03.06.05 | Skaven, @, další tvorba | 8729 x | vypínač
Jdou kroky ulicí, neslyšné. Postava proplouvá nocí. Lampy svítí žlutě, malá slunce, a listy stromů jsou v té záři matně krásné. Stezka vede mezi domy, po chodnících, schodech, pěšinách. Je neviditelná, spatřit ji lze jen stěží, jen pozdě v noci, nad ránem. Je slyšet ptačí zpěv a stezka vede do polí, těsně za městem však zobrátí tvé kroky k židli za stolem za zacloněnými okny a tam... pijí se jen dvanáctky.
Tam sedí jakoby dnes, Gaspar da very, pán noci, tělo bez duše. Sny se vznáší okolo jeho hlavy, mísí se s kouřem a zvolna plují vzhůru, ke stropu. Jsou to sny a vzpomínky, dávné vůně a barvy. Ano, bylo to dávno, možná tak dávno, že se to nikdy nestalo. Myslel by si, že se to nestalo, kdyby neměl ten kámen, jiskřivě zelený, ukrytý v kůži.
Prostředek léta, koleje ubíhají - daleko dopředu, daleko nazad. Vedou do krajin dávno zašlých dní, do míst, které jsou již jen matnými vzpomínkami. Staré nádraží, louky, políčka, les v němž snad ještě stále žijí všelicí tvorové a nejvíce za tmy, bludičky, oči, tajemné oči bloudící tmou.
Ukryl se v lese, na malém palouku mezi nevzrostlými smrky. Nanosil dříví, rozdělal oheň a nechal se s jiskrami odnášet k oblakům, ke hvězdám, kamsi, kde žijí touhy. Vzduch voněl a noční les měl ještě stále svou moc. A pak přišlo ráno a on směl spatřit další střípky z té mozaiky dávno zašlého, směl vystavět mohylu z kamení na lesním svahu a do ni ukrýt pár svých slov... a přání. Modlil se, aby jej našel.
Tak prošlo několik dní, Gaspar se procházel kolem řeky, jež mu kdysi darovala kámen, pohlížel do líných proudů a nevěděl. Nevěděl, zdali má znovu hledat.
Nakonec se stejně přistihnul, jak po pás zabořen v peřejích probírá v rukou říční štěrk a hledá zelené pablesky. SLunce teď hřeje a svítí, je den... na kameni leží dívenka, tělo má bíle a hladké, oči zavřené, vlhké pramínky vlásků položené na tváři. Chytí ji za ruku a na chvíli znovu sní. O dávnu, o ztracenu. Vidí malého chlapce zahleděného do hladiny, v rukou probírá říční dno. Cosi se zeleně zaleskne mezi prsty, opatrně ten střípek omyje vodou a ukryje v dlani.
V jedné ruce malinký střípek, v druhé dlaň dívky. Slunce se odráží na hladině.
"Další - ještě jedno", zamulmá. Záhy klepne o stůl sklenice. Dnes dopije a zase půjde, neviditelnou stezkou mezi domy, snad někam do míst, které taky nikdo nevidí a pokorně rožne svíci ve svém malém pokoji.
tma žena vztah příroda emoce les erotika město samota bolest marnost sobota aa láska pocity .. svoboda x povídka vztahy krev . čas realita horror noc podzim strach fantasy voľný verš srdce vyznání život jen tak cesta * přetvářka sex beznaděj poezie mládí zima momentka smrt smutek horor temnota nenávist antilistí hrůza humor zoufalství ... pocit osud touha sen naděje vzpomínka zklamání haiku deprese
Nokturno je místem pro všechny milovníky fantasie, dobrého počtení a rozumné rozpravy.
©1999-2024 Skaven
komentářů: 14774
článků: 557
obrázků: 3653
dílek: 6459
autorů: 867