Cluta: "fantasy je vnitřně soudržným příběhem, který je buď umístěn v našem světě a vypráví o něčem, co je vzhledem k našemu vnímání světa nemožné, nebo je umístěn v jiném světě, který je sám o sobě neskutečný, ačkoliv příběhy v něm se odehrávající jsou v rámci jeho pravidel možné.". Proč ale zacházím až sem: příběhy Harryho Pottera podvědomě klasifikujeme jako fantasy, ale uvědomujeme si, kam až kniha žánrově sahá a s čím se prolíná? Je to fantasy slupka natažená na kostře detektivní zápletky? Je tady humor, je tady napětí - je HP jen dobrodružná četba? Nebo jde o pohádku, ve které se umně prolíná svět dětský a svět dospělý? Domnívám se, že nejlépe je vzíti od každého trochu. Každopádně se, dle mého názoru, jedná o příběh takřka fenomenální - prostý a čistý a přeci komplexní a vrstevnatý.
Ohnivý pohár má pomalý rozjezd. Příběh se na začátku jen tak líně povaluje, zdánlivě se nic neděje a onen pocit se s vámi táhne daleko za druhou třetinu knihy. Avšak závěsy kol děje se postupně roztahují a světlo vnikající na stránky knížky osvětluje nové a nové skutečnosti a souvislosti. Mnohé se jeví o dost vážnější než dříve, je to srovnatelné se změnou pohledu dítěte a dospívajícího človíčka, jehož hodnoty, priority a touhy se posunují malinko jinde. To vše je v příběhu nejen okatě vystaveno, ale i ukryto někde uvnitř a čtenář to vnímá spíše z druhotných náznaků a celkové atmosféry.
Projevuje se zde autorčina záliba v detailu, cit pro drobnosti, umění neobvyklosti - zábavná slovní spojení, novotvary, jména - hotová jazyková symfonie, která však stále dbá na to, že čtenářem může být i dítě. To činí společně s autorčiným vyprávěcím nadáním knihu nesmírně čtivou.
Nyní letmě k příběhu. Harryho čeká čtvrtý rok studií na Bradavické škole, dříve než se započne výuka, podnikne výlet na mistrovství světa ve famfrpálu a seznámí se s mnoha novými osobami příběhu - s panem Skrkem s knírkem jako kartáčkem na zuby, s Billem Weasleym - starším bratrem jeho kamaráda Rona, s panem Ludo Pytlounem, bystrozorem Pošukem Moodym nebo s nadaným famfrpalistou Viktorem Krumem. Nové postavy otevírají další dvířka příběhu, nahlédneme do minulosti, kdy byl pšt Vyvítekdo u moci, zjistíme kdo se s ním a jak paktoval. Když se pak Harry dostává do školy, čekají na něj všeliké změny a dobrodružství, jež bych zde nerad, jakožto spoilery (rozuměj informace, ozřejmující průběh vyprávění), prozrazoval. Zmíním snad jen to, že Harryho čekají krušné chvíle a že nic není tak jak se na první, druhý či třetí pohled zdá - autorka čtenáři nastraží množství "slepých" uliček, takže podezřelými se v příběhu stávají postupně téměř všichni. Tím se stupňuje napětí a vůbec pochmurná atmosféra.
Konec příběhu pak nevyznívá tak smírně a pohádkově jako dříve. Je zde sice tradiční epifanie, tedy jakés zjevení nejen rozuzlení zápletky, ale též důvodů a pravých hodnot, které jsou hybateli v životě Harryho a jeho přátel. Konec je nedořečený, otevřený, říká "jen počkejte, co se všechno ještě semele". A tak nezbývá než si na to opravdu počkat, protože čtení to bude jistě úchvatné.