ikona.png, 0 kB Nokturno.net / tvorba / dílko

  

+ přidej: dílko | obrázek» přihlásit | zaregistruj se

Dívka z obrazu (4)

24.07.08 | Auril, @, další tvorba | 1722 x | vypínač

Kapičky rosy se ve světle nového dne třpytily na stéblech trávy. Mlha se svými dlouhými, bílými prsty líně obtáčela okolo kmenů starobylých stromů Temného lesa. Pod jedním z těchto lesních velikánů ležel na mechovém loži Aston. Jeho tvář vypadala klidně. Téměř jako by spal. Náhle se Astonova víčka jemně zachvěla, obličej se zkroutil do bolestivé grimasy a tichým lesem zaznělo jeho zaúpění. Aston procital z mdlob.
Tělo měl v jednom ohni. Nebylo snad jediného místečka, které by nebolelo, jakoby do něj zuřivě bodaly malé, ostré jehličky. Zprudka se nadechl a pomalu otevřel oči. Ovšem hned je zase rychle zavřel, neboť svět kolem něj se roztočil ve víru divokého tance. Co se stalo? Pamatoval si rozhovor s hostinským, pamatoval si i na lesní pěšinu, ale co se událo poté? V mysli se Astonovi zjevovaly jen zmatené střípky obrazů, které nedávaly smysl – oheň, křik, černé stíny, meče, krev – stále dokola a dokola.
„Sakra,“ zaúpěl Aston, měl dojem, že uvnitř jeho hlavy musí být velká, těžká kovadlina do které buší snad stovka kladiv. Pokusil se posadit. Zdařilo se. Opřený o kmen stromu, s víčky pevně sevřenými, čekal až přejde vlna bolesti, která zaplavila jeho tělo. Na čele se mu perlily krůpěje potu. Opět pomalu otevřel oči a rozhlédl se kolem sebe. Kde to jsem? Nevěděl. Ač se snažil, nemohl si vzpomenout na nic z toho co se od okamžiku kdy překročil práh lesa událo.
Do oka mu padl obrys něčeho velkého, ztrácejícího se v mlze. Co je to, přemýšlel Aston. Uchopil kámen a vrhl jej proti tomu něčemu. Něco se nepomohlo, dokonce se ani nezachvělo. Jen tiše setrvávalo na svém místě, jako tichá hrozba neznámého. Aston přemožen zvědavostí a ignorujíce bolest se postavil a nejistým krokem zamířil směrem k něčemu. Vypadá to... jako hromada, napínal Aston zrak. Jako hromada… mrtvol? Došel ke kopě mrtvých naházených na sebe. Zamyšleně si je prohlížel. Černá kůže, bílé vlasy… Zvláštní, už jsem je někde viděl.

***

„Hej, co si myslíš, že děláš?“ ozval se Astonovi za zády rozlobený hlas. „Ty máš ležet, ne se tady promenádovat!“ pokračoval dotyčný hlásek ve spílání.
To je ona, napadlo Astona. Ač to bylo bláznovství, v ten okamžik byl skálopevně přesvědčen, že ji našel, že našel dívku pro kterou podnikl tuhle cestu do neznáma. Pln očekávání a s podivným pocitem v žaludku se otočil za hlasem. A opravdu, spatřil mladou, drobnou dívku, kterak si jej prohlíží pohledem, ze kterého srší zlostné blesky. Nepříjemný, svíravý pocit napětí a strachu v oblasti žaludku zmizel. Astonovou myslí prolétlo velké zklamání. Já blázen, zazoufal si tiše, když si byť zklamán, ale se zájmem prohlížel tu, která na něj promluvila.
Bohatá záplava rusých, trochu rozcuchaných vlasů jí sahala pod pás. Netrpělivým pohybem ruky se snažila zkrotit pramínky vlasů, které ji neposedně poletovaly kolem hlavy a neustále padaly do tváře. Snědá pleť a oči v barvě černého uhle jí spolu s rudými rty dodávaly tajemného, snad až démonického vzhledu. Měla pěkný, jemný obličej, ke kterému se ani trochu nehodil zarputilý, přísný výraz, jež se jí usadil ve tvářích.
Oděna byla v lehké, hnědé kůži, zdobené zlatými nitkami. Od pravé strany krku, přes nahé rameno a paži, až k vnitřní straně zápěstí měla vytetované jakési tajemné ornamenty. Krásu tetování rušila špatně zhojená jizva, táhnoucí se přes celé dívčino rameno.
„Přestaň na mě zírat!“ varovala dívka Astona, když si všimla jak si ji s údivem prohlíží, čímž ho vytrhla ze zamyšlení. Chtěl rychle něco říct. Zeptat se na jméno nebo na to, kde se tu tak najednou vzala. Přišlo mu zvláštní, že je sama uprostřed lesa plného nebezpečí. Už se nadechoval, aby promluvil, ale ona jej předběhla.
„Posaď se!“ přikázala velitelským hlasem a kývla hlavou k místu, kde prve ležel.
Jako kníže nebyl Aston zvyklý na takové chování vůči své osobě. Naopak, těšil se velké úctě a uznání od ostatních. Zejména pak ženy mu rády projevovaly svou přízeň. Až Astonovi někdy všechno to poklonkování, lichocení, úsměvy a poplácávání po ramenou bylo nemilé.
Nebyl žádná křehotinka, to ne, byl to chlap jak se patří, ale rozkazovačný tón této holky z lesa jej přeci jen trochu vyvedl z míry. Ovšem když se tak na ni díval, něco mu říkalo, že udělá lépe, když pro dnešek nebude dbát své hrdosti a uposlechne. S pocitem, že je s ním jednáno jako s malým děckem se tedy usadil a vyčkával co se bude dít dál.
Neznámá si Astona chvíli zkoumavě prohlížela, pak se posadila na šedý balvan porostlý mechem.
„Hraješ si na hrdinu?“ zeptala se a vytáhla krásnou dlouhou dýku. Aston si všiml, že u rukojeti je zbraň od něčeho ušpiněná. To je krev, došlo mu.
„Prosím?“ přejel pohledem od dýky v dívčiných rukou k její tváři.
„No, přemýšlím proč by se někdo dobrovolně vydával do Temného lesa. Navíc v noci. Buď jsi bláznivý rádoby hrdina nebo nejsi místní.“ Zabodla dýku do země před sebou, opřela se lokty o kolena a s pohledem připomínajícím žhnoucí uhlíky pokračovala: „Přikláním se k tomu, že nejsi zdejší, ti jsou totiž tak ustrašení, že stěží vytáhnou nos ve dne natož tak v noci. A hrdinové... ti opravdoví zde už vymřeli,“ dodala suše. „Takže, kdo jsi a co pohledáváš zrovna tady?“ rozhodila ruce v gestu, do kterého zahrnula okolní les.
Aston chvíli uvažoval zda jí má odpovídat. Z ní strach neměl, co by mu taková dívčina mohla udělat, spíše se obával jestli třeba v okolí nejsou schováni její kumpáni. Nebyl zrovna ve stavu kdy by se mohl bránit. Zranění ho sice neohrožovala na životě, ale byla dosti bolestivá a omezovala jej v pohybu. No co, povím jí to a třeba mi pomůže, rozhodl se nakonec.
„Jmenuji se Aston a jsem kníže Elegrijský.“
„Kníže?“ vypískla dívka znechuceně a obrátila oči v sloup. „Jakoby nestačilo, že se tady potuluje člověk, on je to navíc ještě kníže... to snad není pravda. Já věděla, že se na to mám vykašlat.“ brblala si pro sebe nedbajíc toho, že ji Aston velice dobře slyší. „Fajn a copak tady pohledáváte milý pane kníže?“ zeptala se a s ironickým ušklíbnutím vysekla Astonovi poklonu.
„Ano jsem člověk a dokonce jsem kníže, to vás neopravňuje k takovému chování. Přijdete si, bez představení nebo jediného slova vysvětlení mi kladete otázky a urážíte mě. Jestli se mnou nebo s tím kdo jsem máte nějaký problém, tak se seberte a běžte mi z cesty!“ vyjel na ni Aston zostra, přičemž se mu na čele, přímo mezi obočím objevila ostrá vráska. Jediný znak, který prozrazoval jeho zlost. Máš štěstí, že jsi ženská, jinak bych ti zakroutil krkem, říkal si Aston v duchu a vstal ze svého nepohodlného místa pod stromem. Chtěl posbírat své věci, sebrat se a jít svou cestou. Na takové drzé pískle, jak si dívku v duchu pojmenoval, neměl náladu ani čas. Měl před sebou mnohem důležitější věci na práci než se handrkovat zrovna s ní.
„Rivka,“ řekla naprosto klidným hlasem, jako by ji Aston právě před chvílí neposlal k čertu.
„Cože?“ ujelo mu a hodil po ní otrávený pohled, který říkal zmizni už konečně.
„Jmenuji se Rivka,“ zopakovala a udělala několik rychlých kroků směrem k Astonovi, tak, že je nakonec od sebe dělilo jen pár centimetrů. Téměř se dotýkali. Astona zamrazilo. Nebylo to vzrušení z toho, že se ocitl v blízkosti ženy. Spíše ho mrazilo, při pohledu do jejích očí. Jako by se díval do žhavých uhlíku plápolajícího ohně. Z těchto očí ovšem nesálalo teplo a klid, naopak byly studené, se záblesky krutosti a zloby.
„Kdyby nebylo mně, tak si teď tvou mrtvolu dává k svačině hejno supů.“ S rukama založenýma v bok a hlavou mírně nakloněnou k pravé straně pokračovala hlasem tichým, přesto vzbuzujícím respekt: „To mě dostatečně opravňuje k tomu, abych kladla otázky, co myslíš?“ zvedla tázavě obočí a odvrátila se od něj tak prudce, až Astona udeřily její dlouhé zrzavé vlasy.
Kdyby nebylo mně... co tím chce říct, dumal Aston nad významem vysloveného. Snad nechce tvrdit, že...
„To ty jsi zabila ty černé netvory?“ kroutil Aston pochybovačně hlavou a pohledem sklouzl k mrtvolám naházených na velkou hromadu, nad kterou již kroužilo mračno bzučících much. „Jak?“ marně si snažil představit, jak tohle pískle posílá k zemi pět silných chlapů, či co jsou ti černí zač. Vždyť já sám jsem měl co dělat, abych si je udržel od těla.
„Nevěřím, to jsi nemohla dokázat,“ konstatoval nakonec a snažil se nevšímat si jejího pohledu, ze kterého bylo patrné, jak jí jeho tápání nad nastalou situací nesmírně baví.
Rivka, problesklo najednou Astonovou myslí dívčino jméno. Přesně jako v té básni. Vše do sebe najednou dokonale zapadalo a Aston si byl jist, že je na správné cestě.


 Přidat komentář 




› Online 11


O nokturnu

Nokturno je místem pro všechny milovníky fantasie, dobrého počtení a rozumné rozpravy.

©1999-2021 Skaven

Shrnutí

komentářů: 14762
článků: 557
obrázků: 3652
dílek: 6381
autorů: 862