Nokturno.net / tvorba / dílko

Tiše seděla na jedné ze silných větví v koruně košatého stromu. Nebylo to pohodlné, cítila mravenčení šířící se jejím tělem. Ostrá bodová bolest se postupně zvětšovala. Jak dlouho už tu sedím? Několik hodin? Přesně nevěděla. Bože, jak ráda by se protáhla, aspoň trochu, jen malinko ulevit končetinám trpícím pod návalem křečí. Cítila, jak se jí bolestivě stahují ztuhlé svaly na nohách. Zatnula zuby. Nesměla se pohnout, mohla by se prozradit. Dobře věděla, jaký osud by ji čekal, kdyby byla odhalena. Smrt.
Právě se vracela z výpravy, kdy stopovala menší skupinku Prokletých. Doufala, že ji zavedou k jejich sídlu. Bohužel ani tentokrát neuspěla. Stopu ztratila u koryta Černé řeky, která protéká Temným lesem. Chvíli šla po jejím břehu, v naději, že přeci jen narazí na nějakou známku jejich přítomnosti, ale nic. Vzdala to, však ona se naskytne jiná příležitost jak Proklatce skřípnout. Navíc slunce pomalu končilo svou denní pouť a ona chtěla Temným lesem projít před setměním. Ani to se ovšem nezdařilo. Les se Prokletými jen hemžil a jí nezbyla jiná možnost, než rychle najít vhodný úkryt a vyčkat až padne tma. Teď tedy sedí celá rozlámaná, skryta větvemi stromu a bez hnutí čeká na vhodný okamžik k úniku.
Konečně. Slunce zapadlo. Opatrně se přesunula do nižších pater větvoví. Zdálo se, že okolí je klidné. Seskočila ze stromu, několik minut setrvala v tichosti přikrčena k zemi a pohledem pečlivě zkoumala prostor před sebou. Z ramenou si sundala plátěný vak, ze kterého vybalila dlouhý černý plášť a zahalila se do něj. Díky tomu se ve večerním lese stala téměř neviditelnou. Rychle domů, ať už jsem odtud. Pomyslela si ještě a zmizela do noci.
Pomalu se plížila Temným lesem, snažila se pohybovat co nejtišeji a opatrně kladla jednu nohu za druhou. Každou chvíli se zastavovala a naslouchala. Nemohla se zbavit neblahého tušení, že se něco nepříjemného přihodí. Někde tady jsou, zřetelně cítila jejich přítomnost a zlo, které se ti černí ďáblové šíří do okolí. Zaplavila ji vlna nenávisti a opovržení.
Náhle se zarazila. Co to bylo? Ztuhla na místě a tiše naslouchala zvukům, které k ní doléhaly. To se mi zdá... lidský hlas... teď v noci a tady? Zajímavé, vypadá to, že se někdo dostal do nemalých problémů. Okamžik váhala, ale nakonec si rezignovaně povzdechla a vydala se k místu odkud se ozývaly zvuky počínajícího boje. Lidi pitomí, jsou s nimi jen problémy.

Skrčená za kmenem stromu pozorovala dění před sebou. Jakýsi muž sváděl urputný boj o svůj život. Bil se statečně, to musela uznat, ale tohle nemá šanci zvládnout. Při té přesile.
Sakra, zaklela. Proč to dělám? Proč se prostě neseberu a neodejdu pryč? Mám dost svých vlastních starostí a ne se ještě zabývat těmi cizími.
Pátravě se rozhlížela po okolí. Kolem tábořiště napočítala pět Prokletých, včetně mrtvoly toho, kterého již neznámý muž zabil. Kdepak jsou schovaní ostatní, tohle jistě nebude konečný počet. Na to vás znám až příliš dobře. Dál napínala zrak. Po chvilce se jí ústa zkřivila ve vítězoslavném úsměvu. Ano, jeden, druhý a pár metrů ode mě stojí třetí. Zhluboka se nadechla a se škodolibým výrazem ve tváři se vyplížila zpoza stromu. Po špičkách se přikradla k první ze svých obětí, v každé z rukou připravenu dýku s dlouhou a ostrou čepelí. Pomalu je převracela v dlaních. Ruce se ji mírně chvěly vzrušením a oči plály divokou nedočkavostí. Smysly měla vybičované do maxima. Cítila se silná, cítila se nepřemožitelná a cítila pach krve, tíživě visící ve vzduchu.
Konečně se dostala dostatečně blízko. Zvedla pravou ruku a bodla prvního Prokletého do boční strany krku. Něco tiše křuplo. Nůž přeťal tepny. Oběť se klouzavým pohybem skácela k zemi, kde sebou několikrát škubla ve smrtelné křeči. Aby ztlumila chroptění umírajícího, držela mu dlaň přitisknutou k úzkým černým rtům. Když si byla jista, že tento Prokletý již není mezi živými, zaměřila svou pozornost na další oběť. S dýkou v ústech se proplížila vysokou trávou. Když byla u své oběti tak blízko, že zřetelně slyšela její dech, napřímila se a jedním rychlím pohybem rukou jí zlomila vaz. Pohledem rychle zkontrolovala, zda si nikdo z protivníků něčeho nevšiml. S uspokojením zjistila, že zbývající Prokletí jsou plně zaměstnáni bojem odehrávajícím se u ohně.
Několika skoky se ocitla u třetího Prokletého. Napřáhla ruku a vší silou udeřila. Rukojetí dýky mu prorazila lebku. Vše proběhlo v naprosté tichosti. Cizinec mezitím zabil další dva Prokleté.
Chvíli stála na místě a jen sledovala boj odehrávající se ve světle skomírajícího ohně. Černé postavy se hrozivě skláněly nad mužem, který téměř poražen ležel na zemi a z posledních sil odrážel zuřivé výpady útočníků. Pak uchopila jednu z dýk za špici a mrštila ji směrem k Prokletým. Zásah. Zbývající útočník se otočil směrem k ní. Rychle si připravila druhou dýku, když tu se protivníkova silueta skácela k zemi. Z hrudi mu trčel cizincův meč.
„Fajn,“ řekla spokojeně a kráčela k tábořišti, aby se podívala, zda ten člověk ještě žije.